Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor

Státovědný základ

  • Stěžejním ústavním principem demokratického státu je svrchovanost lidu, zásada, podle níž je lid zdrojem veškeré státní moci
  • Lid představuje legitimizační základnu organizace státu a od něj odvozené státní moci
  • Myšlenka suverenity lidu je úzce spjata s demokratickými právy občanů, jejich svobodou a rovností
  • Princip svrchovanosti lidu je spojen s demokratickou legitimitou vlády
  • Pouze svobodní občané mohou legitimovat státní moc a uskutečňovat ji bezprostředně nebo prostřednictvím svých zvolených zástupců
  • Politickou legitimitu můžeme rozlišovat jednak bezprostřední - cestou přímé demokracie (referenda), přímých voleb, nebo odvozenou, zprostředkovanou
  • Tato nepřímá politická legitimita je odvozena od přímo volených parlamentních nebo jiných přímo volených státních orgánů, jde např. o parlamentní (tj. parlamentem schválenou, akceptovanou) vládu.
  • Z principu svrchovanosti lidu vyplývá, že stát a jeho orgány vykonávají moc jménem lidu → lid má v souladu s tímto principem ústavodárnou moc, na tomto principu je též založeno rozlišování moci ustavující (ústavodárné) a ustavené (zákonodárné)
  • Principy demokratického ústavního a politického systému jsou limitujícím kritériem v zásadě neomezené svrchovanosti lidu
    • Z. Neubauer: „I při zásadním uznání svrchovanosti lidu nesmí lid delegovat moc nikomu neodvolatelně, tj. tak, aby tento zmocněnec již nikdy nepotřeboval dalšího zmocnění, aby byl lidem nesesaditelný a aby jeho nástupce byl dosazován jinak, než svobodnou lidovou volbou.“
  • Suverenita lidu je omezena přirozenými lidskými právy, kvůli jejichž zachování jsou vláda či stát konstituovány - zato zásada se v českém ústavním pořádku odráží v čl.1 LZPS „základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“
  • Je-li suverenita lidu významně narušena, má lid právo na odpor
  • ČR jako parlamentní republika je založena na principech reprezentativní demokracie
  • Státní moc vychází z lidu jako celku, žádná část lidu si ji nemůže přivlastnit a založit svá privilegia
  • Pravomoc lidu jako zdroje veškeré státní moci není od nikoho jiného odvozena, ale naopak všechny ostatní státní orgány odvozují svou pravomoc od něho
  • Pojem lid
    • Lid je samostatný ústavní subjekt a k plnění své vůle si vytváří stát
    • Lid označily za samostatný subjekt vlastnického práva také ústavní zákon č.496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské federativní republiky, a ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu ČSFR
  • Pojem lid můžeme rozlišit do 2 skupin
    • Občané a obyvatelé státu
    • Rozhodování o státních orgánech prostřednictvím voleb je omezeno na občany státu (čl. 20 a 21 LZPS) × ale i cizinci jímž to umožňuje mezinárodní smlouva mohou volit do zastupitelstev obcí
    • I pro „neobčany“ je nutno garantovat ta základní politická práva, která umožní základní vyjádření politické vůle (čl.17, 19 a 20 LZPS)

Historická geneze

  • Suverenitu lidu opíraje se o přirozenoprávní teorii proklamuje již Marsilius z Padovy
  • Pod vlivem filosofie J. J. Rousseaua a francouzské revoluce se původ svrchované moci spatřoval v národu, tento princip byl vyjádřen v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 („Každá suverenita vychází ve svém principu z Národa. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která z Národa výslovně nevychází.„)
  • Rousseau hájí nedělitelnost suverenity, která nemůže být přenesena na jiný orgán. Postupně místo jednoty moci se proklamuje dělba moci, neboť moc může být omezena jen mocí. Koncepce dělby moci se promítá i do teorie suverenity.
  • Suverenita lidu byla implicitně vyjádřena v americké Deklaraci nezávislosti z roku 1776 („ustavují se mezi lidmi vlády, odvozujíce své pravomoci výhradně od souhlasu těch, jimž vládnou“)
  • Pojetí suverenity v 18. století už obsahovalo základní pojmové znaky, přijímané dosud - hlavním obsahovým prvkem je zásada samosprávy občanů: všechny státní orgány jsou odvozeny od rozhodnutí občanů
  • Koncepce suverenity lidu se v historii realizovala postupně tak, jak se rozšiřovala kategorie plnoprávných občanů a vyvinula jejich rovnoprávnost a rovná váha hlasu ve volbách

