Obsah
5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR
Přístupy ke vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva
Poměr mezi vnitrostátním a mezinárodním právem má 2 dimenze:
- Materiální
- Vztahy upravené výlučně mezinárodním právem
- Vztahy upravené konkurenčně mezinárodním a vnitrostátním právem
- Vztahy regulované výlučně vnitrostátním právem
- Formální - tzn. platnost právních norem, jejich právní síla, struktura apod.
Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva lze pojmout jako:
- Monistický - právo mezinárodní a vnitrostátní tvoří jediný právní systém (jen Nizozemsko)
- Dualistický - soužití 2 vzájemně oddělených právních systémů (např. socialistické státy)
- Smíšený - kombinace monismu a dualismu (zpravidla dualismus s monistickými prvky; v praxi nejčastější, např. ČR)
- V průběhu času se mění struktura i obsah mezinárodního práva, roste počet norem a zásad mezinárodního práva vyjádřených v mezinárodních smlouvách, mezinárodní právo není navíc již jen právem mezistátním, subjekty nejsou jen státy, ale i občané těchto států, kteří se mohou obracet na mezinárodní soudy, a uvedené změny se promítají i do vnitrostátního práva
- Někdy státy v ústavních předpisech definují mezinárodněpolitické principy, jimiž se v mezinárodních vztazích hodlají řídit či výslovně uznávají všeobecné zásady a normy mezinárodního práva (např. Rakousko, Řecko, Portugalsko, SRN)
- Některé státy EU ve svých ústavách zakotvují svůj vztah k EU (např. Rakousko, SRN )
Vývoj vztahu Československa k mezinárodnímu právu
- V preambuli k Ústavní listině 1920 Československo vyjádřilo, že se chce přičlenit do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový
- Ačkoli byla tehdy republika svázána smlouvami k ochraně menšin, tyto závazky jako bezprostředně platné nepřevzala a upravovala je v ústavě autonomně a dokonce šířeji v souladu s dualistickou koncepcí vztahu ústavního a mezinárodního práva
- Dualistická koncepce se prosazovala i po r. 1948 (přístup všech socialistických zemí)
- Po roce 1968 negativní zkušenosti z důsledků mezinárodních ujednání států Varšavské smlouvy nadřadit zájmy tohoto paktu a jeho dominantní mocnosti - Sovětského svazu, politicky, fakticky, ale i právně nad zájmy a suverenitu členských států (teorie omezené suverenity - tzv. Brežněvova doktrína) vzdor obecným zásadám mezinárodního práva
- Touto doktrínou se měla legitimovat zahraniční intervence i do československých vnitřních záležitostí
- Po listopadu 1989 to znovu přispělo ke zdůraznění suverenity státu a svrchovanosti zákona v československých ústavních předpisech a k vyjádření mezinárodního významu (internacionalizaci) lidských práv
- Priorita lidských práv a základních svobod jako zásadní proklamovaná hodnota politického zlomu v listopadu '89 vedla k odklonu od tradičního dualistického pojetí vztahu mezinárodního a ústavního (vnitrostátního) práva
- V ústavním zákoně č. 23/1991 Sb. bylo stanoveno, že „Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem.“ ⇒ pro tuto oblast smluv tím byl založen monistický princip
- Tutéž koncepci přijala i Ústava ČR - pro smlouvy o lidských právech a základních svobodách převzala monistické pojetí, pro ostatní smlouvy zůstalo pojetí dualistické
- Čl. 10 před novelou uváděl: „Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.“
Vztah mezinárodního práva a vnitrostátního práva ČR
- Ústavní pořádek ČR vyjadřuje místo českého státu v mezinárodním společensví v prembulích k Ústavě a k Listině
- Ústava v preambuli proklamuje svou příslušnost k „rodině evropských a světových demokracií“
- Preambule Listiny se přihlašuje k univerzalitě lidských práv, jež má být zajištěna „společným úsilím všech svobodných národů“
- ČR v ústavních zákonech upravuje vztah ústavního a mezinárodního práva se zdůrazněním principu svrchovanosti státu
