Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


16. Okolnosti vylučující protiprávnost

Obecný výklad

  • Trestně odpovědným může být pouze ten, kdo naplní znaky TČ a jeho jednání je protiprávní(§ 13(1)).
  • Protiprávnost= rozpor s právní normou v rámci právního řádu, v některých SPTČ je vyjádřena explicitně (v rozporu s právními předpisy, bez povolení apod.).
  • Okolnosti vylučující protiprávnost– jde o takové okolnosti, které pachatele činu jinak trestného zbavují trestní odpovědnosti. Jednání za těchto okolností od počátku není trestné, protože schází protiprávnost. Tím se odlišují od důvodů zániku trestnosti, kde trestnost mizí až dodatečně. Chybí zde společenská škodlivost.
  • Trestní zákoník uvádí pět typizovaných okolností vylučujících protiprávnost:
    • Krajní nouze (§ 28)
    • Nutná obrana (§ 29)
    • Svolení poškozeného (§ 30)
    • Přípustné riziko (§ 31)
    • Oprávněné použití zbraně (§ 32)
  • Vedle těchto typizovaných okolností existují ještě další okolnosti vylučující protiprávnost, obecně lze říci, že v těchto případech jde o výkon dovolené či přikázané činnosti. Beztrestnost policejního agenta je vyjádřena jako specifická okolnost vylučující protiprávnost ve zvláštní části TrZ (§ 363)

Krajní nouze (§ 28)

  • V případě jednání v krajní nouzi musí být splněny následující podmínky:
    • Odvracení nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem (objektu TČ)
    • Nebezpečí hrozí přímo, bezprostředně
    • Nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (požadavek subsidiarity)
    • Způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (požadavek proporcionality)
    • Ten, komu nebezpečí hrozilo, neměl povinnost jej snášet
  • Při krajní nouzi dochází ke střetu dvou zájmů chráněných trestním zákonemjednomu z těchto zájmů hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou jiného zájmu, na rozdíl od nutné obrany zde může být zasaženo i do sfér třetích osob. Např. napadne mě pitbul, já se začnu proti němu bránit věcí, která patří třetí osobě, pitbula to odežene, ale věc je zničená – v případě škody nikoli nepatrné by šlo uvažovat o TČ poškození cizí věci, v tomto případě však bylo jednáno v krajní nouzi a nejde tedy o TČ. Krajní nouze vylučuje protiprávnost – nepůjde tedy ani o přestupek.
  • Oprávněn k činu v krajní nouzi je zásadně každý(i ten, jehož zájmy nejsou ohroženy)
  • Nebezpečístav hrozící poruchou, může být vyvolán rozmanitými způsoby; přírodními silami (vichřice, povodeň), útoky zvířat (je-li však poštvané, jde o útok člověka), fyziologickými procesy těla (hlad, bolest), ale i jednáním člověka (řidič přejede chodce, kterému následkem zranění hrozí smrt a je třeba jej dopravit k lékaři), může být vyvoláno i člověkem-útočníkem, proti kterému je však v širším rozsahu přípustná nutná obrana. V krajní nouzi může jednat též ten, kdo nebezpečí vyvolal (dráždil zvíře, které na něj zaútočilo)
  • Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem– může jít o ohrožení zájmů vlastních, ale i cizích
  • Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně– taková situace nastává, jestliže vývoj událostí spěje rychle k poruše anebo sice nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky pro to, aby porucha nastala, a uskutečnění zbývajících podmínek je věcí náhody, jež se může s velkou pravděpodobností stát (v bytě uniká plyn a koncentrace dosáhla takového stupně, že může dojít brzy k výbuchu)
  • Nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak (subsidiarita) – osoba A se ocitne ve špatném počasí, vánici mrazu, hrozí mu umrznutí a narazí na chatu, chce se v ní zahřát, musí postupovat tak, aby se do chaty dostal co možná nejšetrněji (tj. např. dírou v okenní výplni a nedevastovat vstupní dveře). Ohrožený musí využít možnosti vyhnout se nebezpečí (např. útěkem), je však třeba brát v úvahu jen ty možnosti, kterými by mohlo být nebezpečí včas zažehnáno.
  • Nejde o krajní nouzi, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen jej snášet– např. policista při výkonu služby, hasič při požáru, lékař v nemocnici. Povinnost snášet nebezpečí však není chápána absolutně – např. na lékaři, který není vybaven ochrannými prostředky, nelze požadovat zákrok, kdy by jistě byl vystaven nákaze smrtící chorobou. Má-li dotyčný povinnost nebezpečí snášet, není přípustná ani pomoc v nouzi.
  • Následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (proporcionalita) – např. při zástavě srdce lékař zlomí pacientovi žebro v situaci, kdy provádí zevní masáž srdce, aby pacient přežil. Život za život není tedy jednání v krajní nouzi, život za vícero životů by již však krajní nouzí bylo (např. Titanic – záchranné čluny, na kterých jsou lidé, ke člunu plavou další, chtějí se zachytit, ale hrozí, že se člun převrátí a zemřou všichni, patrně je krajní nouzí, kdy tyto „plavce“ odháníme pádlem). Použití slova „zřejmě“ má zabránit úzkému výkladu podmínek krajní nouze, obsahuje subjektivní prvek.
  • Případy útoku ze strany nepříčetné osoby či osoby jednající ve skutkovém omylu posuzujeme jako nutnou obranu (útok podle § 29 nevyžaduje, aby byl útočník trestně odpovědný)
  • Jednání v případě domnělého nebezpečí– nebezpečí existuje jen v představě pachatele, trestnost posuzujeme se zřetelem na skutkový omyl, může jít o TČ kulpózní
  • Vybočení z mezí krajní nouze (exces)– případ, kdy nebyly naplněny všechny znaky krajní nouze či nebyly naplněny ve všech směrech, jde o polehčující okolnosti (§ 41g):
    • Intenzivní exces – způsobený následek byl stejně závažný či závažnější než ten, který hrozil
    • Extenzivní exces – jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo hrozilo
    • Jednání bylo možné odvrátit jinak s méně závažnými následky
    • Byla tu povinnost nebezpečí snášet

