Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


36. Obecná ustanovení listiny

  • Obecných ustanovení se v Listině týká hlava první – čl. 1 - 4
    • Tato ustanovení normativně zakotvují, obsahově rozvíjejí a navazují na principy, které jsou obsaženy v preambuli Listiny, ale i v preambuli Ústavy ČR a jejích základních článcích - např. preambule ÚČR - „..v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů..“ (srov. s čl. 1 Listiny) – důraz je v obou ustanoveních kladen na hodnoty svobody a důstojnost
  • Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 305/2000 podal výklad obecných ustanovení následovně: „Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě aplikovatelná, vždy je nutno uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a k tomu odpovídající ustanovení Listiny,(…), jež bylo údajně porušeno.“
  • I jiné předpisy mají vztah k obecným ustanovením Listiny – občanský zákoník §2 odst. 1, zákon č. 198/2009 Sb – antidiskriminační zákon aj.

Obecná ustanovení dle uspořádání v Listině

Článek 1

  • Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní lidská práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
    • nejvýznamnějšími hodnotami jsou tedy podle Listiny svoboda a rovnost v důstojnosti i v právech

Svoboda

  • „Svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí někomu jinému: tak výkon přirozených práv každého člověka má jen ty meze, které zabezpečují jiným členům společnosti užívání těchže práv.“1)
  • Princip svobody je dále vyjádřen v čl. 2 odst. 3 (princip legální licence) – srov. s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, dále v rámci základních ustanovení v čl. 3 odst. 2 (svoboda volby národnosti)
  • Jakožto ústřední, hodnota svobody prostupuje celým textem Listiny – v hlavě druhé jsou zaručeny svobody zejména negativní (svoboda od) jako např. osobní svoboda, svoboda vlastnit majetek, svoboda pohybu a pobytu atd., v dalších částech jsou zakotveny i svobody pozitivní (svoboda účastnit se správy země, regionu atd.) – čl. 21
  • Svoboda je v přirozenoprávní teorii, ke které se v preambuli Listina hlásí, státem „pouze“ garantována a nikoliv „darována“, neboť všichni lidé se rodí svobodni
  • Svoboda nemůže být chápána absolutně, je omezena svobodou druhých, principy morálky a svědomí, zájmy všeobecného blaha
  • K omezení svobody – existují faktory
    • Faktické (zákonitosti přírodní, učiněná rozhodnutí)
    • Normativní
  • Každý nalézá hranice své svobody ve svobodě druhého
  • Omezení svobody z důvodu veřejného zájmu
    • Obecně možnost stanovit meze základních práv a svobod dává čl. 4 Listiny (viz dále)

