Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


4.Ústava ČR - vznik, koncepce, forma, obsah

Historický kontext vzniku ústav států střední a východní Evropy

  • přelom 80. a 90. let – zhroucení systému „reálného“ socialismu v čele se SSSR , konec vlády totalitních režimů ve střední a východní Evropě ⇒ snaha formulovat zásady nového hodnotového systému, zásady právního státu
  • nové mocenské uspořádání – potřeba legitimity ⇒ svobodné a otevřené volby do parlamentů (nové strany a hnutí, ale i dříve existující, třeba s novým názvem a novými tvářemi)
  • bouřlivý společenský pohyb, nutnost úpravy právních řádů, zpočátku především rychlá úprava politických práv (volební zákony, právo sdružovací, právo zakládat politické strany atd.)
  • u nás (a ve většině ostatních států) zůstáva dosavadní ústavní úprava v platnosti, poměrně rychle se ale mění její obsah, dochází k novelizacím, záskává se tím čas pro přijetí nové ústavy

Proces vzniku Ústavy ČR

  • 1. verze návrhu Ústavy vypracován už v roce 1991 komisí expertů, v roce 1992 vládní návrh Ústavy v podobě Pracovního materiálu
  • 27.8.1992 – dohoda ODS (Klaus) a HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko - Mečiar), že k 1.1.1993 vzniknou dva samostatné státy ČR a SR
  • červen 1992 po volbách – vláda – koalice ODS – KDS, dále KDU-ČSL a ODA – prohlášení – vláda má mandát k tomu, aby spolu s ČNR položila základy svébytného státního celku, schopného samostatné existence (…) Jedním ze základních úkolů – předložit České národní radě návrh Ústavy ČR
  • práce na textu Ústavy – 2 komise
    • vládní komise – zřízena 10.7.1992 (předseda komise V.Klaus, místopředseda J.Kalvoda, sekretář C.Svoboda a další)
    • dočasná komise předsednictva ČNR pro přípravu Ústavy ČR – krátce po vládní
  • z činnosti vládní komise nemáme žádné archiválie, lepší situace je v archivu PS – zprávy předsednictva ČNR plénu, 9 usnesení z komise předsednictva ČNR
  • práce komise ČNR
    • nejprve se usnesla na „základních tezích“ – 12 obecných doporučení obsahu Ústavy pro vládní komisi plus žádost, aby vládní komise do 22.7. dodala zpracované výstupy
    • dále byla připojena stanoviska k jednotlivým ústavním institutům (soudní moc, prezident, vláda, územně správní uspořádání)
    • v srpnu rozšíření původních tezí o dalších 24, podrobnějších
    • v září připojení stanovisek k pracovnímu návrhu vlády
    • vlastní text Ústavy tedy vznikal převážně na půdě vládní komise, postupně se angažovaly i politické špičky koaličních stran
  • Vláda ČR se zabývala návrhem Ústavy, společně se stanoviskem Legislativní rady k němu, na své mimořádné schůzi 2. listopadu 1992
    • po diskuzi byli místopředsedové vlády vyzváni vypracovat preambuli a do 3.11.1992 vypracovat definitivní text Ústavy ČR podle připomínek a doplnění vlády
  • 4. listopadu byl vládní návrh Ústavy ČR postoupen předsednictvu ČNR, předán k projednání výborům (s výjimkou mandátového a imunitního), posléze rozeslán poslancům ČNR, kteří měli do 30 dnů rozhodnout
  • vládní návrh ústavního zákona ČNR, Ústava ČR byl spolu se společnou zprávou výborů zařazen na program 10. schůze ČNR, 16. prosince 1992
    • celodenní jednání s desítkami návrhů na změnu a doplnění návrhu Ústavy – 6 bylo schváleno
    • Ústava ČR byla přijata 172 kladnými hlasy ze 198 přítomných, účinnosti nabyla 1. ledna 1993
  • Ústava byla přijímána v časovém tlaku, díky tomu však splnila jednu ze základních funkcí ústavních listin – stala se základním právním dokumentem, kterým se konstituuje nový stát
  • širší odborná veřejnost se na textu v podstatě nepodílela, důležitá je však role Václava Havla
    • na funkci prezidenta abdikoval 20.7.1992, uvažovalo se o něm však v jako o prvním prezidentovi samostatné ČR – nejen proto se snažil ovlivnit podobu Ústavy
    • text Několik poznámek na téma české ústavy – 7.8.1992
      • autor glosuje obě již známé expertní varianty návrhu Ústavy, připomíná obsah svého dřívějšího návrhu federální ústavy, zvažuje různé alternativy řešení sporných problémů
    • dalším dokumentem je text Ústavy se zásahy V.Havla
      • forma Ústavy – mělo jít o 3 dokumenty – Deklarace o vzniku a důvodech vzniku samostatné ČR, Ústava ČR plus jeden ústavní zákon o vzniku a prvních fázích existence ČR
      • v samotném úvodu zakotvení hodnotového systému státu (vč. referenda)
      • 2. hlava – základní práva a povinnosti občanů
      • nerozpustitelný senát volený na regionálním základě se suspenzivním právem veta volený většinovým systémem
      • prezident s vlastní neodvozenou politickou legitimitou, s vyvažující a stabilizující ústavní a politickou rolí
      • přepracoval preambuli – tak byla nakonec i schválena
    • největší změny vládního návrhu ústavy pak 7.-12. prosince na výjezdním zasedání ústavně právního zasedání ČNR v Lánech
  • další návrhy – listopad a prosinec 1992, z per opozice – neměly šanci na úspěch
    • Levý blok
    • Československá sociální demokracie
    • Československá strana socialistická

