Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Pl.ÚS 19/93 - k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu

FIXME Nutno dodělat

  • Rozhodovalo: Plénum US
  • Soudci: JUDr. Iva Brožová, Prof. JUDr. Vojtěch Cepl, CSc., Doc. JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, Doc. JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, soudce zpravodaj Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc., JUDr. Vladimír Paul, CSc., JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Eva Zarembová
  • Odlišná stanoviska: -
  • Nález vyhlášen dne: 21. 12. 1993
  • Další označení pro nález: 14/1994 Sb., N 1/1 SbNU 1
  • Poznámka: historicky první nález Ústavního soudu ČR.

Pozadí případu

  • Parlament ČR přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb.
  • Uvedený zákon byl pokusem zákonodárné moci o vyrovnání se s komunistickým režimem. Zákon mimo jiné odsoudil KSČ, prohlásil, že odpor proti režimu byl legitimní a prodloužil promlčecí lhůty pro zločiny, které režim kryl.

Fakta

  • 41 poslanců Parlamentu České republiky podalo návrh na zrušení zákona ústavního soudu pro rozpor s ústavním pořádkem ČR.
  • Argumenty pro zrušení navrhovatelé rozčlenili do 3 skupin:
    • Námitky proti §§ 1 - 4
    • Námitka proti § 5
    • Námitky proti §§ 6 a 8

Námitky proti §§ 1 - 4

A. Námitka proti §§ 1 – 4 zákona 198/1993 Sb.

Skupina poslanců považuje označení politického režimu působícího na našem území v období 1948-1989 za nelegitimní jako neústavní, neboť ČSFR a Česká republika jako nástupnický stát recipovali zákony platné ve výše uvedením období. Dále navrhovatelé poukazují na možné chápání ustanovení §§ 1 – 4 zákona 198/1993 Sb. jako základ trestně-právních a pracovně-právních sankcí, jelikož v uvedených ustanoveních zákona jsou používány formulace o zločinnosti, vraždách, perzekuci apod., nicméně Ústavní soud argumentuje, že předpokladem vymezení trestného činu je jeho skutková podstata a nic v zákoně není možné chápat jako určení skutkové podstaty. Dále dodává, že právní norma má povahu deklaratorní právní normy, která, ve vztahu k badatelům, nepředstavuje dogmatismus, pouze historicko-politické hodnocení období, které bylo přijato ve formě zákona, což je v pravomoci poslanců. Co se týče námitky navrhovatelů o neústavnosti označení politického režimu za nelegitimní, který podporují již zmiňovanou teorií o recepci práva do legislativy České republiky. ÚS nesouhlasí s odůvodněním, že legitimita politického režimu se nemůže opírat jen o formálně-právní aspekty, protože hodnoty a principy, o které se režim opírá, nejsou jen právní, ale především politické povahy. Takové principy naší ústavy, jako je svrchovanost lidu, reprezentativní demokracie, právní stát, jsou principy politické organizace společnosti, jež nejsou normativně beze zbytku definovatelné. Pozitivně-právní úprava z nich vychází, avšak obsah těchto principů není normativní úpravou vyčerpán - zůstává stále něčím víc. Dále také, že pomíjejí princip, a tedy princip svrchovanosti lidu jako nositele nadstátní a konstitutivní moci.

B. Námitky vůči § 5 zákona č. 198/1993 Sb.

Navrhovatelé nesouhlasí s ustanovením zákona, které neuznává promlčecí dobu po období 25. února 1948 – 29. prosince 1989, neboť dle jejich názoru orgány, které již dnes neexistují, z nějakého důvodu nečinnosti nebo neúspěšného konání způsobily zánik trestnosti některých činů uplynutím promlčecí doby. ÚS se zabýval základní otázkou, z jakých důvodů byly orgány nečinné či neúspěšné. Zjistil, že právní normy se staly fiktivní tam, kde to vládnoucí politický subjekt uznal za účelné, dále také, že KSČ vedle přímého politického působení působil i prostřednictvím státních orgánů, zejména pak zákonodárných sborů, prokuratury a soudů. Dokumenty dokládají, že politické a státní orgány hrubým způsobem porušovaly tehdy platné (vlastní) zákony a lidská práva. Námitkami poslanců lze shrnout do následujících bodů, ve kterých je rovněž vhodné se jimi zabývat:

a. Překážkou promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 2 trestního zákona s vyčleněním období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 dochází k podstatnému prodloužení promlčecí doby a destabilizaci práva a porušení právní jistoty občanů.

