Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR

  • Úprava technologie veřejné moci a zakotvení vztahů ústavních orgánů (ústavní systém) je jednou ze základních obsahových složek ústav. Právě vztah jednoty a dělby moci je z tohoto hlediska klíčový.
  • Uplatnění principu dělby moci je nezbytnou součástní demokratického právního státu.

Státovědný základ

  • Veřejná a státní moc
    • Veřejná moc je svrchovaná a nadřazená. Státní moc je druhem veřejné moci.
    • Orgány disponujicí veřejnou mocí (kromě státu je to samospráva, nebo např. lékařská komora či Česká televize) mají právo jednostraně vnutit své autoritativní rozhodnutí ostatním subjektům.

Horizontální dělba moci

  • Představuje samostatnost a funkční oddělenost jednotlivých složek moci a zároveň jejich vzájemné kontrolní působení.
  • Její provedení definuje formu vlády (státní zřízení) konkrétního státu (např. prezidentská rep., parlamentní rep. nebo absolutistická monarchie atd.)
  • Podle klasické koncepce dělby moci, kterou vytvořil Ch. Montesquieu (O duchu zákonů) a rozpracovali tvůrci Ústavy USA (Hamilton, Madison, Jay) rozlišujeme moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (tripartice moci)
  • Systém brzd a protiváh (checks and balances)
    • Zakotvuje zajištění rovnováhy mocí a jejich vzájemnou kontrolu i rovnováhu mezi politickou reprezentací a profesionálním (apolitickým) výkonným státním aparátem.
  • Pluralita moci
    • Představuje dělbu kompetencí a vzájemnou kontrolu mezi ústavními orgány v rámci jedné složky moci (např. dvě komory bikamerálního parlamentu navzájem nebo prezident a vláda v rámci moci výkonné)

Vertikální dělba moci (decentralizace moci)

  • Zajišťuje reálnou decentralizaci moci a uplatnění principu subsidiarity (rozhodování ve veřejném sektoru má probíhat na nejnižším stupni správy, nejblíže k občanům, jak je to možné)
  • V klasickém smyslu určuje jakou mírou pravomocí disponují centrální orgány a jakou mírou orgány místní autonomie nebo územní a zájmové samosprávy.
  • Vertikální dělba moci definuje jakým způsobem je stát územně uspořádán (Rozlišit tak můžeme unitární stát, unitární stát s místní autonomií, federaci atd.)
  • Jejím dalším aspektem je dělba moci mezi státem a mezinárodními institucemi a organizacemi, případně odlišení moci státu (jako zákonodárce) a ústavodárce.
  • Decentralizace moci a dekoncentrace moci
    • Decentralizaci moci je nutné odlišit od pouhé dekoncentrace moci, která představuje organizační rozdělění výkonu veřejné správy, nikoli však skutečnou nezávislost na centrální moci (např. výkon moci výkonné v rámci přenesené působnosti samosprávných celků, nebo soustava finančních úřadů podřízenách ministerstvu financí.)