Historická podmíněnost ústavního vývoje

  • ústavy, jak je chápeme dnes, musíme dát do souvislosti s pojmem „moderního státu“
    • první takovou byla ústava Virginie z roku 1776 (spolu s Deklarací práv člověka na štěstí, svobodu, ochranu před tyranií)
    • Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 – „společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“
    • v protikladu k absolutismu vzniká nový typ společnosti – občanská společnost, moderní stát získává nové poslání – vystupovat jako představitel obecného blaha, zajišťovat civilizovaný chod společnosti ⇒ měl by být neutrální a ústavy by to měly zajistit

Koncepce Ústavy ČR

  • požadavky na ústavní text – vnitřní logika, vnitřní bezrozpornost a co nejméně „mezer“
  • problém – málo času na přijetí ústavy, snaha vstoupit do mezinárodních vztahů s vlastní ústavou ⇒ objevily se problémy související s malou konzistentností jejích teoretických východisek
  • další problém – nedostatečná kvalifikace většiny expertů z vládní komise pro tvorbu Ústavy – Ústava se nepíše podle modelu, ale podle politických potřeb, přitom se vychází ze zkušeností jiných a z vlastních tradicí. Teoretické znalosti by pomohly zachovat vnitřní logiku textu, omezit mezery a nebezpečí vnitřní rozpornosti, zajistit jednotu významu pojmů, apod.
  • teoretická východiska Ústavy ČR – liberální stát, demokratické principy, dělba moci, parlamentní systém
  • Ústava a Listina tvoří dohromady nejdůležitější součásti Ústavního pořádku ČR
  • inspirace především koncepcí Ústavní listiny z r.1920
    • hlavně pokud jde o strukturu, zařazení preambule, řazení kapitol, hlásení se k parlamentní formě vlády, dělení na ZM (PS, Senát), VM (vč. prezidenta), SM
    • inspirace Ústavní listinou 1920 je markantní, přestože její koncepce byla převážně pozitivistická a národnostní a koncepce Ústavy ČR je přirozenoprávní a občanská
    • preambule
      • historická kritika naší preambule – zmiňuje státnost Koruny české a Československa, ale zapopomíná na dobu Přemyslovců i Velké Moravy (ovšem úprava státních svátků Ústavu nerespektuje – Sv.Václav, Cyril a Metoděj)
      • občanský princip – občané ČR v Čechách, na Moravě, ve Slezsku
      • hodnoty lidské svobody, důstojnosti, vlast rovnoprávních, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi povinnosti vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku
      • svobodný, demokratický stát založený na úctě k LP a na zásadách občanské společnosti, principech právního státu
      • součást rodiny evropských a světových demokracií
    • Listina jako zvláštní předpis
      • i ústavní listina 1920 byla polylegální, některá práva a svobody upraveny mimo ni (jiné ovšem upraveny v Hlavě V. a VI.)
    • zařazení zvláštní hlavy o ČNB
      • vymyká se koncepci Ústavní listiny 1920 ⇒ Ústava ČR je založena na suverenitě lidu, ovšem bankovní moc je stěží výrazem suverenity lidu
      • tím spíš, když ústavně neodpovědný prezident jmenuje ústavně neodpovědné funkcionáře ČNB
    • ustanovení o mimořádných situacích a občanských povinnostech