- Svrchovanost je předpokladem, aby ČR mohla vstupovat do mezinárodněprávních vztahů
- Jen svrchovaný stát může být plnoprávným členem mezinárodních organizací
- Svrchovanost ČR však není pojímána jako neomezená - vztahy vnější suverenity ČR, která omezuje svrchovanost svých orgánů přijatými závazky v oblasti svrchovanosti jednotlivých mocí, jsou upravovány zpravidla mezinárodními smlouvami, které ČR uzavírá
- před euronovelou Ústavy se v Ústavě na mezinárodní právo jaksi zapomnělo - upraveny byly pouze smlouvy o lidských právech (celkem 15), Parlament navíc sám rozhodoval, zda je daná smlouva lidskoprávní ⇒ rigidní proces přijímání i změn
- Euronovelou Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.) bylo znění čl. 1 doplněno o druhý odstavec, který stanoví, že ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva - ČR stvrzuje povinnost dodržovat mezinárodní závazky a vyjadřuje, že se vztahují na veškeré mez. právo, ať je založeno na právu smluvním nebo obyčejovém
- Mezinárodními závazky se rozumějí také závazky z členství v EU, i když pr. řád EU nelze již v přesném slova smyslu považovat za právo mezinárodní - ESD v minulosti konstatoval, že Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva
- Euronovelou Ústavy byl také zcela změněn čl.10 Ú, který nyní zní: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu, stanoví-li MS něco jiného než zákon, použije se MS.„
- Ústava tím v zásadě opustila dualistické pojetí práva mezinárodního a vnitrostátního a způsobem, který stanovila, zavedla monistický princip - ale pouze pro MS spadající do čl.10!
- Zcela také odstraněno privilegované postavení MS o lidských právech a zákl. svobodách
- Doplněn dále čl.10a a 10b, řeší právní vztahy vyplývající z členství ČR v mezinárodních organizacích nebo institucích, na které mohou být přeneseny některé pravomoci orgánů ČR
- Přenos těchto pravomocí může znamenat postoupení části suverenity ČR na jiné subjekty; přenesení části suverenity se může týkat orgánů ZM, VM i SM a také jiných státních orgánů, např. NKÚ nebo ČNB
- MS podle nového znění čl. 10 působí subsidiárně přímo, a to tehdy, když MS stanoví něco jiného než zákon
- Podmínkou k použití takové MS ve vnitrostátním právu je, že musí být:
- Vyhlášena
- K její ratifikaci dal Parlament souhlas
- ČR je již touto smlouvou vázána
- Schválení nejvýznamnějších MS Parlamentem vyplývá z principu suverenity lidu
- Pokud MS předmětem své úpravy zasahují do právních vztahů upravených vnitrostátních právem a mají se vnitrostátně aplikovat, stává se tak v ČR pravidelně vnitrostátním předpisem (pokud tak obecně neučinila Ústava svým čl.10)
- Vnitrostátním předpisem se závazky z MS do vnitrostátního práva prosazují těmito způsoby:
- Obsah smlouvy se zapracuje do vnitrostátního předpisu
- Zákon se odvolává na konkrétní smlouvy odkazem na ni v textu zákona (recepční klauzule)
- Zákon se odvolává obecně na smlouvy upravující vymezený předmět úpravy
- Součástí ústavního pořádku (čl.112 Ú) nejsou podle znění tohoto článku žádné MS (a to ani smlouvy podle čl.10 Ú)
- ÚS ale v nálezu 403/2002 Sb. stanovil, že do rámce ústavního pořádku je třeba zahrnout i ratifikované a vyhlášené MS o lidských právech a zákl. svobodách, viz: 3. Ústavní pořádek (což vzbudilo pozdvižení - Co je tedy náš ústavní pořádek? (Neexistuje seznam těchto smluv.)
Ustanovení Ústavy vztahující se k mezinárodnímu právu
- čl. 1 odst. 2
- čl. 10
- čl. 10a
- čl. 10b
- čl. 39 odst. 4
- čl. 49
- čl. 63 odst. 1 b)
- čl. 87 odst. 1 i)
- čl. 87 odst. 2
Definiční znaky mezinárodních smluv
a) Jde o mezinárodní smlouvy
- Podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu je takovou smlouvou každá mezinárodní dohoda uzavřená státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jedné nebo ve více věcně souvisejících listinách, ať je jejich název jakýkoliv.