Jednota a dělba moci v ústavním vývoji

  • Recepční zákon 11/1918 Sb. z. a n.
    • Na přechodné období stanovil popření tripartice moci. Moc je soustředěna do rukou Národního výboru, který je orgánem jednomyslné vůle národa a státní svrchovanosti. Představuje VM (je pověřen zákon provést), ZM a vykonává i funkce typické pro hlavu státu (vyhlásil amnestii).
  • Prozatimní ústava 37/1918 Sb.
    • Zakotvila formu vlády, která lze označit za vládu parlamentu založenou na jednotě moci. Vláda jako reprezentant VM měla postavení výboru voleného zákonodárným sborem.
    • Po příjetí ústavy byl Národní výbor rozšířen podle Švehlova klíče na Revoluční národní shromáždění, habsburský rod byl detronizován a aklamací byl zvolen prezident Masaryk.
    • Větší dělba moci nastala až s novelizací ústavy v květnu 1919 zejm. bylo posíleno postavení prezidenta.
  • Ústavní listina 121/1920 Sb.
    • V rámci horizontální dělby byla rozlišena ZM (dvoukomorové Národní shromáždění; komory velmi podobné - minimální brzdící funkce; zasedání nebyla stálá; v praxi uplatňovány volební reverzy - úzké propojení s politickými stranami; představovalo zároveň funkci kontrolní), moc vládní a výkonná (prezident její součástí, neodpovědný, podléhal v pravomocích kontrasignaci vlády, výrazná jeho pravomoc rozpouštět komory Národního shromáždění) a moc soudcovská (chybělo rozpracování ústavního soudu, významný byl naopak NSS)
    • Z hlediska vertikální dělby Československou republiku definuje jako unitární stát s územní autonomií v oblasti Podkarpatské Rusi (ta byla formálně zakotvena jako nejširší možná autonomie slučitelná s jednotou republiky, to ale nebylo nikdy materiálně naplněno)
    • Územní samospráva nebyla ústavně zakotvena, řešil ji zároveň přijatý Župní zákon (jeho naplnění bylo problematikcé a nakonec neúspešné).
  • Válečné období 1938-1945
    • Prvním vážným narušením dělby moci byl zmocňovací zákon č. 330/1938 Sb. Prakticky likvidoval pravomoci parlamentu, ZM byla svěřena vládě, ústavodárce suploval prezident svými dekrety.
    • V rámci decentralizačních tendencí byl za druhé republiky přijaty ústavní zákony o autonomii Slovenskej krajiny a o autonomii Podkarpatské Rusi.
    • V rámci protektorátu horizontální dělba moci v podstatě vůbec nefungovala, vetrikální dělbu moci představovalo oddělení říšských a autonomních orgánů (do působnosti autonomie ale bylo bezostyšně zasahováno).
    • V rámci prozatimního zřízení v emigraci působil nejdříve Národní výbor později se oddělila exilová vláda (VM) a prezident vykonávajicí ZM
    • Prezident vydával dekrety až do ustavení Prozatimního Národního shromáždění, které 1946 nahradilo Ústavodárné Národní shromáždění vzešlé z voleb
  • Ústava 9. května 150/1948 Sb.
    • Ústavní systém navazoval na prvorepublikovou ústavu. Bylo zakotveno formální provedení horizontální dělby moci. Ve vztazích mezi parlamentem, prezidentem a vládou výcházela ústava ze zásad parlamentatismu. Projevil se však propastný rozdíl mezi ústavou na papíře a v praxi. Reálné mocenské centrum (politbyro KSČ) fungovalo mimo ústavní struktury, stálo de facto nad státem a představovalo jednotu moci
    • Nezávislost SM byla porušena (zlidovění soudnictví, politické procesy). Úplně byl zavržen koncept Ústavního soudu, legální výklad mělo podávat Národní shromáždění (konflikty se však v praxi řešily vnitrostranicky)
    • Na vertikální úrovni bylo novinkou asymetrické uspořádání na Slovensku a ústavní zakotvení SNR a Sboru pověřenců * Zakotvila systém národních výborů (orgánů státní moci a lidové správy)
  • Socialistická ústava 100/1960 Sb.
    • Ústava přijatá z čistě politických důvodů se otevřeně přihlásila k popření principu dělby moci když v čl. 4 stanoví: Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.
    • V klasické struktuře ústavních orgánů došlo zejména k formální změně postavení prezidenta. Jeho pravomoce byly omezeny a stal se odpovědný parlamentu z výkonu funkce. Teoreticky se stal orgánem ZM.
    • V rámci asymetrického uspořádání Slovenska došlo k větší centralizaci, Sbor pověřenců byl zrušen.
  • Ústavní zákon o československé federaci 143/1968 Sb.
    • Zakotvil decentralizaci, byl uplatněn zákaz majorizace. Unitární stát byl přeměněn na „federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů“. Federace si ponechala výlučně některé pravomoce, další byly vykonávány společně. Ostatní spadaly do působnosti republikám.
    • Národní shromáždění se přeměnilo na Sněmovnu lidu Federálního shromáždění; na národnostním principu vytvořena druhá rovnoprávná komora - Sněmovna národů.

Podrobněji o historii viz vypracované otázky ke zkoušce z Čecha!