Rovnost

  • „Rovnost člověka je jednak všeobecným interpretačním principem, jednak dispozice ke konkretizaci právními předpisy. V kontextu s čl. 3 LZPS má současně charakter antidiskriminační. Rovnost v právech znamená na jedné straně možnost stejného přístupu k právům, na druhé straně znemožnění vyloučit člověka z dostupnosti určitých práv či svobod.“2)
  • Rovnost v důstojnosti a v právech je vyjádřena i zákazem diskriminace – viz čl. 3 Listiny, rovnost nemůže být stejně jako svoboda brána absolutně vzhledem k nerovnosti v distribuci lidských dovedností a schopností. Rovnost v právech zahrnuje i rovnost před zákonem (dána mimo jiné i obecností ustanovení, jejíž nedostatek je znak protiústavnosti – viz nález ÚS č. 124/2009 Sb.)
  • Nutno dodat, že rovnost v právech znamená i rovnost v povinnostech, tzn. že nikdo není v demokratické společnosti zvýhodňován.
  • Rovnost v důstojnosti souvisí s charakteristikou státní formy jako republikánské, která má de facto tradici již od roku 1918 (zrušení šlechtických titulů a výsad)
  • Podle judikatury ÚS princip rovnosti vyjadřuje spíše ideální cílové představy, neboť snaha vytvořit společnost univerzálně rovných by vyvolala hluboce nefunkční účinky a navíc by se dostala zcela nepochybně do příkrého rozporu s principem svobody
    • K problematice akcesorické a neakcesorické rovnosti
      • Akcesorická rovnost znamená rovnost v přístupu k základním právům, tedy rovnost spojenou s jiným základnám právem či svobodou (rovnost volebního práva)
      • Pojem neakcesorické rovnosti vyjadřuje, že rovnost se prosazuje jako samostatné základní právo, je chápána jako obecný zákaz diskriminace, jež zaručuje, že :,,..právní rozlišování mezi subjekty v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle..“ (nález ÚS č. 280/2006 Sb.), k porušení rovnosti ještě ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 4/95): “..to znamená, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva..“.
    • K rovnosti pohlaví – v rovině základních práv je zaručena v čl. 3 odst. 1, některá ustanovení Listiny čl. 29 a 32 vyjadřují zvláštní ochranu některých skupin (těhotné ženy, mladiství) – tato speciální ochrana musí být ale poměřena s právem na svobodnou volbu povolání a právem na stejné podmínky v zaměstnání a tak se může do určité míry zrelativizovat (srov. nález ÚS sp.zn. Pl. ÚS 13/94)
  • Druhá věta prvního článku charakterizuje základní práva a svobody jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (tento charakter základních práv se považuje za podstatnou náležitost demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 ÚČR)
    1. Tato práva se nepovažují za výtvor státní moci, stát je však, chce-li být právním státem, musí uznat, aby získaly pozitivněprávní charakter
    2. Stát je nemůže platně zrušit
    3. Mají kogentní povahu, vzdání se jich ze strany nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné
    4. Jsou trvale vymahatelné, plynutí času na tom nic nemění

Důstojnost

  • Důstojnost člověka je závislá na konkrétním subjektu a jeho vztazích k okolí a naopak okolí k němu. Každá lidská bytost je osobitá svojí fyzickou existencí, vzhledem, věkem, vzděláním, pověstí, vědomím, tělesnými schopnostmi apod.3)

Nezadatelnost

  • „Nezadatelnost základních práv a svobod znamená ústavní zákaz jakéhokoli subjektivního předání těchto práv jiné soukromé osobě, a to ani z dobrovolně, ani z přinucení, jakkoli by obojí bylo smluvně založeno.“4)

Nezcizitelnost

  • Nezcizitelnost zajišťuje znemožnění jakéhokoliv vynuceného či násilného odnětí těchto práv.5)

Nepromlčitelnost

  • „Skutečnost, že práva nebyla i dlouhou dobu uplatňována, nebo byla potlačována, nemění nic na jejich trvání, neboť nemohou být promlčena.“6)

Nezrušitelnost

  • „Práva nemohou být žádným způsobem zrušena, a to ani právním předpisem jakékoliv právní síly, zákonem ústavním, ani většinovou vůlí lidu vyjádřenou v referendu.“7)

Článek 2

  • (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.
    • Odstavec normativně zakotvuje založení státu na demokratických hodnotách (ke kterým se odvolává preambule), jako které lze charakterizovat hodnoty obsažené v následujících ustanovení Listiny a popř. obsažené v Ústavě (politický pluralismus, princip majority u rozhodování s ochranou menšin, právo na samosprávu, právo na odpor – čl. 23 Listiny atd.)
    • Druhá věta působí jako „antitotalitární pojistka“ vylučující vázání státu na výlučnou ideologii nebo náboženské vyznání (stát lze tedy charakterizovat i jako sekulární), to je dále rozvíjeno v čl. 15 a 16
  • (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
    • Odstavec obdobného znění jako odst. 3 čl. 2 ÚČR, který zakotvuje princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí
    • Jestliže činností nebo nečinností nebylo plněno to, co zákon či jiný právní předpis předvídá, nastupuje odpovědnost veřejné moci, která má podoby odpovědnosti za užití zákona, přijetí opatření, vydání rozhodnutí
    • Demokratická veřejná moc umožňuje vznik systému revize rozhodnutí jednoho orgánu instančně vyšším orgánem, posouzení rozhodnutí orgány kontroly, dohledu a dozoru a též umožňuje řízení sporné před orgánem soudním (čl. 36 odst. 2)
  • (3) Každý může činit, co není zákon zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
    • obsahově identické ustanovení s čl. 2 odst. 4 Ústavy, které zakotvuje princip legální licence
    • Spolu s výše uvedeným principem enumerativnsti veř. pret. tvoří základ právního státu, vylučuje totiž libovůli orgánů veřejné moci, v reakci na kterou doktrína právního státu vznikala
    • Výkladem a contrario lze dovodit, že hranici lidské svobody lze určit pouze zákonem, který může určité jednání zakázat nebo jej uložit – to je dále rozvinuto v čl. 4 odst. 1