- Ohledně smluv přijatých před přijetím této úmluvy je třeba vycházet z pojmu mezinárodní smlouvy do té doby platného, neboť ani Vídeňská úmluva není retroaktivní!
b) Smlouvy musí být vyhlášené
- Vyhlášení mezinárodních smluv je upraveno v čl. 52 Ústavy ČR a je provedeno v úřední sbírce (v ČR je to od r. 2000 Sbírka mezinárodních smluv – zákon č. 309/1999 Sb., do té doby to byla sbírka zákonů)
- Stát odpovídá za to, aby znění publikované v českém jazyce odpovídalo autentickému znění
- Český překlad schvaluje Parlament ČR
- Tento překlad musí odpovídat českému pojmosloví, ale zároveň musí být zachováno autentické znění mezinárodní smlouvy
c) Smlouvy musí být ratifikované
- V ČR ratifikuje mezinárodní smlouvy prezident (Ústava ČR – čl. 63, odst. 1, písmeno b)
- K smlouvám, jež mají být prezidentem ratifikovány je zapotřebí souhlas Parlamentu ČR (Ústava ČR – čl. 49).
- Souhlas Parlamentu je podmínkou k ratifikaci a zároveň doporučením prezidentu republiky, aby svým aktem zakončil proces projednávání a přijímání mezinárodní smlouvy.
d) Vázanost ČR mezinárodními smlouvami
- Je určena mezinárodním právem
- Zásadní úpravu obsahuje Vídeňská úmluva o smluvním právu - Stát musí učinit potřebná opatření, aby již od počátku platnosti této smlouvy byla na jeho území plněna!
- Vázanost ČR mezinárodní smlouvou po její ratifikaci záleží na tom, kdy vstoupila v platnost z hlediska mezinárodního práva
- ČR totiž může přistoupit k již platné mezinárodní smlouvě nebo se může stát účastníkem mezinárodní smlouvy. Jejíž podmínky platnosti ve smlouvě uvedené se ještě nenaplnily např. proto, že:
- Nebylo dosaženo předepsaného počtu účastníků
- Nebylo dosaženo časové podmínky, kdy má smlouva vstoupit v platnost apod.
Mezinárodní smlouvy měnící státní hranice
- Mají zvláštní postavení v ústavním řádu ČR
- Státní hranice = myšlená čára na zemském povrchu ohraničující území, na něž se vztahuje svrchovanost určitého státu. Tato čára ohraničuje výsostnou oblast země, pod zemí i nad ní, tedy území státu
- Státní hranice Československa byly z větší části prvotně stanoveny mírovými smlouvami
- Počínaje ústavní listinou z r. 1920 bylo stanoveno, že ke změně hranic je třeba ústavního zákona
- Schválení mezinárodní smlouvy ústavním zákonem nevyžaduje taková MS, kterou se platné hranice toliko stvrzují a předchozí smlouvy se nahrazují smlouvou novou
- Přijetí ústavního zákona nevyžadovala ani smlouva o generálním vymezení společných hranic mezi ČR a SR z října '92
- V březnu '97 vyslovil Parlament ústavním zákonem souhlas se změnou státních hranic podle tzv. Židlochovické smlouvy
Schvalování mezinárodní smlouvy
- Dle čl. 63/1 písm. b) smlouvy sjednává a ratifikuje president republiky (s kontrasignací)
- Sjednávání MS může přenést na vládu, nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy vlády
- Takový přenos se může dít ad hoc nebo obecně pro určitý druh MS
- To president učinil svým rozhodnutím č. 144/1993 Sb., o sjednávání MS, když přenesl:
- a) sjednávání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které nevyžadují souhlas Parlamentu, přístup k nim a jejich přijetí, na vládu
- b) sjednávání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ústředních orgánů státní správy, přístup k nim a jejich přijetí, na člena vlády, pověřeného řízením příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy
- Na presidentovo rozhodnutí navazuje směrnice vlády pro sjednávání, vnitrostátní projednávání, provádění a ukončování platnosti mezinárodních smluv, schválená usnesením vlády č. 131 z 11. 2. 2004
- Z tohoto vychází dělení MS na: (liší se tím, zda vyžadují k ratifikaci souhlas Parlamentu a tím, kým jsou sjednávány)
- Presidentské - smlouvy, k jejichž ratifikaci prezidentem republiky je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, případně souhlasu daného v referendu (smlouvy podle čl. 10a a čl. 49)
- Vládní - smlouvy, které nepodléhají ratifikaci a nevyžadují souhlas Parlamentu, jejichž sjednávání a schvalování přenesl prezident republiky na vládu‚ jsou sjednávány zásadně vládou
- Rezortní - smlouvy, které nepodléhají ratifikaci a nevyžadují souhlasu Parlamentu, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ministerstev či jiných ústředních správních úřadů a jejichž sjednávání a schvalování přenesl president republiky se souhlasem vlády na její jednotlivé členy, jsou sjednávány zásadně jednotlivými členy vlády