      • v Ústavní listině z roku 1920 byly některé základní povinnosti (například volební)
      • do našeho ústavního pořádku se dostaly až v souvislosti se vstupem do integrovaných mezinárodních společenství (NATO)
    • demokratický vs. liberální stát
      • Ústavní listina z roku 1920 – demokratický – snaha podněcovat a zabezpečovat co největší účast občanů na správě státu
      • Ústava ČR – liberální - je založen na koncepci, aby občan byl co nejvíce osvobozen od poměrně slabého státu
    • úprava ústavního soudníctví
      • i v Ústavní listině z roku 1920, v uvozovacím zákoně, ale tam se výrazněji neprosadilo, úzce spjato se SM (i personálně), dovršovalo pozitivistickou koncepci svrchovanosti zákona, které se nemůže vyhnout ani Parlament – podléhá kontrole, zda jeho činnost je v ústavních mezích
      • dnes je ÚS na soudní moci nezávislý, je to spíše politický orgán, který má limitovat ZM, VM i SM
      • aktuální problém – zda není ÚS až příliš silný
  • inspirace i Ústavou z roku 1960 a jejími změnami z roku 1968
    • jednota moci, odpovědnost zastupitelským orgánům, vedoucí úloha KSČ – vypuštění tohoto článku v roce 1989 posílilo prezidenta, který zůstal nadále odpovědný Federálnímu shromáždění, ale už nebyl ovládán stranou
    • dvojí postavení prezidenta
      • inspirace Ústavní listinou z roku 1920 – politická a ústavní neodpovědnost a nutnost kontrasignace – princip dělby moci, součást VM
      • inspirace Ústavou z roku 1960 a změnami z roku 1968 – plná neodpovědnost a žádná kontrasignace – princip autokratické vlády ⇒ otázka, zda je to slučitelné s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu

Zjednodušené schéma:

  • funkce – regulace fundamentálních společenských vztahů
  • obsah – pravidla chování, tj. právní normy sloužící k regulaci těchto vztahů
  • předmětem jsou ony fundamentální společenské vztahy
  • forma je dvojí – vnitřní – podoba uspořádání prvků ústavy mezi sebou, vnější – jejichy vystupování navenek vůči jiným právním předpisům

Forma Ústavy ČR

  • formou ústavy se rozumí zvláštní podoba uspořádání prvků obsahu ústavy mezi sebou (vnitřní struktura) a jejich vystupování navenek vůči jiným právním předpisům (vnější forma) – Prof. JUDr. Jan Filip, CSc

Vnitřní forma Ústavy ČR

  • je tvořena vazbami prvků ústavního obsahu bez ohledu na to, kde se v ústavě nacházejí (Ústava, Listina, další ústavní zákony), struktura ústavy je tak tvořena
  • ústavními normami
    • ne vždy obsahují sankci, to ale neznamená, že právně chráněny nejsou
    • když sankce je, pak jde např. o zrušení neústavního nebo nezákonného právního předpisu, vyslovení nedůvěry vládě, ztráta funkce v orgánu, krácení nebo odnětí platu poslanců, odnětí slova, pořádkové opatření atd.
  • ústavními instituty
    • měly by být vytvářeny pouze ústavními normami či jejich spojením, které upravují určitý společenský vztah nebo skupinu stejnorodých společenských vztahů
    • instituty se váží na ústavní principy – např. institut demokracie, právního státu, samosprávy
  • ústavním systémem
    • ten je tvořen komplexem všech ústavních norem