Článek 3

  • (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
    • Rozvádí princip rovnosti obsažen v čl. 1, vyjadřuje rovnost akcesorickou – rovnost v přístupu k základním právům, výčet je demonstrativní (..nebo jiného postavení.), ustanovení zaručuje osobám s objektivním postižením (zdravotním, mentálním aj.) formálněprávní rovnost s ostatními a tedy částečnou kompenzaci jejich handicapu
    • Ustanovení není samo o sobě bezprostředně aplikovatelné a slouží především jako východisku při výkladu jednotlivých základních práv a svobod, speciální ustanovení o zákazu diskriminace obsahuje ještě čl. 24
    • Ustanovení zavazuje orgány veřejné moci nebrat uvedené faktory jako relevantní při rozhodování, jestliže jsou základní práva porušena ze strany třetích osob, lze se dovolávat jejich ochrany u soudu (horizontální působení základních práv a svobod)
    • V minulosti Evropská komise vedla čtyři řízení proti ČR za nesplnění transpoziční povinnosti, tzn. nedostatečná nebo chybná implementace směrnic týkajících se rovného zacházení, v roce 2008 prezident zákon (speciální antidiskriminační zákon) schválený parlamentem vetoval (označil jej za zbytečný, kontraproduktivní, nekvalitní) – dnes je zákon součástí právního řádu pod číslem 198/2009 Sb.
  • (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování
    • Právo rozhodnout o své národnosti dal občanům v roce 1968 poprvé ústavní zákon o postavení národností v ČSSR (144/1968 Sb.)
    • Listina neváže toto právo na prokázání jakýchkoli konkrétních znaků (znalost jazyka, místo narození atd.).
    • Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin z roku 1995 poskytla příslušníkům národnostních menšin právo vybrat si, zda chtějí být za jejího příslušníka označováni či nikoliv + je zaručena i ochrana před asimilací s majoritou (také viz druhá věta odstavce)
      • Práv národnostních menšin se týká celá hlava třetí Listiny
      • Souvislost s dalšími předpisy:
        • Zákon č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin a změně některých zákonů
        • Dále je důležitá trestněprávní ochrana (§§ 355 a 356 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku)
  • (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
    • Újma na právech (ne jen základních) v souvislosti s výkonem základních práv je vyloučena,nesmí být způsobena jak orgány veřejné moci tak třetími osobami
    • Jde o ustanovení, které není samostatně aplikovatelné a lze se ho dovolávat jen v souvislosti s výkonem jiných základních práv