Překážka sama o sobě není ničím protiústavním, tedy by se tímto Ústavní soud vůbec nemusel zabývat. Tímto ustanovením zákona (§ 5 198/1993 Sb.) nedochází ke změně institutu promlčení, neboť dle § 67 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů se do promlčení nezapočítává lhůta, po kterou nebylo možné pachatele postavit před soud, což je smyslem zákona tuto dobu, po kterou to nebylo možné. Neboť v uvedeném období neexistovala snaha a ani ochota státu trestný čin stíhat z důvodů výše uvedených. Jiné řešení by tak představovalo vydání režimu totalitní diktatury osvědčení právního státu, což by byl nebezpečný signál do budoucnosti, což by rovněž znamenalo ztrátu věrohodnosti současného právního státu a současně by bylo porušením čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky.

b. § 5 dochází k porušování zásad právního státu, že trestnost, která zanikla promlčením, nelze obnovit a zavádí se retroaktivita, která je přípustné pouze v případech, kdy je pozdější zákon pro pachatele přípustnější, čímž, dle navrhovatelů, dochází k porušení čl. 40 odst. 6 LZPS.

Navrhovatelé vychází z premisy, že došlo k promlčení trestu (viz. a.). Avšak je nezbytné se zabývat obsahem čl. 40 odst. 6 LZPS, který vymezuje a omezuje předmět zákazu retroaktivity, a to ve dvou směrech:

i. Trestnost činu – tím se rozumí možnost být pro trestný čin stíhaný, uznaný vinným a potrestán. Zde je možné to vyjádřit principem nullum crimen sine lege (kde není zákon, není zločin).

ii. Ukládání trestu – čl. 40 odst. 6 Listiny tím zřetelně nepřipouští retroaktivitu zákona, pokud jde o vymezení trestnosti a výše trest, přičemž je odkazováno na trestní zákoník z 29. 11. 1961 č. 140 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a tedy ukládáním trestu se rozumí stanovení druhu trestu, jakož i výměra trestu u těch druhů trestu, které jsou odstupňovány, čímž je vyjádřena zásada nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona).

c. Stěžovatelé spatřují v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. rovněž porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti všech lidí v právech, protože - jak uvádí - jde o diskriminaci jedné části občanů, neboť ti, kteří nebyli postaveni před soud z nepolitických důvodů, budou nadále požívat práva nebýt stíhání zatímco, těm, kteří z politických důvodů nebyli odsouzení anebo byli zproštěni obžaloby, se toto právo odmítá.

Takto dochází k nastolení spravedlnosti vůči těm, které dříve z vůle politického a státního vedení nebylo možné trestně stíhat. Je však nepřípustná kolektivní vina a nemění se ani zásada presumpce neviny, ani zákaz retroaktivity zákona, tzn. možnost trestně stíhat pouze za činy, které byly v době jejich spáchání trestnými činy. Z trestního stíhání jsou vyloučeny: - došli-li k promlčení trestného činu od 30. 12. 1989 - u trestných činů, které byly v totalitním režimu pokládány za účelné - u těch trestných činů, u kterých nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, ale z důvodů jiných, než právě těchto politických

C. Námitky proti §§ 6 a 8 zákona č. 198/1993 Sb.

a. Navrhovatelé namítají diskriminační a odporující ústavnímu principu rovnosti všech lidí před zákonem ustanovení § 6, jakož i v rozporu s čl. 40 odst. 6 LZPS.

Ustanovení obnovuje princip občanské rovnosti přiměřeným zmírněním, event. i zrušením testu, neboť tehdy byly za trestné činy považovány činy, které směřovali k ochraně základních lidských práv a svobod, a posuzovány jako politické delikty. Co se retroaktivity týče, připouští ji věta druhá dost. 6 čl. 40 LZPS, tedy § 6 z. č. 198/1993 Sb. je v souladu.

b. Navrhovatelé napadají § 8 z důvodů neurčitosti a širokosti ustavení.

Namítají, že chybí definice křivd, na které se nevztahuje rehabilitační zákony, vymezení druhu a rozsahu nároků oprávněných osob, způsob uplatnění a určení orgánů ve věci rozhodujících, rovněž, že odporuje čl. 78 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Dále že znění čl. 90 a čl. 95 dovozují, že při poskytování ochrany právům a při rozhodování o nich jsou soudy vázány jedině zákonem. Z čl. 90 a 95 neopravňuje úsudek, že by soudy při ochraně práv podle čl. 90 byly vázány jedině zákonem, určuje pouze metodiku a prostředky. Dále vláda nepotřebuje žádné zvláštní zmocnění parlamentu, je oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, dále je třeba posuzovat podle čl. 78 Ústavy vládní nařízení na základě zmocnění § 8 zákona č. 198/1993 Sb. je i takové zmocnění vlády, byť ve velmi rámcovém rozsahu, z hlediska Ústavy ještě přípustné.

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code