Nutná obrana (§ 29)

  • U nutné obrany musí být splněny následující podmínky:
    • Přímo hrozící nebo trvající útok
    • Útok směřuje proti zájmu chráněnému trestním zákonem
    • Nejde o nutnou obranu, jestliže byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku
  • Jednání v nutné obraně je žádoucí, neboť jde de facto o nahrazení zásahu veřejné moci
  • Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana zvláštním, privilegovaným případem– místo jakéhokoli nebezpečí je tu útok, škoda nevzniká komukoli, ale pouze útočníkovi, tomu je možné způsobit i větší škodu, než která hrozila, není tu požadavek subsidiarity ani povinnost útok snášet
  • K jednání v nutné obraně je oprávněn každý, i když útok nesměřuje vůči němu(pomoc v nutné obraně)
  • Nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákonem, a který přímo hrozí nebo trvá
  • Útokúmyslné, protiprávní jednání člověka, jež je nebezpečné pro společnost, jde o určitý „druh“ nebezpečí. Útok nemusí být trestným činem, tj. nevyžaduje se, aby byl útočník trestně odpovědnou osobou (dítě, nepříčetný, osoba jednající ve skutkovém omylu). Musí však jít o čin protiprávní. U některých TČ je použití nutné obrany z povahy věci vyloučeno (např. zanedbání povinné výživy). V případě poštvaného zvířete jde též o útok člověka, kdy zvíře je živým nástrojem. Útok může mít formu konání i opomenutí – např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm, jde zejména o případy, kdy má pachatel zvláštní povinnost konat (majitel jde venčit psa, ten pokouše dítě, majitel nic neučiní, nezasáhne).
  • Útok musí ohrožovat některou z hodnot chráněných trestním zákonem– chráněné zájmy ohrožuje i útok vyprovokovaný, není však možné použít nutnou obranu proti jiné nutné obraně (např. lupič, který zraní bránícího, nejedná v nutné obraně). Proti dovolenému činu není nutná obrana přípustná (např. svépomoc podle ObčZ)
  • Útok hrozí přímopřípady, kdy k porušení chráněného zájmu má dojít v úzké časové a zpravidla i místní souvislosti, přímo hrozícím útokem je např. podle okolností výhružka osoby, jež je známá svou agresivitou. Nutná obrana není přípustná proti útoku teprve připravovanému, který nehrozí bezprostředně. Počátek nutné obrany se většinou bude časově krýt s okamžikem, kdy útok přejde do stadia pokusu.
  • Proti již ukončenému útoku není nutná obrana přípustná– útok však již musí být ukončen definitivně, termín „ukončení útoku“ je třeba odlišovat od termínu „dokonaný čin“. Tak např. v případě, kdy lupič utíká se svým lupem přes zahradu poškozeného, dokonal již TČ krádeže, útok však ještě stále trvá a nutná obrana je tedy přípustná (pokud by neúspěšný lupič prchal bez lupu, jde již o ukončený útok). Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při TČ nebo bezprostředně poté, smí za podmínek § 76(2) TŘ omezit kdokoli. Není stanoveno, jakých forem přitom může použít, avšak zadržení musí být přiměřené. Patří však mezi netypizované okolnosti.
  • Podmínkou nutné obrany není subsidiarita– obránce se nemusí uchýlit k útěku, může se bránit samozřejmě i aktivně. Subsidiarita je však vyžadovaná u útoku dětí, nepříčetných či osobách jednající ve skutkovém omylu (útěk, popř. upozornění na omyl).
  • Nutná obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útokumůže být nepřiměřená, může být i zjevně nepřiměřená, nesmí však dosáhnout úrovně zcela zjevné nepřiměřenosti. Obrana samozřejmě musí být intenzivnější než útok tak, aby mohla pro obránce bezpečně, efektivně, rychle a definitivně útok odrazit. Pojem způsob útoku nám vyjadřuje všechny objektivní a subjektivní okolnosti útoku – jde o pojem širší než pojem „intenzita útoku“ (např. zda jde o útok individuální či skupinový, zda jde o útok se zbraní či beze zbraně, jaký je poměr sil mezi obráncem a útočníkem apod.), neboť způsob útoku nám navíc obsahuje i prvky, které bezprostředně hrozí (hrozící součinnost dalších osob). Subjektivní prvek nutné obrany je v zákonné definici vyjádřen formulací „zcela zjevná“ (u nepřiměřenosti).
  • Nutná obrana vedle subsidiarity nevyžaduje ani proporcionalitu mezi škodou hrozící a škodou způsobenou obráncem– výrazně hrubý nepoměr však může být indikátorem zcela zjevné nepřiměřenosti.
  • Vybočení z mezí nutné obrany (exces), jde o polehčující okolnost podle § 41g (event. přichází v úvahu i mimořádné snížení trestní sazby podle § 58(6)) a jde o jednání trestné podle té skutkové podstaty, která jím byla naplněna, rozlišujeme:
    • Exces intenzivní– obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (vystřelím po dětech, které jsou v cizí zahradě na třešních)
    • Exces extenzivní– obrana ve chvíli, kdy útok již skončil, např. ublížení útočníkovi ze msty
  • Putativní obrana– obrana vůči útoku domnělému, který existoval jen v představě bránícího se. Případ posuzujeme podle zásad pozitivního skutkového omylu o okolnostech vylučujících protiprávnost – zjišťuje se, zda jde v daném případě o nedbalost nevědomou (např. zapomenu v hospodě peněženku, uvědomím si to při odchodu, když se otočím, peněženka nikde, a vidím jiného hosta s peněženkou, o které se mylně domnívám, že je má, jak se snaží odejít, chci ho zastavit, tak mu dám ránu do obličeje – půjde o ublížení na zdraví z nedbalosti).