Článek 4

  • (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
    • Ustanovení dává zákonodárci dvě podmínky při ukládání povinností, formální – síla předpisu (toliko na základě zákona tzn. i ústavního) a materiální (při zachování základních práv a svobod)
    • Povinnosti nejsou v Listině explicitně stanoveny, lze je ale dovodit např. z čl. 11 (Vlastnictví zavazuje.), čl. 33 (Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.), v rámci ústavního pořádku jsou zakotveny např. v ústavním zákoně 110/1998 Sb. (čl. 3 a 4)
  • (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.
    • Základní práva a svobody nejsou neomezitelné, nemají absolutní povahu
      • S výjimkami jako např. způsobilost k právům, zákaz mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení
    • Lze je tedy za splnění ústavně právních podmínek omezit a to trojím způsobem
      • Přímo Listinou (čl. 18 – zákaz peticí zasahovat do nezávislosti soudu)
      • Zákonem za splnění podmínek Listiny (čl. 12 omezení nedotknutelnosti obydlí, čl. 17 omezení svobody projevu)
      • Dále jsou omezení některých práv stanovena v čl. 41 tím, že se jich lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (např. volba povolání, hmotné zajištění od státu aj.)
        • Zákonodárce ale musí respektovat smysl těchto práv (čl. 4 odst. 4)
    • V případě, že je jedno základní právo v konfliktu s jiným, je nutné aplikovat test proporcionality (viz níže).
  • (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
    • Ustanovení zdůrazňuje zásadu rovnosti při omezení základních práv (musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky)
    • Již forma omezení – zákon by měla svou obecností zajistit platnost na případy určitého druhu
  • (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
    • Ustanovení se týká jakéhokoliv omezení základních práv
      • Zvláště čl. 41 o domáhání se určitých základních práv v rámci prováděcího zákona
    • Omezení základních práv tak nemůže vyústit v jejich popření
    • Podstata práv je chráněna i v čl. 1 (nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost)

Test proporcionality

  • V případě kolize základního práva s jiným základním právem
  • v praxi může dojít k omezení zákl.práv a svobod i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá
  • K této problematice se vztahuje tzv. test proporcionality, kdy se určuje vzhledem ke konkrétní situaci priorita jednoho základního práva vůči jinému = vzájemné poměřování v kolizi stojících základních práv (nález ÚS Pl.ÚS 16/98)
  • nikdy nelze říci předem, které to základní právo bude mít přednost.
  • Test proporcionality je složen ze tří hledisek a to z hlediska vhodnosti, potřebnosti a závažnosti:
    1. Kritérium vhodnosti znamená otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (tj. ochranu jiného práva)
    2. Kritérium potřebnosti spočívá v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými prostředky, které umožňují dosažení téhož cíle
    3. Třetí kritérium znamená porovnání v kolizi stojících základních práv(nebo také kritérium přiměřenosti v užším smyslu - újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli)
  • Využito např. v nálezu Pl. ÚS. 3/02: ÚS zde na návrh Krajského soudu v Hradci Králové zrušil ustanovení § 106 odst. 3 stavebního zákona. Jádro toho případu spočívalo v tom, že jistá kadeřnice využívala dvě suterénní místnosti svého rodinného domu jako provozovnu kadeřnictví, ačkoli to bylo v rozporu s příslušným kolaudačním rozhodnutím. Na základě výše zmíněného ustanovení stavebního zákona udělil stavební úřad této kadeřnici pokutu 500000 Kč (což bylo minimem, který jí uložit mohl, max. výše pokuty by v tomto případě činila milion korun). Jak kadeřnice, tak i Krajský soud v Hradci Králové výši pokuty považovaly za neadekvátní, pro kadeřnici byla prakticky likvidační. ÚS zde tedy použil test proporcionality, z jehož výsledku vycházelo, že toto ustanovení nebylo v souladu jak s kritériem potřebnosti, tak ani s kritériem přiměřenosti v užším smyslu. Na základě toho pak příslušné ustanovení stavebního zákona zrušil.
  • Obecně platí: pokud zasahovat do základních práv a svobod, tak v co nejmenší možné míře.
  • Dále využito v nálezech ÚS.4/94 - použití důkazů anonymního svědka (viz http://ius.tulacek.eu/ustavko/nalezy/pl-us-214-1994)
  • Pl.ÚS 15/96 - prodej bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města Kroměříž.
  • zde proti sobě stojí navzájem v kolizi: individuální základní právo - vlastnické právo navrhovatele (podle článku 11 LZPS) a na straně druhé ochrana veřejných statků.
  • K omezení základních práv či svobod může dojít v případě jejich kolize navzájem nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu zákl.práva a svobody (veřejný statek).

