42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR

• Hlava II., ddíl druhý: Politická práva - čl. 17
  • (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
  • (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
  • (3) Cenzura je nepřípustná.
  • (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
  • (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

• zakotveno jako lidské právo v čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech
• spadá pod politická práva → zákonodárce zdůraznil svůj zvýšený zájem na garantování autonomní sféry jednotlivce a nezbytném minimu zásahů státu v této oblasti
• vyjadřování názorů na společensky významné problémy na veřejnosti; původně vystoupení na shromáždění lidu, později i sdělení učiněná prostřednictvím tisku, elektronických masových prostředků ⇒ v souvislosti nutná ústavní ochrana práva na informace - aktivní účast jednotlivců na životě státu vyžaduje dostatečnou sumu informací, na základě kterých mohou lidé konfrontovat své názory s jinými a vytvářet si vlastní úsudek (pojmovým znakem každého projevu názoru je nutně určité množství informací)
• ústavní záruky spočívají jednak v ochraně před neoprávněnými zásahy státu a dalších subjektů do sféry těchto práv jednotlivce (status negativus), ale mají otevírat i dostatečný prostor k seberealizaci člověka ve společnosti a ve státě při účasti na správě věcí veřejných (status activus)
• způsoby, jakými lze vyjadřovat názory uvádí Listina pouze demonstrativně („může se tak dít slovem, písmem, tiskem…“)
• paragrafy trestního zákoníku omezující svobodu projevu např.: § 178 Neoprávněné nakládání s osobními údaji, § 188a Šíření toxikomanie, § 198 Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení; § 205 Šíření pornografie; § 206 Pomluva;
• zároveň čl. 17 není jediným ústavním předpisem vyjadřujícím svobodu projevu - např. čl. 16 ochraňuje svobodu projevovat své náboženství a víru

• svobodně vyhledávat,přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu
• subjektem práv je každý, tj. každá fyzická osoba, bez ohledu na své občanství, pohlaví či svůj věk, ale i skupiny obyvatel, ať již vystupují s většinovým názorem nebo hájí stanovisko menšiny ve společnosti
• „Cenzura je nepřípustná“ - čl.17 odst. 3, jeví se jako absolutní zákaz, ústavodárce však blíže neurčil, co je cenzura, pojem nevymezuje ani zákon → z rozhodovací činnosti ES pro lidská práva však vyplývá, že účelem zákazu cenzury je ochrana proti činnosti každé osoby, jejíž právní postavení umožňuje omezit svobodu jiného
• podle prof. Pavlíčka se jedná se o cenzuru institucionální, a to jak předběžnou (preventivní), tak následnou; o cenzuru jakýchkoliv veřejných projevů v hromadných sdělovacích prostředcích, knih, veřejných mluvených projevů, provozovaných nebo vystavovaných uměleckých děl, výuky, kázání v kostelích apod.
• k omezení svobody projevu může dojít pouze za splnění stanovených ústavních předpokladů, případně z důvodů vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána
• z formálního hlediska musí být takové omezení vždy obsažené v zákonu; současně musí být přítomen některý z pěti věcných důvodů takového omezení (tj. ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví nebo mravnosti)
• zvláštnosti svobody projevu - svoboda projevovat vlastní názory a šířit je nese s sebou jistá rizika, neboť za projevené názory je třeba nést i odpovědnost, případně v některých případech jsou s omezením svobody projevu spojovány i zvláštní povinnosti
• účelem práva na informace je zabezpečit dostupnost a šíření informací mezi obyvatelstvem státu
• jednotlivci mohou informace získávat jak pasivním způsobem, mimoděk a náhodou, tak je ale mohou i aktivně a účelově vyhledávat
• právo na informace i v jiných článcích, např. čl. 35 odst. 2 právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, čl.25 odst 1 právo přijímat a rozšiřovat informace v mateřském jazyku (právo menšin)
• svoboda tisku
  • podstatná součást obecné svobody projevu ⇒ ochrana osobních údajů o fyzických osobách, které shromažďují a zpracovávají státní orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, ale i fyzické a právnické osoby, se řídí zvláštním zákonem č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o svobodném přístupu k informacím - č. 106/1999 Sb.