Svolení poškozeného (§ 30)

  • Jako okolnost vylučující protiprávnost je třeba, aby byly splněny tyto podmínky:
  • Jde o zájmy jednotlivce, o nichž on sám může rozhodovat a jejichž porušení se nedotýká zájmu společnosti– svolení poškozeného je tak například vyloučeno u TČ proti životnímu prostředí či TČ proti pořádku ve věcech veřejných. Souhlas je možný především u majetkových TČ, ovšem není možno udělit souhlas například v případě zničení věci v souvislosti s posléze vyplacenou pojistkou za zničenou věc, popř. souhlas prodavačky s krádeží věcí, které jsou na prodej.
  • Nelze udělit souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení s výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe– jestliže se obviněný a poškozený dohodnou na společném odchodu ze světa tím způsobem, že jeden usmrtí druhého, potom jednání obviněného neposuzujeme jako účast na sebevraždě, nýbrž jako vraždu.
  • Svolení je dáno zásadně před činem či současně s ním- dodatečný souhlas je možný jen výjimečně, v případech, kdy jednající mohl důvodně předpokládat, že oprávněná osoba, která nebyla při činu přítomna by daný souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.
  • Svolení je vážné, dobrovolné, určité a srozumitelné– osoba si musí být vědoma všech okolností, které by pro její rozhodnutí mohly mít význam. Pokud se pachatel omylem domníval, že oprávněná osoba svůj souhlas udělila, nemůže být trestně odpovědný za úmyslný TČ, nýbrž podle okolností za čin nedbalostní.
  • Je dáno osobou, která je schopna učinit závazný projev vůle v tomto směru– předpokladem je schopnost úsudku a samostatného rozhodování osoby, která takovýto úkon činí, je však třeba tuto schopnost odlišovat od způsobilosti k právním úkonům v občanském právu.

Přípustné riziko (§ 31)

  • Dříve se jako okolnost vylučující protiprávnost dovozovalo z praxe, přípustné riziko bylo jako okolnost vylučující protiprávnost výslovně zakotveno do našeho trestního práva až s nynějším trestním zákoníkem.
  • Přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost záleží v tom, že při zavádění nové techniky, při zkoušení nových výrobků a při výzkumu je třeba někdy zájmy jinak chráněné vystavit určitému nebezpečí v zájmu vědeckotechnického pokroku(např. riziko v kosmonautice či riziko v lékařském výzkumu)
  • Podmínkami přípustného rizika jsou:
  • Vykonávání společenské prospěšné činnosti v rámci svého povolání, postavení, zaměstnání či funkce– nestačí, pokud by se jednalo o prospěch pro jednotlivce či několik jednotlivců. Může se jednat o hodnoty úplně nové, o zkvalitnění či rozmnožení dosavadních hodnot či o záchranu současných hodnot před zničením. Je-li cílem odvrátit škody, tak nemusí toto nebezpečí hrozit bezprostředně.
  • Jednání je v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl jednající v době svého rozhodování o dalším postupu– jednající musí dodržovat lex artis, od kterého se může odchýlit, pokud se ukáže, že daný stav je již překonaný
  • Nesmí dojít k ohrožení života či zdraví člověka, aniž by byl dán dotčenou osobou souhlas v souladu s jiným právním předpisem
  • Výsledku nelze dosáhnout jinak (subsidiarita rizika) a společensky prospěšný výsledek musí odpovídat míře rizika– v případě mimořádně významných cílů se v praxi setkáváme i s heroickým nasazením života, je však třeba aby takovýto člověk jednal dobrovolně a byl zcela informován o nebezpečí. Pravděpodobnost škody však musí být podstatně menší než pravděpodobnost společenského užitku z takového jednání. Rozdílem od krajní nouze je, že u ní se zájmy cizích osob přímo poškodí, nejen ohrozí.
  • Činnost nesmí zřejmě odporovat požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčit dobrým mravům– dobré mravy TrZ nedefinuje, jde však o všeobecně platné normy morálky.