- K ratifikaci MS uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů
- K ratifikaci následujících MS je třeba souhlasu obou komor Parlamentu (čl. 49):
- upravujících práva a povinnosti osob
- spojeneckých, mírových a jiných politických
- z nichž vzniká členství ČR v mezinárodní organizaci
- hospodářských, jež jsou všeobecné povahy
- o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu
- ÚS rozhoduje o souladu MS podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí ÚS nemůže být smlouva ratifikována. viz: 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním
Prezident republiky
- Podle čl. 63 odst. 1 a) Ústavy zastupuje stát navenek - reprezentuje stát v právních vztazích mezi státy, tradičně se na základě norem mezinárodního práva má za to, že hlava státu, jakožto jeho nejvyšší reprezentant, jedná za svůj stát v mezinárodních stycích s takovými účinky, že všechny jeho právně závazné mezinárodní úkony se pokládají za úkony státu
- Podle čl. 7 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu se za zástupce svého státu považuje hlava státu (vedle předsedy vlády a ministra zahraničních věcí) již z titulu své funkce a bez předložení plné moci a jako taková je zmocněna ke všem úkonům souvisejícím se sjednáváním smlouvy
Prameny
- Ústavní právo a státověda II.díl, část 1., 2., Pavlíček s kol., 2. vydání, s. 251 - 268
- Mezinárodní právo veřejné - jeho obecná část, Jiří Malenovský, nakladatelství Doplněk, s. 349 an.
- přednáška MPV z 2.11.2011 (prof. Hofmannová)
- seminář MPV z 24.11.2011 (Ref. Jur. Martin Faix, MJI)
Navigace
Okruh A
1. Předmět a prameny ústavního práva |
2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 |
3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku |
4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah |
5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR |
6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR |
7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR |
8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát |
9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR |
10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor |
11. Volební právo a volební systémy v ČR |
12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR |
13. Zákonodárná moc v ČR |
14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik |
15. Legislativní proces v ČR |
16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR |
17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů |
18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR |
19. Výkonná moc v ČR |
20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR |
21. Pravomoci prezidenta republiky |
22. Vláda ČR |
23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky |
24. Ústavní soud v ústavním systému ČR |
25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním |
26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem |
27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu |
28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady |
29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR |
30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR |
31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava
Okruh B
32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. |
33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám |
34. Subjekty práv a svobod v Listině |
35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce |
36. Obecná ustanovení Listiny |
37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině |
38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu |
39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR |
40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR |
41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky |
42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR |
43. Petiční právo v ČR |
44. Shromažďovací právo v ČR |
45. Sdružovací právo v ČR |
46. Politické strany v právním řádu ČR |
47. Ústavní ochrana menšin v ČR |
48. Principy sociálního státu v Listině |
49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině |
50. Právo na spravedlivý proces v Listině |
51. Prostředky ochrany základních práv a svobod