Ústavní zakotvení suverenity lidu

Ústava

  • čl.2
  1. Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
  2. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo
  3. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
  4. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Listina

  • čl.2 odst.3

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (× Ústava v čl.2 odst. 4 hovoří pouze o občanech)

  • čl.21 odst.1

Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

Suverenita lidu × suverenita státu

  • Pl. ÚS 19/08…pojem „lid“ jako zdroj veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ú) nelze zaměňovat se svrchovaností ČR jako státu, o které hovoří článek 1 odst. 1 Ú
  • Suverenita státu vychází ze suverenity lidu

Formy uskutečňování suverenity lidu

  • Vůle většiny může být vyjádřena ve volbách, referendem, nebo jinou formou přímé demokracie
  • Ve volbách a referendu mohou lidé vyjádřit svou vůli i bojkotem hlasování

Volby

Přímá demokracie

  • přímá demokracie jako prostředek realizace veřejné moci bezprostředně suverénem - lidem, sloužící jako doplněk reprezentativní demokracie
  • ČR je reprezentativní demokracií, ale v čl. 21. odst. 1 LZPS a v čl 2. odst 2 Ú je ústavně vyjádřen institut přímé demokracie
  • Možné formy přímé demokracie: referendum, petice (čl.18 LZPS, zákon č.85/1990 Sb. o právu petičním, viz otázka č.43,) lidová iniciativa (§16 zákona o obcích - „obecní lidová iniciativa“, právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; právo podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obce je vyřizují bezodkladně), odvolání-recall (není v ČR), town-meetings (využíváno př. ve Švýcarsku)
  • Již ústavní listina 1920 připouští hlasování lidu, ale omezuje je výlučně na případ, kdy Národní shromáždění odmítlo schválit vládní návrh zákona, prováděcí zákon ale nikdy nebyl přijat, proto institut nebyl realizován
  • Ústava 1948 proklamovala „stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen dává, nýbrž je i svými zástupci také sám vykonává“
  • Ustanovení ústavy 1960 o tom, že poslanci jsou lidem voleni, lidu odpovědni a mohou být lidem odvoláni, vyjadřovalo charakter poslaneckého mandátu jako mandátu imperativního
  • Roku 1990 novelizovaný čl. 86 odst. 3 Ústavy ČSFR zakotvil, že „o věcech místní samosprávy rozhodují občané na obecních shromážděních nebo referendem anebo prostřednictvím zastupitelstva obce“
  • 1991 přijat ústavní zákon o referendu (č.327/1991 Sb.), který byl jednou z uvažovaných možností řešení vztahu uvniř čs. federace, když stanovil, že „o návrhu na vystoupení ČR nebo SR z ČSFR lze rozhodnout jen referendem“
    • Přijetí návrhu předloženého v celostátním referendu ústavodárce vázal na souhlas nadpoloviční většiny oprávněných voličů v každé z obou republik
    • Výsledek referenda měl mít závaznost ústavního zákona
    • Pokud by referendum o vystoupení z ČSFR bylo přijato alespoň v jedné z republiky, zanikla by ČSFR uplynutím jednoho roku od vyhlášení výsledků referenda
    • Nikdy se nerealizovalo
  • čl. 2 odst.2 Ústavy
    • Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo
    • Není zakotveno, jak obecným či konkrétním způsobem musí být forma přímé demokracie upravena, může tedy jít o jednorázové referendum, nebo o obecnou úpravu podmínek referenda, může jít o referendum obligatorní i fakultativní, schvalovací či potvrzovací
    • Sám ústavní zákon přitom nemusí stanovit konkrétní podmínky referenda, to může stanovit zákon prováděcí
  • Krajské referendum
    • Zákon č.118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů
    • Účinnost od 1.1.2011
    • Zákon se nepoužije pro referendum na území hl.m.Prahy
    • Právo hlasovat má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva kraje
    • Tajné hlasování, všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo
    • Rozhoduje se o věcech, které patří do samostatné působnosti kraje
    • Podnět k referendu dává
      • Zastupitelstvo kraje