Dělba moci v konstrukci Ústavy ČR

Horizontální dělba moci

  • Princip dělby moci je v Ústavě ČR zakotven v čl. 2: (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
  • Podle doktrinálního výkladu patří toto ustanovení mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu a jeho změna je nepřípustná (podle čl. 9 odst. 2 Ú).
  • Ústava zároveň zohledňuje že státní moc může být vykonávána lidem přímo (tento blanket zatím nenaplněn).
  • Ústavní systém ČR naplňuje typické znaky parlamentní demokracie. Jednotlivé složky moci jsou oddělěny pouze nedokonale a především ve vztahu zákonodárné a výkonné moci se projevuje mnohovrstvá provázanost. (V prezidentském systému jsou ZM a VM naopak striktně odděleny.)
  • Dělba moci se projevuje v konstrukci ústavy rozdělením ústavních orgánu do jednotlivých hlav a jejich pojmenováním.
  • Moc zákonodárná - hlava druhá * Je tvořena Senátem a Poslaneckou sněmovnou.
    • Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně prostřednictvím institutu vyslovení důvěry a odvozuje od ní svoji legitimitu.
    • Jako narušení systému dělby moci se jeví nezakotvení inkompatibility funkcí poslanců a členů vlády.
    • Důležitá je stabilizační a brzdící funkce Senátu voleného na jiném principu než PS a obměňovaného postupně.
  • Moc výkonná - hlava třetí * Zahrnuje Prezidenta, vládu a její orgány a státní zastupitelství
    • Postavení vlády v ústavním systému je velmi silné nejen kvůli dlouhodobé tendenci oslabování role Parlamentu, ale především vlivem faktického působení vládních politických stran jako rozhodující politické síly v Parlamentu.
    • Rozsah pravomocí vlády je vymezen pouze negativně, tzn. že může rozhodovat o všech otázkách nenáležících ostatním ústavním orgánům.
  • Ústavní praxe ukazuje, že zvolený model trpí klasickým neduhem parlamentních demokracií a napomáhá partitokracii (vládě politických stran).
    • Prezident republiky je neodpovědný. Jeho postavení je spíše slabší. Je vybaven jistou autonomií vůči vládě a může figurovat jako prostředník mezi vládou a Parlamentem.
    • S vládou je svázán především ve svých pravomocích vyžadujících kontrasignaci (čl. 63 Ú) naopak v některých pravomocích bez kontrasignace (čl. 62 Ú - jmenování vlády, jmenování ústavních soudců) je omezen Parlamentem.
    • Prvek brzd a protiváh představuje jeho pravomoc suspenzivního veta, a právo (byť omezené) rozpouštět PS.
  • Dělba moci je také narušována výkonem stejných pravomocí několika orgány (např. extenze legislativy do exekutivy a naopak) a výkonem více pravomocí jedním orgánem (např. parlament kumuluje některé funkce zákonodárné, kontrolní, kreační rozpočtové i výkonné).
  • Moc soudní - hlava čtvrtá * Ústavní soud, soustava soudů.
    • Moc soudní stojí stranou a její oddělení není v zásadě ohroženo.
    • Do jejího výkonu ale zasahuje prezident svou pravomocí udělit milost (čl. 62 g Ú - agraciace + rehabilitace + čl. 63j Ú - abolice) a amnestii (čl. 63 k Ú). Ovlivňuje také personální složení soudů při jmenování soudců (event. při výběru ústavních soudců).
  • Ústavní soud představuje důležitý konrolní a brzdící prvek nejen vůči Parlamentu (v rámci abstraktní kontroly ústavnosti), ale i jiným orgánům.
  • V moderním demokratickém státu je klasická tripartice moci již překonaná a uplatňuje se spíše metodologicky. V konstrukci ústav jsou (zejména od 80. let) používány sofistikovanější postupy.
  • Ústavní systém již nelze v horizontální rovině ústavních vztahů vtěsnat do klasické triády a tato skutečnost se projevuje i v Ústavě ČR existencí samostatně upravených orgánů.
  • Nejvyšší kontrolní úřad - hlava pátá (Moc konrolní) * Historicky se vyděluje z moci soudní a v ČR ji představuje Nejvyšší konrolní úřad a implicitně Ochránce veřejných práv (tento insitut není zakotven ústavně, upravuje ho zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv, ale v materiálmím smyslu se svým postavením blíží ústavnímu orgánu).
  • Česká národní banka - hlava šestá (Moc bankovní) * Vyděluje se z moci výkonné, její zakotvení není z hlediska ústavní komparatistiky příliš obvyklé.