Vnější forma Ústavy ČR

  • spočívá ve vyjádření ústavního obsahu navenek

1) nadpis Ústavy

  • jde jakoby o zvláštní adresu, na které ústavu najdeme v množství složek právního řádu
  • součástí je forma právního předpisu, evidenční číslo v publikačním orgánu a název
  • forma právního předpisu
    • ta je vysloveně předepsána, musí být označena jako ústavní zákon podle čl.9 odst. 1 Ústavy
    • sem patří i orgán, kterým byl akt přijat – zde ČNR
  • evidenční číslo ročníku Sbírky zákonů a čísla v rámci tohoto ročníku
    • č. 1/1993 Sb.
    • stejně to funguje i u běžných zákonů
  • název (titul) právního předpisu
    • má ve zkratce vyjádřit jeho obsah, ovšem u ústav je tomu jinak, protože jejich obsahem jsou fundamentální společenské vztahy ⇒ proto je název Ústava ČR
    • u nás to tak jednoznačné není, protože Ústava neobsahuje úpravu základních práv a svobod
    • Listina i další složky ústavního pořádku svůj název mají

2) systematika Ústavy

  • vnitřní struktura ústavy charakterizuje ústavu jako systém norem a institutů tvořící základ systému práva v určitém státě X systematika je se strukturou těsně spjata, ale není s ní totožná
  • snaha pomocí obecné systematiky vyjádřit teoretickou či ideologickou koncepci, na které jsou ústavy vybudovány (př. ve Francii je úprava prezidenta a vlády před parlamentem)
  • zvláštní systematika – úprava jednotlivých článků, důležitější a obecnější věci upraveny dříve
  • naše ústava – rigidní, psaná, tvoří ji Preambule a 114 článků (pozn. Ústava ČR končí článkem 113, ale článek 103 byl zrušen a ke článku 10 se přidaly články 10a a 10b ⇒ dohromady je jich opravdu 114)
    • Preambule: prohlášení o obecných tradicích, současnosti a cílích
    • další obsah – postupně vyjadřovány základní hodnoty (Základní ustanovení), další hlavy vyjadřují princip dělby moci vč. vztahu státní moci a územní samosprávy, postavení jednotlivce Ústava v zásadě neupravuje (to je upraveno v Listině)
  • systematika je tedy následující
    • Preambule - prohlášení
    • Základní ustanovení (čl. 1-14)
    • Moc zákonodárná (čl. 15-53)
    • Moc výkonná – prezident (čl. 54-66) a vláda (čl. 67-80)
    • Moc soudní (čl. 81-96) – Ústavní soud (čl.83-89), soudy (čl. 90-96)
    • NKÚ (čl. 97)
    • ČNB (čl. 98)
    • Územní samospráva (čl. 99-105)
    • Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106-113)

3) vyšší právní síla Ústavy

  • pojem „právní síla“ je spjat s právním řádem, který je hierarchicky uspořádán (normy jsou všechny stejně závazné, mohou mít ale jinou právní sílu) ⇒ vztahová hirerarchie
    • předpis nižší právní síly nesmí odporovat předpisu vyšší právní síly (typicky primární akty)
    • předpis nižší právní síly musí být v souladu s předpisem vyšší právní síly (vztah primárních a sekundárních právních předpisů)
      • platí tak tedy, že lex superior derogat legi inferiori
      • při stejné právní síle použijeme pravidlo lex specialis derogat legi generali, a další lex posterior derogat legi priori
    • pozn. dále máme i aplikační hierarchii, která určuje, který pramen se použije přednostně – příkladem je čl. 10 Ú, který určuje aplikačni přednost mezinárodních smluv před zákonem
    • pokud je akt nižší právní síly v rozporu s aktem vyšší právní síly, platí presumpce správnosti – akt je platný do doby, než Ústavní soud (podle čl. 87.a),b) nebo obecný soud (podle čl. 95 odst.1) vysloví něco jiného
  • z čeho plyne vyšší síla či nadřazenost Ústavy
    • materiálně je podmíněna obsahem Ústavy, který je třeba chránit a prosadit v ostatních složkách právního řádu, rovněž jde o prosazení regulační funkce Ústavy, o zajištění stability obsahu Ústavy, o vědomí nejvyššího právního aktu, který je ostatním nadřazen a tvoří vrchol právního řádu, je zárukou samostatnosti, vnitřní jednoty a stálosti obsahu ústavy,který nemůže být narušen jinými právními předpisy
    • formálně je to vyjádřeno v nadpisu Ústavy, určením ústavodárné procedury a někdy i přímo v textu – u nás se výslovně nestanoví, že je základním zákonem, spolehlivě to však lze dovodit např. z čl.9, 39 odst.4, 87 odst. 1 písm. a) a b) či čl.95 Ústavy
  • v našem ústavním pořádku jsou východiska pro určité odstupňování vlastnosti měnitelnosti jednotlivých ústavních ustanovení
    • ústavodárce je v demokratickém právním státě omezen
    • jde především o tzv. klauzuli věčnosti – čl. 9 odst. 2 Ú – tohle ustanovení nepřipouští „změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu“ – nikde není psáno, co konkrétně ty náležitosti jsou ⇒ jde o interpretaci, když bychom chtěli být konkrétní, pak jde o:
      • čl. 1 Listiny – „lidé jsou si svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“
      • čl. 1 odst. 1 Ústavy – „úcta k právům a svobodám člověk a občana“
      • preambule Ústavy a Listiny – „lidská důstojnost a svoboda“, „přirozená práva člověka, práva občana“ atd
    • otázka, jak této neměnitelnosti dosáhnout – čl. 9 odst. 2 je lex imperfekta a klidně se dá i ústavodárcem zrušit
    • kromě nezrušitelných ustanovení ústavu rušit, měnit a doplňovat lze a to podle čl. 9 odst. 1 jen a pouze ústavním zákonem