      • Přípravný výbor - tvoří jej nejméně 3 oprávněné osoby, takovýto návrh musí podpisem podpořit alespoň 6% oprávněných osob s trvalým pobytem v kraji
    • Položená otázka zní ano/ne
    • K platnosti rozhodnutí v krajském referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob
    • Rozhodnutí je závazné, hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných osob, které se krajského referenda zúčastnily, a alespoň 25 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob
    • Rozhodnutí v krajském referendu je pro zastupitelstvo kraje a orgány kraje závazné
  • Místní referendum
    • Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů
    • týká se referenda v obcích, v městských částek a v městských obvodech, na území statutárních měst, jakož i na území hl.m. Prahy (§1 daného zákona)
    • Právo hlasovat má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva obce (18 let, státní občan ČR, který je v den voleb v dané obci přihlášen k trvalému pobytu a státní občan jiného státu, který dosáhl 18 let, je přihlášen v obci k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána)
    • Koná se tajným hlasováním, na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva
    • V místním referendu se rozhoduje o věcech, které patří do samostatné působnosti obce nebo statutárního města (§6 tohoto zákona)
    • dále zákon obsahuje negativní výčet, o čem místn íreferendum konat nelze
    • Otázka navržená pro referendum musí být jednoznačně položena tak, aby na ni bylo možno odpovědět slovem „ano“ nebo „ne“
    • Podnět k referendu dává
      • Zastupitelstvo obce/statutárního města buď zvlastní iniciativy, nebo na návrh přípravného výboru - takovýto návrh musí být podpořen podpisy oprávněných osob (§8 odst. 2 tohoto zákona)
    • K platnosti rozhodnutí v místním referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob (§48 - novelizovaný v r. 2008)
    • Rozhodnutí v místním referendu je závazné (§49), hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných osob, které se místního referenda zúčastnily, a alespoň 25 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob
    • Jde-li o místní referendum, v němž se rozhoduje o oddělení části obce nebo o sloučení obcí, anebo o připojení obce k jiné obci, je rozhodnutí přijato, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina oprávněných osob zapsaných v seznamu oprávněných osob,
      • V případě oddělení, v té části obce, popřípadě částech obce, která se má oddělit,
      • V případě sloučení obcí nebo připojení obce v té obci, ve které byl návrh přípravného výboru podán
    • Rozhodnutí v místním referendu je pro zastupitelstvo obce, zastupitelstvo statutárního města a orgány obce a statutárního města závazné
    • je možné podat návrh na soudní přezkum, ten se řídí soudním řádem správním
  • Referendum o přistoupení k EU
    • Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení ČR k EU a o změně ústavního zákona č.1/1993 Sb.
    • Zákon č.114/2003 Sb.,o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zvláštní zákon o provádění referenda) - tento zákon vznikl na základě ústavního zákona č. 515/2002 (viz čl. 6)
    • Realizace čl.10a odst.2 Ústavy - referendum jako jeden z možných způsobů vyjádření souhlasu s ratifikací mezinárodní smlouvy, kterou jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci
    • Otázka zněla: „Souhlasíte s tím, aby se ČR stala podle smlouvy o přistoupení ČR k EU členským státem EU?“
    • Právo hlasovat má každý občan ČR, 18 let (dle čl. 21 odst. 1 LZPS)
    • Referendum vyhlašuje prezident republiky
    • Pro musí být nadpoloviční většina hlasujících (čl. 5 odst. 2 zákona č. 515/2002)
    • Referendum bylo obligatorní (čl.1 odst.1 zákona č. 515/2002 Sb.„O přistoupení ČR k EU lze rozhodnout jen referendem.“)
    • Konalo se 13. a 14.6. 2003, pro vstup bylo 77,33%, proti vstupu 22,67 %, účast byla 55,21% oprávněných voličů
    • jedná se o liberální princip, kdy stačí většina těch, kteří se hlasování zúčastnili (oproti demokratickému principu, kde by byla požadována přinejmenším nadpoloviční účast oprávněných voličů)