Oprávněné použití zbraně (§ 32)

  • TČ nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným pr. předpisem
  • Takových předpisů je několik – např. zákon o ozbrojených silách ČR, zákon o Policii ČR, zákon o obecní policii, zákon o vojenské policii, zákon o BIS či zákon o Vězeňské službě a justiční stráži ČR
  • Některé zákony dovolují použití zbraně v nutné obraně či krajní nouzi bez dalších podmínek, některé to pak dovolují za splnění dalších podmínek (zákon o Policii ČR).
  • Zbraň je definována různě – v zákoně o BIS se jedná o střelnou zbraň, v zákoně o Policii ČR se však jedná o zbraň střelnou, bodnou, sečnou, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo.
  • U střelné zbraně je, více než u jiných, možné zvolit odstupňovaný způsob použití – varování, výstřel do vzduchu, prostřelení pneumatiky, zásah do nohy…
  • Dle § 118 trestního zákona se zbraní rozumí (nestanoví-li trestní zákon něco jiného) cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

Další (netypizované) okolnosti vylučující protiprávnost

  • Krom pěti typizovaných okolností dovodila teorie a praxe ještě další, dovozené především z mimotrestních zákonů, přípustné díky analogii ve prospěch pachatele
  • Výkon práv a povinnostívýkon povinností vyplývajících ze zákona, z rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu nemůže být TČ (např. soudce se nedopouští TČ omezování osobní svobody, když dle zákonných podmínek vezme obviněného do vazby). Povinnost vyplývá někdy ze zákona, jindy však musí být teprve konkretizována – např. plnění závazného rozkazu není TČ, avšak některé právní předpisy (např. zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) stanoví výjimky, kdy příslušník nesmí splnit rozkaz, kterým by spáchal TČ. Obdobně není TČ ani výkon práva – např. výkon rodičovských práv či právo omezit osobní svobodu osoby přistižené při páchání TČ či bezprostředně poté dle § 76(2) TŘ.
  • Výkon povolání– svou povahou se blíží výkonu práva, tak např. lékař není trestně odpovědný za lékařské úkony řádně prováděné, soudní exekutor není trestně odpovědný za exekuci provedenou v mezích zákona. Pokud tedy lékař úmyslně amputuje končetinu, nedopouští se TČ těžkého ublížení na zdraví (§ 145), pokud lékař postupoval podle pravidel lékařské vědy (lege artis), nebude trestně odpovědný ani za případný následek spojený s tímto zákrokem (např. pacient při operaci zemře). Pokud však pacient nedal souhlas k zákroku, může jít o neoprávněný zásah do osobní svobody. V případě transplantací bez souhlasu (živého) dárce by dokonce mohl být naplněn i některý z TČ proti zdraví (tedy nejen omezení osobní svobody dárce). Odběr tkání a orgánů z těla mrtvého pak je TČ nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány (§ 165). Informovaný souhlas pacienta – každý vyšetřovací či léčebný úkon je možný pouze s informovaným souhlasem pacienta, nebo pokud lze takovýto souhlas předpokládat. Souhlas není potřeba např. u nemocí, u kterých lze uložit povinné léčení, intoxikace či nedovoluje-li to zdravotní stav pacienta a jde o záchranu jeho života či zdraví. Písemná podoba souhlasu je označována jako písemný revers. Pozitivní revers = souhlas, negativní revers = lékař si jej musí vždy vyžádat, odmítá-li nemocný provedení zákroku i přes řádné poučení (více z. o zdravotních službách)
  • Vykonávání dovolené činnosti– například sportovní činnost (boxeři)

Navigace

Skupina A.