4) ústavodárná procedura

  • slouží k tomu, aby nedošlo ke střetu ústavního zákona s ostatními předpisy, nahradila původní prostředky (př. přísaha na text předpisů),zvláštnosti ústavodárného procesu:
  • a) výčet subjektů ústavodárné iniciativy
    • výčet užší, širší (Švýcarsko), lidová iniciativa (u nás navržena, neschválena)
    • podle čl. 41 odst. 2 je u nás ústavodárná iniciativa stejná jako zákonodárná, tedy poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda, zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku
  • b) orgán, který je příslušný návrh schválit
    • stejný jako u zákonodárného procesu (orgánem je Parlament - přeneseně lid)
  • c) ve způsobu projednání ústavodárného návrhu
    • nutnost projednání i Senátem (čl. 39 odst. 4 Ú)
    • návrh z povahy věci nemusí obsahovat posouzení souladu návrhu s ústavním pořádkem
    • návrh nemůže být projednán ve zkráceném jednání po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu ani zkrácenou procedurou v jednom čtení
  • d) v požadované většině pro schválení
    • u nás 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů – to zaručuje poměrnou rigiditu
    • jinde ve světe spojeno např. s novými volbami či referendem
  • e) v nemožnosti prezidenta vrátit přijatý zákon

5) jazyk a délka Ústavy

  • jazyk střízlivý s mírou pro právnický styl vyjadřování, jazyk moderní a převážně srozumitelný (problém třeba s termínem ústavní pořádek)
  • preambule psána slavnostněji, má normativní charakter, obsahuje stavební materiál k tvorbě ústavněprávních norem
  • délka je kratší, než je světový průměr (odklon od trendu, že čím novější ústava, tím delší)