Aktuální návrhy

  • Sněmovní tisk č.519/0 - poslanecký návrh ústavního zákona o referendu o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
    • Navržená otázka: „Souhlasíte s tím, aby Česká republika, její kraje a obce, považujíce své vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ke dnešnímu dni za jednou provždy uzavřené, na ně nadále nepřeváděly žádný další majetek?“
    • tento návrh byl zamítnut v 1. čtení
  • Sněmovní tisk č. 520/0 - poslanecký návrh ústavního zákona o celostátním referendu
    • Občané by mohli v referednu rozhodovat o:
      • Zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
      • Návrhu zákona, kromě zákona ústavního, nebo
      • Souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou mají být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci
    • v současné době, k 28.12.11, je návrh v 1.čtení
  • (Nečas, říjen 2011: Češi by před případným přijetím eura měli o kroku hlasovat v referendu. Eurozóna se totiž prý od vstupu ČR do EU výrazně změnila a z monetární unie se stala unií dluhovou a transferovou.)

Právo na samosprávu

Právo na odpor

  • Čl.23 LZPS: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
  • V systematice Listiny zařazeno jako poslední politické právo
  • Právo na odpor je založeno na přirozenoprávním principu lidských práv
  • Je spojeno s principem svrchovanosti moci lidu
  • Navazuje na čl. 9 odst. 2 Ú, který říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná
  • Jedná se o krajní prostředek, poslední ústavní pojistka proti ohrožení demokratického právního státu
  • Jeho cílem může být jen udržet či obnovit demokratický řád lidských práv a základních svobod
  • Podle znění Listiny je dáno občanům, nikoliv cizinci, osobám bez státní příslušnosti, ani jednotlivci - samo ohrožení bráno za věc bytostně se dotýkajících většiny, ne pouze jednotlivců nebo úzké skupiny
  • Je dáno občanům proti komukoli - proti vnější moci, která zemi okupuje, i proti domácí vládě, jež získá moc jakýmikoliv prostředky (tedy i prostředky ústavnímu včetně referenda)a odstraňuje základy demokratického právního státu, zejména řád lidských práv a základních svobod založený Listinou a garantovaný i mezinárodními smlouvami o lidských právech
  • Právo postavit se na odpor a nerespektovat příkazy orgánů státu, nejsou dány tehdy, jestliže jde jen o porušování jednotlivých práv a nápravy se lze reálně domoci jinými ústavními či zákonými prostředky
  • Práva na odpor se nelze dovolat tehdy, jestliže toliko některá ustanovení ústavy nejsou naplněna, a proto dostatečně nepůsobí instituce ochraňující demokratický řád lidských práv a lze-li legálními prostředky, např. volbami, dosáhnout změny tohoto stavu
  • Možnost použití tohoto práva nastává nejen tehdy, když činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny právně (př. rozpuštěním parlamentu, odstoupením prezidenta republiky a vlády), ale i fakticky, když ústavní orgány své pravomoce ve skutečnosti nevykonávají

V historii ČSR

  • Na území Československa právo na odpor využito za druhé světové války
  • Prezident republiky vyzval z emigrace národ k odporu a k znovunabytí svobody a vyhlásil princip kontinuity československého státu a jeho demokratického ústavního řádu
  • Označil za bezprávné vše, co bylo vynucené od září 1938 a všechny závazky založené na nacistickém právu
  • Činnost ústavních orgánů byla tehdy znemožněna zejména obsazením československého území německými vojsky a vyjádřena ve výnosu A. Hitlera ze 16.3.1939
  • Právnost jednání souvisejících s bojem za znovunabytí svobody byla stvrzena z. č. 115/1946 Sb.
  • Na odpor proti invazi pěti zemí Varšavské smlouvy se postavili občané v roce 1968, kdy běžná činnost ústavních orgánů byla znemožněna

Související instituty platného práva ČR

Právo na stávku

  • Čl. 27 odst. 4 LZPS: Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.
  • Čl. 41 odst. 1 LZPS: Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
    • zahrnuto právo na stávku - lze se jej domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí

Nutná obrana podle Trestního zákoníku

  • § 29 odst.1: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tretsním zákonem, není trestným činem.

