Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!
Pl.ÚS 6/10 K povinnosti propuštění obviněného z vazby na svobodu po vyhlášení zprošťujícího rozsudku
Nález vyhlášen dne 20. dubna 2010
-
Složení soudu: Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická
Odlišná stanoviska: -
Navrhovatel: II. senát ústavního soudu
Další účastníci: Poslanecká sněmovna PČR a Senát PČR
-
-
Fakta
Trestní řád obsahoval ustanovení, které umožňovalo státnímu zástupci společně s odvoláním proti osvobozujícímu rozsudku podat stížnost proti propuštění z vazby, přičemž tato stížnost měla odkladný účinek. Konkrétně šlo o ustanovení
„; jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“ v
§ 74 odst. 2 trestního řádu.
Důsledkem bylo, že osobu, u které soud (nepravomocně) rozhodl o tom, že je nevinná bylo možné držet dále ve vazbě.
Stěžovatel podal
ústavní stížnost na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na základě kterého měl setrvat ve vazbě, i když soud rozhodl o nevině (nepravomocně).
II. senát ústavního soudu dospěl k závěru, že ustanovení trestního řádu porušuje práva zakotvená v čl. 8 listiny a v článku 5 úmluvy a podal návrh plénu ústavního soudu na zrušení příslušné části trestního řádu.
Rozhodnutí
I. Ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem včetně středníku zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které zní
„; jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
II. Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek
Odůvodnění
Ústavní soud konstatoval, že uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 5 úmluvy.
Vazba představuje významný zásah do práv na osobní svobodu obviněného (vzhledem k presumpci neviny navíc nevinného) garantovaných čl. 5 úmluvy a čl. 8 listiny a lze ji uložit jen za předem vymezených podmínek na dobu nezbytně nutnou.
Vazba samotná je ospravedlnitelný prostředek pro zamezení maření vyšetřování obviněným. Dle judikatury ESLP však její význam pomíjí samotnou obžalobou, protože to je bod trestního řízení, kdy vyšetřování končí a věci se ujímá soud.
V uvedeném případě navíc soud obžalovaného zprostil obvinění, tedy konstatoval, že obviněný byl obžalován neprávem.
Ústavní soud se také vypořádal s tím, že státní zástupce může být při odvolání úspěšný. Zde konstatoval, jako důvod pro vazbu nelze uvést nejistý výsledek odvolacího řízení.
Zároveň v souladu s ustálenou judikaturou ÚS konstatoval, že neschopnost soudu prvního stupně vyvrátit obhajobu obžalovaného nelze klást k tíži obžalovaného tím, že na něj bude uvalena vazba.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že si je vědom, že okamžité propuštění nemusí být možné a je nutné jisté minimální lhůty pro výkon rozhodnutí. Zároveň ale připomíná, že ESLP v případu
Labita proti Itálii považoval lhůtu 10 hodin za nepřiměřenou.
Právní věty dle ÚS
Aby zajistil respekt a ochranu základního práva na osobní svobodu, vyvinul ESLP tzv. doktrínu zesílených důvodů. Podle této doktríny musí obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Při posuzování přiměřenosti omezení osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán.
Z hlediska ústavnosti je přitom stěží akceptovatelné, aby kontinuita omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím rozsudkem nijak narušena. Podle názoru Ústavního soudu zákonná úprava trestního řádu opravňující státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem odporuje úzké interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy.
Pokračující omezení osobní svobody po vydání zprošťujícího rozsudku přestává být ospravedlnitelné z hlediska veřejného zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, protože není naplněn požadavek přítomnosti zesílených důvodů pro další trvání vazby.