• Zákon, který upravuje podmínky práva svobodného přístupu k informacím a stanoví základní podmínky jejich poskytování.
• Povinnými subjekty, které mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou:
  • státní orgány,
  • územní samosprávné celky a jejich orgány a
  • veřejné instituce
  • dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti
• žádat může každá FO a PO
• Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.
• Povinné subjekty poskytují informace žadateli na základě žádosti nebo zveřejněním
• Je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy (zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne
• Pokud je požadovaná informace obchodním tajemnstvím, povinný subjekt ji neposkytne
• Žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací

• ÚS často řeší konflikt dvou základních práv, svůj standartní postup v takovéto situaci popisuje např. tak, že „při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4/4 Listiny, když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily postatu a smysl základních práv.“
• poměrně rozsáhlá je i judikatura ES pro lidská práva v oblasti svobody projevu, je obsažena v čl.10 Úmluvy → v souvislosti se svobodou přijímat informace vyplývá z judikatury Soudu mimo jiné i to, že povinností státu je zdržet se vytváření překážek v přístupu k informacím, na druhé straně má ale stát i určitý pozitivní závazek, tj. informovat obyvatelstvo o otázkách veřejného zájmu

• Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - čl. 10

1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech - čl. 19

1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.
3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
   • k respektování práv nebo pověsti jiných;
   • k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.

• I.ÚS 367/03 - Rejžek vs Vondráčková
  • Ústavní stížnost hudebního kritika Jana Rejžka proti rozhodnutí Nejvyššího soudu = VYHOVĚNO
  • Nejvyšší soud rozhodl, že se Rejžek musí omluvit Heleně Vondráčkové kvůli svým výrokům, že se Vondráčková udržela na porevoluční hudební scéně jen díky svým kontaktům s mafiány. Rejžek toto rozhodnutí napadl u ÚS, který mu dal za pravdu. Senát ÚS konstatuje, že NS zde chybně zkoumal pravdivost výroku a nikoli hodnotová hlediska sporu. Došlo zde ke konfliktu práva na osobní ochranu a práva na svobodu projevu, s tím, že jak vrchní, tak i NS tento rozpor špatně vyhodnotily. Veřejně známá osobnost musí s určitými zásahy do svého soukromí počítat. ÚS celé toto „handrkování“ považuje za veřejnou diskusi a je nemyslitelné, aby někdo byl za svou kritiku, tedy za názory v rámci této veřejné diskuse, sankcionován. Navíc veřejně známé osobnosti musejí více snášet kritiku v médiích, protože mají lepší přístup ke sdělovacím prostředkům, aby se bránily.
• I.ÚS 517/10 - Komunistická minulost soudců
  • Ústavní stížnost aktivisty Tomáše Peciny, jenž se dožadoval práva na poskytnutí informace ohledně členství soudců v KSČ = VYHOVĚNO
  • ÚS zrušil rozhodnutí NSS, které konstatovalo, že by tímto bylo zasaženo do práva ochrany osobnosti soudce. ÚS však v této kauze spatřoval rozpor mezi právem na informace a právě právem na ochranu osobnosti. Dle argumentace ÚS lze právo na informace omezit v případě, že je to ve veřejném zájmu, což však není tento případ. Komunistická minulost soudců může mít i dnes vliv na jejich rozhodování, proto poskytnutí takovýchto informací má svoje opodstatnění a pomáhá k budování právního státu. ÚS dále poukazuje na to, že odepření takovéto informace by snížilo autoritu a důstojnost soudní moci. Soudce, který byl členem KSČ, tedy nedemokratické politické strany, se po pádu režimu dobrovolně a nevyhnutelně vystavil možné veřejné pozornosti a ve vztahu ke své osobě i důsledkům veřejného mínění. Dále je ze strany senátu ÚS poukázáno na skutečnost, že tato informace by měla fungovat jako prevence, jež slouží jako prostředek ochrany jednotlivce (v postavení účastníka řízení) k základnímu právu na nezávislého a nestranného soudce = na základě informace o členství soudce v KSČ by pak event. bylo možné podat námitku podjatosti.

• Listina základních práv a svobod
• Ústavní právo a státověda II.díl, část 2. (Václav Pavlíček a kolektiv) str.139-144