Historická geneze

  • Suverenitu lidu opíraje se o přirozenoprávní teorii proklamuje již Marsilius z Padovy
  • Pod vlivem filosofie J. J. Rousseaua a francouzské revoluce se původ svrchované moci spatřoval v národu, tento princip byl vyjádřen v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 („Každá suverenita vychází ve svém principu z Národa. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která z Národa výslovně nevychází.„)
  • Rousseau hájí nedělitelnost suverenity, která nemůže být přenesena na jiný orgán. Postupně místo jednoty moci se proklamuje dělba moci, neboť moc může být omezena jen mocí. Koncepce dělby moci se promítá i do teorie suverenity.
  • Suverenita lidu byla implicitně vyjádřena v americké Deklaraci nezávislosti z roku 1776 („ustavují se mezi lidmi vlády, odvozujíce své pravomoci výhradně od souhlasu těch, jimž vládnou“)
  • Pojetí suverenity v 18. století už obsahovalo základní pojmové znaky, přijímané dosud - hlavním obsahovým prvkem je zásada samosprávy občanů: všechny státní orgány jsou odvozeny od rozhodnutí občanů
  • Koncepce suverenity lidu se v historii realizovala postupně tak, jak se rozšiřovala kategorie plnoprávných občanů a vyvinula jejich rovnoprávnost a rovná váha hlasu ve volbách

Ústavní zakotvení suverenity lidu

Ústava

  • čl.2
  1. Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
  2. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo
  3. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
  4. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Listina

  • čl.2 odst.3

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (× Ústava v čl.2 odst. 4 hovoří pouze o občanech)

  • čl.21 odst.1

Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

Suverenita lidu × suverenita státu

  • Pl. ÚS 19/08…pojem „lid“ jako zdroj veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ú) nelze zaměňovat se svrchovaností ČR jako státu, o které hovoří článek 1 odst. 1 Ú
  • Suverenita státu vychází ze suverenity lidu

Formy uskutečňování suverenity lidu

  • Vůle většiny může být vyjádřena ve volbách, referendem, nebo jinou formou přímé demokracie
  • Ve volbách a referendu mohou lidé vyjádřit svou vůli i bojkotem hlasování

