Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Nález Pl. ÚS 6/02 z 27. 11. 2002 (4/2003 Sb.) – Ústavní principy náboženské svobody. Svoboda projevu náboženství nebo víry. Správa církevních nebo náboženských záležitostí

  • Skupina 21 senátorů navrhla zrušit zákon 3/2002 Sb. O svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností s tím, že snižuje standard ochrany LP oproti předchozí úpravě. Zrušit zákon jako celek ÚS odmítl- 1) důvodem zrušení zákona nemůže být jen komparace s předchozí úpravou. 2) zrušením nové úpravy by stará neobživla
  • Alternativně senátoři navrhli zrušení některých ustanovení. Zde ÚS návrhu zčásti vyhověl
  • ČR je založena na principu laického státu (čl. 2, odst. 1 Listiny: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“) ⇒ musí tolerovat náboženský pluralismus, nesmí diskriminovat nebo naopak neodůvodněně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání
  • Náboženskou svobodu dále upravují:
    • Čl. 15, odst. 1 Listiny: „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“
      • Náboženská svoboda je primárně „forum internum.“ Je vymezena jako status negativus (viz Jellinek). Povinností státu i třetích osob je zde nezasahovat
  • Čl. 16 Listiny:
    • (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
    • (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
    • (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
    • (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
  • ⇒ vymezení jako forum internum není postačující. Pojmovým znakem nábženské svobody je také možnost víru projevovat navenek
  • Z toho tak vyplývá povinnost státu do autonomie církví a náboženských společností nezasahovat a zákaz přezkoumávat aktivitu církví, která se omezila jen na její vnitřní záležitosti

1. – Registrace církví a církevních orgánů jako PO

  • A) Oblast ustanovení navržených ke zrušení stanovila princip, podle kterého ke vzniku církve a náboženské společnosti jako PO dochází okamžikem registrace do rejstříku církevních právnických osob, kterou provádí příslušné ministerstvo. To je oprávněno registraci také za stanovených podmínek zrušit
    • Akt registrace má konstitutivní účinky a vyjadřuje akceptaci státu ve vztahu ke konkrétnímu sdružení
    • ÚS se rozhodl dát přednost ústavně konformní interpretaci těchto ustanovení před jejich derogací. Je ale nutno je vykládat tak, že registrace nezakládá obecnou právní způsobilost náboženských společností (ta vyplývá z církevních řádů či mezinárodního práva). Registrace je aktem, který je požadován, aby církve mohly právně relevantním způsobem působit (nikoliv právně existovat) na území ČR
  • B) oblast ustanovení, stanovujících fakticky registrační princip také pro orgány, zřizované náboženskými společnostmi jako právnické osoby, ačkoliv zákon hovoří o „evidenci.“ K založení církevní právnické osoby totiž může dojít pouze „za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry“
    • Evidence x registrace: evidence je deklaratorním právním aktem a režim uznávání je volnější. Zde ale může ministerstvo posuzovat, kdy PO nezaeviduje. Jedná se tak ve skutečnosti o registraci
    • Rozpor s Čl. 16, odst. 2 Listiny (jeho obsahem je právo na autonomii, nezávislosti na státu)
    • Zároveň zákonné omezení tohoto práva, spočívající v registraci není omezením podle čl. 16, odst. 4 Listiny
    • Přitom nelze přijmout argumentaci Ministerstva kultury, podle které není autonomie církví omezena, neboť si mohou nezávisle zakládat orgány, které nejsou právnickými osobami. To je mnohdy ale v rozporu se smyslem existence těchto orgánů- např. charitativní činnost (která nespadá pod zákonné vymezení a přitom je zde nutno, aby ji provozoval PO)
    • Dále je třeba odmítnout i argumentaci ministerstva o narušení suverenity státu: „princip suverenity státu proto není možno chápat natolik extenzivním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní mocí.“
    • ÚS ta dospěl k tomu, že vznik církevních PO nesmí být podmíněn souhlasem státu a zrušil ustanovení, která tento postup zaváděla

2. Oprávnění k výkonu zvláštních práv

  • Ke zrušení navrhovaná ustanovení stanovují způsob, přiznání a zrušení oprávnění církve/ náb. společnosti k výkonu zvláštních práv vyučovat náboženství na školách, konat svatební obřady, zřizovat církevní školy, být financován podle zvláštního předpisu, pověřit kaplana apod. ⇒ tedy práva, vyžadující aktivní součinnost státu)
  • ÚS: „stát, důsledně oddělený od církví a náboženských společností, nemůže být povinován k aktivnímu napomáhání činnosti jednotlivých církví a náboženských společností. Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude napomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastní rozhodnutí“ ⇒ může si stanovit podmínky, za jakých tak učiní. Musí jen dodržet zákaz svévolné diskriminace při stanovení těchto podmínek
  • ÚS proto většinu ustanovení z této skupiny neshledal protiústavní
  • Zrušil jediné ustanovení, které opravňovalo ministerstvo zrušit oprávnění církve či náboženské společnosti k výkonu zvláštních práv, pokud nezveřejňovala každoročně výroční zprávu. „Tato úprava podle názoru ÚS nerespektuje princip proporcionality, podle něhož by měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi porušením práva ze strany církve a náboženské společnosti na straně jedné a mezi uplatněnou sankcí na straně druhé.“ ⇒ za pochybení v oblasti informační činnosti by neměla následovat sankce zasahující do náboženské činnosti

3. Příjmy církví a náboženských společností

  • Napadená ustanovení obsahují (demonstrativní) výčet možných příjmů církve či náboženské společnosti a vymezují možný předmět podnikání církve či náboženské společnosti (smí být pouze doplňkovou činností a musí být vymezena v základním dokumentu církve/ náb. spol.) a využití zisku (smí být použit jen k naplnění cílů církve či náboženské společnosti)
  • Vzhledem k tomu, že výčet možných příjmů je demonstrativní, lze jej považovat spíš za nadbytečný, nemůže však zakládat protiústavnost
  • Povinnost vymezit předmět podnikání v základním dokumentu je povinností informační vůči ostatním subjektům, není tím omezena autonomie
  • ÚS však ruší větu, podle níž církve či náb. spol. smí použít zisk pouze k naplnění svých cílů. Cíle církví či náboženských společností jsou totiž vymezeny zákonem (jako „vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby“). Ve výsledku by se tak jednalo o zákonné omezení autonomie církví v rozporu s čl. 2, odst. 3 Listiny (= legální licence), čl. 16 Listiny a také čl. 11, odst. 1 Listiny (právo vlastnit majetek)
    • Smysl existence církví a náb. spol. ve společnosti je totiž širší, než zákonem vymezený- např. činnost charitativní, humanitární, obecně vzdělávací…
    • Omezení nakládání s majetkem by tak ze strany států bylo svévolným zásahem do soukromoprávní podstaty těchto spolků, aniž by za ním stál nějaký relevantní veřejný zájem
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code