Funkce ústavy ČR

  • její poslání, slouží k působení na subjekty ústavně právních vztahů, nestanoví ale, co konkrétně mají dělat (to stanoví obsah)
  • funkce právní (ústava jako základní zákon) – vychází z vyšší právní síly ústavy, základ pro ostatní pravidla, regulace fundamentálních společenských vztahů, které určují povahu státu a regulace konfliktů, které tuto povahu narušují, funkce Ústavy ČR v právním smyslu je právně normativní zajištění:
    • legitimace k výkonu státní moci – zdrojem moci může být jen lid jako celek, stanoví pravidla, podle kterých je možno se k moci dostat, legitimován je pouze ten, kdo se může odvolat na ústavní nabytí moci
    • reprezentace – zakotvuje řád, orgány, prostřednictvím ústavy vystupuje státní moc navenek i dovnitř společnosti
    • integrace – v Ústavě jsou základní pravidla, jejichž zachování je nutné pro pokojnou existenci ve státě; cílem je relativní politická jednota ve společnosti skrze pravidla, na kterých se shodnou i znepřátelené strany
    • kontroly výkonu moci ve státě a společnosti – Ústava určuje, komu patří moc, jak je vykonávána a kontrolována; týká se to moci politické i hospodářské (NKÚ, ČNB,..)
    • stabilizace, nadřazenosti a relativní neměnnosti určitého právního řádu, pravidel, organizace a vztahů ve státě a společnosti
  • funkce politická – ústavy vyjadřují základní pravidla hry o moc, jsou „politickým“ právem, stanoví prostory pro soutěž politických sil
  • funkce ideologická – ústavy jsou výrazem závazného zaměření státu a společnosti, tuto funkci plní, i když v nich nepadne o „ideologii“ ani slovo
  • funkce kulturní – vyjadřují, formují a utvářejí nejen právní a politickou kulturu společnosti, ale i obecné kulturní hodnoty a povahu národa
  • tyto funkce jsou navzájem spjaty, základní funkcí ústavy je tedy v právním a ústavním státě regulování fundamentálních společenských vztahů

Obsah Ústavy ČR

  • ústavní pořádek obsahuje ústavní normy, které zavazují všechny složky státní a veřejné moci ČR
  • možno vyjádřit 3 skupiny otázek
  1. organizace státu, jeho práva a pravidla činnosti (zejména nejvyšších) státních orgánů, popřípadě těch subjektů, které stát plněním svých funkcí pověřil
  2. vztah státu a společnosti (postavení jedince, vztah k jiným státům)
  3. cíle státu a hodnoty, na kterých mají být založeny jeho organizace, právo a činnost státu a jeho vztahy s jednotlivci
  • Ústava ČR neobsahuje všechny tyto věci, je především organizačním dokumentem, tzv. zákonem – státním zřízením; vztah státu a jednotlivce je blíže ústavně upraven v Listině, cíle státu a základní hodnoty jsou různě obsaženy ve všech částech ústavního pořádku

1) Ustanovení o organizaci a činnosti státu a jeho práva

  • a) normy zřizující a rušící stát jako takový – v ústavách výjimečné, zánik ČSFR a vznik ČR podle ústavního zákona č. 542/1992 o zániku ČSFR
  • b) normy určující území a obyvatelstvo státu
    • území upraveno v čl. 11 Ú
    • pokud jde o lid, je sporný termín „občan“ – zda jde o státního příslušníka, či o každou fyzickou osobu – trochu to řeší Listina – „občan“ se vztahuje na všechny, pokud jde o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na občanství
  • c) normy upravující otázky výkonu státní moci – tvoří hlavní obsah Ústavy ČR – vymezují, kdo bude vykonávat jednotlivé státní funkce
    • normy kompetenční – převládající, svěřují státním orgánům oprávnění a povinnost vykonávat svěřenou funkci
    • kompetenční normy negativního obsahu – nejsou výrazné, říkají, co orgán veřejné moci nesmí činit (př.čl.9 odst. 2 Ú zakazuje měnit podstatné náležitosti demokratického státu)
    • kreační a organizační normy – zvláštní druh kompetenčních norem
      • zřizovací – stanovují možnost vzniku státního orgánu (př. vyšetřovací komise - čl. 30 Ú)
      • ustavovací – pravidla postupu při obsazení funkcí v orgánu (př. volby, jmenování vlády, soudců..)
      • existují i negativní kreační normy
    • organizační pravidla činnosti státních orgánů – též nejsou tak výrazná
      • časová – vymezují délku volebního období, funkční období atd.
      • procedurální – proces tvorby zákonů, ustanovení o kvoru, většině,…
    • normy upravující postavení osob v orgánech státní moci – slib, neslučitelnost, imunita,…
  • d) normy určující charakter právního řádu ČR, jeho složky a vazby navenek = operativní, týkají se nakládání s právními předpisy, vyplývá z nich stupňovitá výstavba právního řádu, vztah k mezinárodnímu právu, způsob vyhlašování právních předpisů a mezinárodních smluv (čl. 9, 10, 39, 52, 112,…)
  • e) normy upravující důsledky rozhodnutí orgánů státní moci
    • pravidla týkající se právních předpisů, zejména zákonů – předpoklady přijetí, ustanovení o platnosti (čl. 52Ú), kdo vůbec může předpisy vydávat, kdy lze jakou věc upravit ústavním zákonem (čl. 9 odst. 1, čl. 11 Ú), kdy zákonem,..
    • základní pravidla pro vydávání individuálních právních aktů – usnesení Parlamentu, rozhodnutí prezidenta, rozsudky soudů)
  • f) normy upravující členění státní organizace a státu – jednotný stát (čl. 1Ú), území tvoří nedílný celek (čl. 11Ú), členění území ČR (čl. 99Ú)
  • g) normy symbolizující stát – preambule, hlavní město (čl. 13Ú), státní symboly (čl. 14Ú)