Test racionality (rozumnosti)

  • Princip proporcionality nemusí být vždy hlavním kritériem úvahy o ústavnosti toho kterého zákonného ustanovení. To proto, že princip proporcionality se uplatňuje zejména v oblasti lidských práv a základních svobod (hlava druhá Listiny); v oblasti práv hospodářských, sociálních a kulturních je však třeba přihlédnout k čl. 41 odst. 1 LPS, otevírajícímu široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších řešení. Vzhledem k čl. 41 odst. 1 LPS nemusí být zákonná úprava v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován, tj. nemusí jít o opatření v demokratické společnosti nezbytné, jak je tomu například u jiných práv, jichž se lze dovolávat přímo z Listiny
  • Testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší
  • V kombinaci s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny lze vytyčit 4 kroky vedoucí k závěru o ústavnosti či neústavnosti zákona, jenž provádí ústavně garantovaná sociální práva:
  1. Vymezení smyslu a podstaty sociálního práva, tedy určitého esenciálního obsahu
  2. Zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo jeho skutečné realizace (esenciálního obsahu). Pokud se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva, dále
  3. Posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv, a konečně
  4. Zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší
  • Teprve při případném zjištění v kroku 2), totiž že zákon svým obsahem zasahuje do samotného esenciálního obsahu základního práva, by měl přijít na řadu test proporcionality, který by mimo jiné zhodnotil, zda zásah do esenciálního obsahu práva je odůvodněn naprostou výjimečností aktuální situace, která by takový zásah ospravedlňovala

Prameny

  • Česká republika. Ústava České republiky. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, ústavní zákon č. 1, s. 2-16. Dostupný také z WWW: <http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=22427>. ISSN 1211-1244.
  • Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, usnesení předsednictva České národní rady č. 2, s. 17-23. Dostupný také z WWW: <http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=22426>. ISSN 1211-1244.
  • KLÍMA, Karel, et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. ISBN 978-80-7380-140-3, str. 927–965.
  • WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva : s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního. vydání první. Praha : Eurolex Bohemia, 2006. 248 s. ISBN 80-86861-75-9, str. 129, 115.
  • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda : II. díl, Ústavní právo České republiky, část 2. Praha : Linde Praha, 2004. 241 s. ISBN 80-7201-472-2, str. 62–70.
  • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústava a ústavní řád České republiky : Komentář. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde Praha, 2002. 1164 s. ISBN 80-7201-391-2.
  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2.
  • Deklarace práv člověka a občana ze dne 26.8.1789, Francie In PAVLÍČEK, V.: 2002 op. cit.

Navigace

Okruh A
1. Předmět a prameny ústavního práva | 2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 | 3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku | 4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah | 5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR | 6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR | 7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR | 8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát | 9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR | 10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor | 11. Volební právo a volební systémy v ČR | 12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR | 13. Zákonodárná moc v ČR | 14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik | 15. Legislativní proces v ČR | 16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR | 17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů | 18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR | 19. Výkonná moc v ČR | 20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR | 21. Pravomoci prezidenta republiky | 22. Vláda ČR | 23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky | 24. Ústavní soud v ústavním systému ČR | 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním | 26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem | 27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu | 28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady | 29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR | 30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR | 31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava

Okruh B
32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. | 33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám | 34. Subjekty práv a svobod v Listině | 35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce | 36. Obecná ustanovení Listiny | 37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině | 38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu | 39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR | 40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR | 41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky | 42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR | 43. Petiční právo v ČR | 44. Shromažďovací právo v ČR | 45. Sdružovací právo v ČR | 46. Politické strany v právním řádu ČR | 47. Ústavní ochrana menšin v ČR | 48. Principy sociálního státu v Listině | 49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině | 50. Právo na spravedlivý proces v Listině | 51. Prostředky ochrany základních práv a svobod

1)
Deklarace práv člověka a občana, článek 4
2) , 3) , 4) , 5)
Klíma K.: op.cit. str. 935
6) , 7)
Pavlíček V.: 2002 op.cit. str. 39
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code