Volby

Přímá demokracie

  • přímá demokracie jako prostředek realizace veřejné moci bezprostředně suverénem - lidem, sloužící jako doplněk reprezentativní demokracie
  • ČR je reprezentativní demokracií, ale v čl. 21. odst. 1 LZPS a v čl 2. odst 2 Ú je ústavně vyjádřen institut přímé demokracie
  • Možné formy přímé demokracie: referendum, petice (čl.18 LZPS, zákon č.85/1990 Sb. o právu petičním, viz otázka č.43,) lidová iniciativa (§16 zákona o obcích - „obecní lidová iniciativa“, právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; právo podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obce je vyřizují bezodkladně), odvolání-recall (není v ČR), town-meetings (využíváno př. ve Švýcarsku)
  • Již ústavní listina 1920 připouští hlasování lidu, ale omezuje je výlučně na případ, kdy Národní shromáždění odmítlo schválit vládní návrh zákona, prováděcí zákon ale nikdy nebyl přijat, proto institut nebyl realizován
  • Ústava 1948 proklamovala „stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen dává, nýbrž je i svými zástupci také sám vykonává“
  • Ustanovení ústavy 1960 o tom, že poslanci jsou lidem voleni, lidu odpovědni a mohou být lidem odvoláni, vyjadřovalo charakter poslaneckého mandátu jako mandátu imperativního
  • Roku 1990 novelizovaný čl. 86 odst. 3 Ústavy ČSFR zakotvil, že „o věcech místní samosprávy rozhodují občané na obecních shromážděních nebo referendem anebo prostřednictvím zastupitelstva obce“
  • 1991 přijat ústavní zákon o referendu (č.327/1991 Sb.), který byl jednou z uvažovaných možností řešení vztahu uvniř čs. federace, když stanovil, že „o návrhu na vystoupení ČR nebo SR z ČSFR lze rozhodnout jen referendem“
    • Přijetí návrhu předloženého v celostátním referendu ústavodárce vázal na souhlas nadpoloviční většiny oprávněných voličů v každé z obou republik
    • Výsledek referenda měl mít závaznost ústavního zákona
    • Pokud by referendum o vystoupení z ČSFR bylo přijato alespoň v jedné z republiky, zanikla by ČSFR uplynutím jednoho roku od vyhlášení výsledků referenda
    • Nikdy se nerealizovalo
  • čl. 2 odst.2 Ústavy
    • Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo
    • Není zakotveno, jak obecným či konkrétním způsobem musí být forma přímé demokracie upravena, může tedy jít o jednorázové referendum, nebo o obecnou úpravu podmínek referenda, může jít o referendum obligatorní i fakultativní, schvalovací či potvrzovací
    • Sám ústavní zákon přitom nemusí stanovit konkrétní podmínky referenda, to může stanovit zákon prováděcí
  • Krajské referendum
    • Zákon č.118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů
    • Účinnost od 1.1.2011
    • Zákon se nepoužije pro referendum na území hl.m.Prahy
    • Právo hlasovat má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva kraje
    • Tajné hlasování, všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo
    • Rozhoduje se o věcech, které patří do samostatné působnosti kraje
    • Podnět k referendu dává
      • Zastupitelstvo kraje
      • Přípravný výbor - tvoří jej nejméně 3 oprávněné osoby, takovýto návrh musí podpisem podpořit alespoň 6% oprávněných osob s trvalým pobytem v kraji
    • Položená otázka zní ano/ne
    • K platnosti rozhodnutí v krajském referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob
    • Rozhodnutí je závazné, hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných osob, které se krajského referenda zúčastnily, a alespoň 25 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob
    • Rozhodnutí v krajském referendu je pro zastupitelstvo kraje a orgány kraje závazné
  • Místní referendum
    • Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů
    • týká se referenda v obcích, v městských částek a v městských obvodech, na území statutárních měst, jakož i na území hl.m. Prahy (§1 daného zákona)
    • Právo hlasovat má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva obce (18 let, státní občan ČR, který je v den voleb v dané obci přihlášen k trvalému pobytu a státní občan jiného státu, který dosáhl 18 let, je přihlášen v obci k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána)
    • Koná se tajným hlasováním, na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva
    • V místním referendu se rozhoduje o věcech, které patří do samostatné působnosti obce nebo statutárního města (§6 tohoto zákona)
    • dále zákon obsahuje negativní výčet, o čem místn íreferendum konat nelze
    • Otázka navržená pro referendum musí být jednoznačně položena tak, aby na ni bylo možno odpovědět slovem „ano“ nebo „ne“
    • Podnět k referendu dává
      • Zastupitelstvo obce/statutárního města buď zvlastní iniciativy, nebo na návrh přípravného výboru - takovýto návrh musí být podpořen podpisy oprávněných osob (§8 odst. 2 tohoto zákona)
    • K platnosti rozhodnutí v místním referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob (§48 - novelizovaný v r. 2008)
    • Rozhodnutí v místním referendu je závazné (§49), hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných osob, které se místního referenda zúčastnily, a alespoň 25 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob
    • Jde-li o místní referendum, v němž se rozhoduje o oddělení části obce nebo o sloučení obcí, anebo o připojení obce k jiné obci, je rozhodnutí přijato, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina oprávněných osob zapsaných v seznamu oprávněných osob,
      • V případě oddělení, v té části obce, popřípadě částech obce, která se má oddělit,
      • V případě sloučení obcí nebo připojení obce v té obci, ve které byl návrh přípravného výboru podán
    • Rozhodnutí v místním referendu je pro zastupitelstvo obce, zastupitelstvo statutárního města a orgány obce a statutárního města závazné
    • je možné podat návrh na soudní přezkum, ten se řídí soudním řádem správním
  • Referendum o přistoupení k EU
    • Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení ČR k EU a o změně ústavního zákona č.1/1993 Sb.
    • Zákon č.114/2003 Sb.,o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zvláštní zákon o provádění referenda) - tento zákon vznikl na základě ústavního zákona č. 515/2002 (viz čl. 6)
    • Realizace čl.10a odst.2 Ústavy - referendum jako jeden z možných způsobů vyjádření souhlasu s ratifikací mezinárodní smlouvy, kterou jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci
    • Otázka zněla: „Souhlasíte s tím, aby se ČR stala podle smlouvy o přistoupení ČR k EU členským státem EU?“
    • Právo hlasovat má každý občan ČR, 18 let (dle čl. 21 odst. 1 LZPS)
    • Referendum vyhlašuje prezident republiky
    • Pro musí být nadpoloviční většina hlasujících (čl. 5 odst. 2 zákona č. 515/2002)
    • Referendum bylo obligatorní (čl.1 odst.1 zákona č. 515/2002 Sb.„O přistoupení ČR k EU lze rozhodnout jen referendem.“)
    • Konalo se 13. a 14.6. 2003, pro vstup bylo 77,33%, proti vstupu 22,67 %, účast byla 55,21% oprávněných voličů
    • jedná se o liberální princip, kdy stačí většina těch, kteří se hlasování zúčastnili (oproti demokratickému principu, kde by byla požadována přinejmenším nadpoloviční účast oprávněných voličů)