2) Vztahová ustanovení - vyjadřující vztah státu ke společnosti a jednotlivcům a jiným státům

  • nesměřují dovnitř státní organizace, ale určují vztah k jejímu okolí
  • tradičně sem patří úprava základních práv a svobod – vymezení autonomních prostor jedince chráněných před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), úkoly státu poskytovat jednotlivci plnění (sociální stát) – u nás obsaženo převážně v Listině
  • možná je různá klasifikace těchto norem
    • podle povinného subjektu práva, která zavazují každého X jen stát X jen určitou větev či funkci státní moci
    • podle oprávněného subjektu práva každého, státních občanů, dětí, žen, rodičů, nemanželských dětí, sdružení občanů (politické strany) atd.
    • ustanovení omezující základní práva a svobody – Listina hlavně čl. 4
    • vztah státu navenek k jiným státům – čl. 10, 11, 13, 39, 43, 49, 87 Ústavy

3) Ustanovení vyjadřující státní cíle a hodnoty, na které je stát vázán

  • soustava hodnot – principy demokracie, právního státu, úcty k právům a svobodám atd.
  • hlavně tedy preambule, základní ustanovení (př. ekologický čl. 7 Ú), cíle ČNB v čl. 98Ú atd.

Prameny

  • Historický kontext v Evropě
    • vznik Ústavy ČR, Ústava české republiky v praxi - 15 lek platnosti základního zákono - Suchánek, Jirásková et alii, str.11-27
  • Hist.podmíněnost ústavního vývoje
    • Jan Filip - Ústavní právo české republiky, 4. opravené a doplněné vydání - str.79-82 - hist.podmíněnost ústavního vývoje
  • koncepce
    • „Teoretická koncepce Ústavy ČR - (Několik úvah k 10. výročí jejího přijetí)“ - Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. – ve sborníku příspěvků uspořádaném Janem Kyselou „Deset let Ústavy České republiky - východiska, stav, perspektivy“,
  • forma, funkce, obsah
    • Jan Filip - Ústavní právo České republiky, 4. opravené a doplněné vydání, str 94-133
    • Jan Filip - Ústavní právo, Učební text pro bakalářské studium na PrF MU - 2008, str 18-24

Navigace

Okruh A
1. Předmět a prameny ústavního práva | 2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 | 3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku | 4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah | 5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR | 6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR | 7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR | 8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát | 9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR | 10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor | 11. Volební právo a volební systémy v ČR | 12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR | 13. Zákonodárná moc v ČR | 14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik | 15. Legislativní proces v ČR | 16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR | 17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů | 18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR | 19. Výkonná moc v ČR | 20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR | 21. Pravomoci prezidenta republiky | 22. Vláda ČR | 23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky | 24. Ústavní soud v ústavním systému ČR | 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním | 26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem | 27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu | 28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady | 29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR | 30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR | 31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava

Okruh B
32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. | 33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám | 34. Subjekty práv a svobod v Listině | 35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce | 36. Obecná ustanovení Listiny | 37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině | 38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu | 39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR | 40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR | 41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky | 42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR | 43. Petiční právo v ČR | 44. Shromažďovací právo v ČR | 45. Sdružovací právo v ČR | 46. Politické strany v právním řádu ČR | 47. Ústavní ochrana menšin v ČR | 48. Principy sociálního státu v Listině | 49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině | 50. Právo na spravedlivý proces v Listině | 51. Prostředky ochrany základních práv a svobod

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code