Vertikální dělba moci (decentralizace moci)

  • Z hlediska vertikální dělby moci je ČR decentralizovaný unitární stát (čl. 11 Ú: Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.) se zaručenou uzemní samosprávou uplatňujicí princip subsidiarity (čl. 8 Ú: Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.).
  • A) Decentralizace moci se uplatňuje v rámci systému dvoustupňové územní samosprávy:
    • Krajská samospráva
    • Obecní samospráva
  • B) Vertikální dělba moci ve zvláštním smyslu vyplývá jednak z přijetí mezinárodních právních závazků, jednak z přenesení některých pravomocí na mezinárodní organizace. Představuje dělbu moci mezi těmito organizacemi a státem.
    • čl. 10a Ú: (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
    • Projevuje se zde stále sílící tendence omezení suverénní státní moci.
  • C) Ústavodárná moc
    • Z hlediska vertikální dělby moci má zvláštní povahu, je svým způsobem nejvyšší mocí ve státě. Je to moc konstitujicí (pouvoir constituant) nadřazená moci již ustavené (pouvoir constitué).
    • Disponuje jí parlament jako celek.

Nálezy ÚS

  • Pl. ÚS 24/04 (jezy na Labi) - těžko říct, kam to přiřadit, patrně ale právě sem, pod dělbu moci
    • Návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě = VYHOVĚNO
    • Senátoři se odvolávali na porušení závazků ČR vyplývající z Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť - postavení jezů na Labi by totiž ohrožilo životy X druhů rostlin a zvířat, které se v dané lokalitě nacházejí. Dále ovšem bylo poukázáno i na to, že zákonodárce v tomto zákoně stanovil, že vytvoření této vodní cesty je ve veřejném zájmu = jeden individuálně určený případ označil termínem, který má velmi obecnou rovinu.
    • ÚS se ztotožnil především z druhým argumentem navrhovatelů = určení toho, co je ve veřejném zájmu, nepřísluší zákonodárci. Veřejný zájem určují správní orgány a toto rozhodnutí pak podléhá kontrole správních soudů. Pokud však veřejný zájem určil zákonodárce, diskvalifikoval justici od možnosti tohoto přezkumu - soudce je vázán zákonem a pokud by byl veřejný zájem určen již v zákoně, bylo by rozhodnutí soudu jasné.

Prameny

  • Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda I. díl Obecná státověda, Praha, Linde, 1998 str. 104-108.
  • Gerloch, A., Hřebejk, J. Zoubek, V.: Ústavní systém České republiky; Praha, Prospectum, 2002, str. 21-54; 301-310.
  • semináře Judr. Hřebejka; letní semestr 2010/2011
  • Vypracované otázky ke zkoušce z Čecha, 2011

Navigace

Okruh A
1. Předmět a prameny ústavního práva | 2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 | 3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku | 4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah | 5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR | 6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR | 7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR | 8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát | 9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR | 10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor | 11. Volební právo a volební systémy v ČR | 12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR | 13. Zákonodárná moc v ČR | 14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik | 15. Legislativní proces v ČR | 16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR | 17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů | 18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR | 19. Výkonná moc v ČR | 20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR | 21. Pravomoci prezidenta republiky | 22. Vláda ČR | 23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky | 24. Ústavní soud v ústavním systému ČR | 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním | 26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem | 27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu | 28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady | 29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR | 30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR | 31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava

Okruh B
32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. | 33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám | 34. Subjekty práv a svobod v Listině | 35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce | 36. Obecná ustanovení Listiny | 37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině | 38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu | 39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR | 40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR | 41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky | 42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR | 43. Petiční právo v ČR | 44. Shromažďovací právo v ČR | 45. Sdružovací právo v ČR | 46. Politické strany v právním řádu ČR | 47. Ústavní ochrana menšin v ČR | 48. Principy sociálního státu v Listině | 49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině | 50. Právo na spravedlivý proces v Listině | 51. Prostředky ochrany základních práv a svobod

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code