Aktuální návrhy

  • Sněmovní tisk č.519/0 - poslanecký návrh ústavního zákona o referendu o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
    • Navržená otázka: „Souhlasíte s tím, aby Česká republika, její kraje a obce, považujíce své vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ke dnešnímu dni za jednou provždy uzavřené, na ně nadále nepřeváděly žádný další majetek?“
    • tento návrh byl zamítnut v 1. čtení
  • Sněmovní tisk č. 520/0 - poslanecký návrh ústavního zákona o celostátním referendu
    • Občané by mohli v referednu rozhodovat o:
      • Zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
      • Návrhu zákona, kromě zákona ústavního, nebo
      • Souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou mají být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci
    • v současné době, k 28.12.11, je návrh v 1.čtení
  • (Nečas, říjen 2011: Češi by před případným přijetím eura měli o kroku hlasovat v referendu. Eurozóna se totiž prý od vstupu ČR do EU výrazně změnila a z monetární unie se stala unií dluhovou a transferovou.)

Právo na samosprávu

Právo na odpor

  • Čl.23 LZPS: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
  • V systematice Listiny zařazeno jako poslední politické právo
  • Právo na odpor je založeno na přirozenoprávním principu lidských práv
  • Je spojeno s principem svrchovanosti moci lidu
  • Navazuje na čl. 9 odst. 2 Ú, který říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná
  • Jedná se o krajní prostředek, poslední ústavní pojistka proti ohrožení demokratického právního státu
  • Jeho cílem může být jen udržet či obnovit demokratický řád lidských práv a základních svobod
  • Podle znění Listiny je dáno občanům, nikoliv cizinci, osobám bez státní příslušnosti, ani jednotlivci - samo ohrožení bráno za věc bytostně se dotýkajících většiny, ne pouze jednotlivců nebo úzké skupiny
  • Je dáno občanům proti komukoli - proti vnější moci, která zemi okupuje, i proti domácí vládě, jež získá moc jakýmikoliv prostředky (tedy i prostředky ústavnímu včetně referenda)a odstraňuje základy demokratického právního státu, zejména řád lidských práv a základních svobod založený Listinou a garantovaný i mezinárodními smlouvami o lidských právech
  • Právo postavit se na odpor a nerespektovat příkazy orgánů státu, nejsou dány tehdy, jestliže jde jen o porušování jednotlivých práv a nápravy se lze reálně domoci jinými ústavními či zákonými prostředky
  • Práva na odpor se nelze dovolat tehdy, jestliže toliko některá ustanovení ústavy nejsou naplněna, a proto dostatečně nepůsobí instituce ochraňující demokratický řád lidských práv a lze-li legálními prostředky, např. volbami, dosáhnout změny tohoto stavu
  • Možnost použití tohoto práva nastává nejen tehdy, když činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny právně (př. rozpuštěním parlamentu, odstoupením prezidenta republiky a vlády), ale i fakticky, když ústavní orgány své pravomoce ve skutečnosti nevykonávají

V historii ČSR

  • Na území Československa právo na odpor využito za druhé světové války
  • Prezident republiky vyzval z emigrace národ k odporu a k znovunabytí svobody a vyhlásil princip kontinuity československého státu a jeho demokratického ústavního řádu
  • Označil za bezprávné vše, co bylo vynucené od září 1938 a všechny závazky založené na nacistickém právu
  • Činnost ústavních orgánů byla tehdy znemožněna zejména obsazením československého území německými vojsky a vyjádřena ve výnosu A. Hitlera ze 16.3.1939
  • Právnost jednání souvisejících s bojem za znovunabytí svobody byla stvrzena z. č. 115/1946 Sb.
  • Na odpor proti invazi pěti zemí Varšavské smlouvy se postavili občané v roce 1968, kdy běžná činnost ústavních orgánů byla znemožněna

Související instituty platného práva ČR

Právo na stávku

  • Čl. 27 odst. 4 LZPS: Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.
  • Čl. 41 odst. 1 LZPS: Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
    • zahrnuto právo na stávku - lze se jej domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí

Nutná obrana podle Trestního zákoníku

  • § 29 odst.1: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tretsním zákonem, není trestným činem.

Svépomoc podle Občanského zákoníku

  • § 14: odst.1: Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.
  • § 14 odst. 1: Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.

Použité zkratky: NF - Národní fronta / NS - Národní shromáždění

Prameny

Navigace

Okruh A
1. Předmět a prameny ústavního práva | 2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 | 3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku | 4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah | 5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR | 6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR | 7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR | 8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát | 9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR | 10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor | 11. Volební právo a volební systémy v ČR | 12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR | 13. Zákonodárná moc v ČR | 14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik | 15. Legislativní proces v ČR | 16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR | 17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů | 18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR | 19. Výkonná moc v ČR | 20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR | 21. Pravomoci prezidenta republiky | 22. Vláda ČR | 23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky | 24. Ústavní soud v ústavním systému ČR | 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním | 26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem | 27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu | 28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady | 29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR | 30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR | 31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava

Okruh B
32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. | 33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám | 34. Subjekty práv a svobod v Listině | 35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce | 36. Obecná ustanovení Listiny | 37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině | 38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu | 39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR | 40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR | 41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky | 42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR | 43. Petiční právo v ČR | 44. Shromažďovací právo v ČR | 45. Sdružovací právo v ČR | 46. Politické strany v právním řádu ČR | 47. Ústavní ochrana menšin v ČR | 48. Principy sociálního státu v Listině | 49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině | 50. Právo na spravedlivý proces v Listině | 51. Prostředky ochrany základních práv a svobod

Prameny

Navigace

Okruh A
1. Předmět a prameny ústavního práva | 2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 | 3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku | 4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah | 5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR | 6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR | 7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR | 8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát | 9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR | 10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor | 11. Volební právo a volební systémy v ČR | 12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR | 13. Zákonodárná moc v ČR | 14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik | 15. Legislativní proces v ČR | 16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR | 17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů | 18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR | 19. Výkonná moc v ČR | 20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR | 21. Pravomoci prezidenta republiky | 22. Vláda ČR | 23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky | 24. Ústavní soud v ústavním systému ČR | 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním | 26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem | 27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu | 28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady | 29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR | 30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR | 31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava

Okruh B
32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. | 33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám | 34. Subjekty práv a svobod v Listině | 35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce | 36. Obecná ustanovení Listiny | 37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině | 38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu | 39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR | 40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR | 41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky | 42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR | 43. Petiční právo v ČR | 44. Shromažďovací právo v ČR | 45. Sdružovací právo v ČR | 46. Politické strany v právním řádu ČR | 47. Ústavní ochrana menšin v ČR | 48. Principy sociálního státu v Listině | 49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině | 50. Právo na spravedlivý proces v Listině | 51. Prostředky ochrany základních práv a svobod

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code