1. Pojem trestního práva hmotného, trestněprávní vztah, funkce trestního práva a jeho základní zásady | 2. Prameny trestního práva, výklad trestních zákonů a analogie | 3. Internacionalizace a europeizace trestního práva | 4. Působnost trestních zákonů | 5. Pojem trestného činu a jeho znaky | 6. Skutková podstata trestného činu | 7. Pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné a trestné činy trvající | 8. Objekt trestného činu | 9. Objektivní stránka trestného činu | 10. Pachatel trestného činu | 11. Příčetnost | 12. Trestní odpovědnost právnických osob | 13. Sankcionování právnických osob | 14. Subjektivní stránka trestného činu | 15. Omyl v trestním právu | 16. Okolnosti vylučující protiprávnost | 17. Vývojová stadia trestné činnosti | 18. Trestná součinnost a účastenství | 19. Nepřímý pachatel, spolupachatelství | 20. Souběh trestných činů a recidiva | 21. Zánik trestní odpovědnosti | 22. Pojem a účel trestu, systém trestů | 23. Alternativní tresty: peněžitý trest, obecně prospěšné práce, domácí vězení | 24. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem | 25. Nepodmíněný trest odnětí svobody | 26. Zásady ukládání trestů dospělým | 27. Ukládání trestu při souběhu, recidivě a u pokračování v trestném činu | 28. Zánik výkonu trestu a zahlazení odsouzení | 29. Ochranná opatření | 30. Trestní odpovědnost mladistvých | 31. Sankcionování mladistvých

Skupina B.

1. Trestné činy proti životu | 2. Trestné činy proti zdraví | 3. Neposkytnutí pomoci a další trestné činy ohrožující život nebo zdraví | 4. Trestné činy proti těhotenství ženy | 5. Trestné činy proti svobodě I: obchodování s lidmi, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, svěření dítěte do moci jiného, zavlečení | 6. Trestné činy proti svobodě II: loupež, vydírání a navazující trestné činy | 7. Trestné činy proti svobodě III: porušování domovní svobody, porušování svobody sdružování a shromažďování, omezování svobody vyznání | 8. Trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství | 9. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti | 10. Trestné činy proti rodině a dětem | 11. Trestné činy proti majetku: obohacovací – krádež a zpronevěra | 12. Trestné činy proti majetku: obohacovací – podvod a zvláštní případy podvodného jednání | 13. Trestné činy proti majetku: obohacovací – zatajení věci, lichva, provozování nepoctivých her a sázek | 14. Trestné činy proti majetku: tzv. trestné činy poškozovací | 15. Trestné činy proti majetku: neoprávněné užívání (tzv. furtum usus) | 16. Trestné činy proti majetku: podílnictví a legalizace výnosů z trestné činnosti | 17. Trestné činy hospodářské | 18. Trestné činy obecně nebezpečné I: obecné ohrožení a navazující trestné činy | 19. Trestné činy obecně nebezpečné II: tzv. drogové delikty | 20. Trestné činy proti životnímu prostředí | 21. Trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci | 22. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby a trestné činy úředních osob | 23. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: úplatkářství | 24. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a další trestné činy znamenající rušení činnosti orgánu veřejné moci | 25. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: trestné činy narušující soužití lidí | 26. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: výtržnictví a jiná rušení veřejného pořádku | 27. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: opilství | 28. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: organizovaná zločinecká skupina | 29. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: nadržování, nepřekažení a neoznámení trestného činu a další formy trestné součinnosti | 30. Trestné činy proti branné povinnosti a trestné činy vojenské | 31. Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy

Skupina C.

1. Trestněprocesní zákony, jejich výklad a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod v trestním řízení | 2. Předmět trestního řízení, předběžné otázky | 3. Systém základních zásad trestního řízení, jejich význam, jednotlivé základní zásady | 4. Subjekty trestního řízení a strany, soudy | 5. Podezřelý, obviněný, obhájce | 6. Poškozený a zúčastněná osoba v trestním řízení | 7. Státní zastupitelství a policie | 8. Dokazování, základní zásady dokazování, rozdělení důkazů | 9. Jednotlivé důkazní prostředky | 10. Zajištění osob a věcí v trestním řízení | 11. Postup před zahájením trestního stíhání, zahájení trestního stíhání | 12. Přípravné řízení včetně zkráceného přípravného řízení, rozhodnutí v přípravném řízení | 13. Předběžné projednání obžaloby, veřejné a neveřejné zasedání | 14. Rozhodnutí v trestních věcech, právní moc a vykonatelnost | 15. Hlavní líčení | 16. Zvláštní způsoby řízení, řízení ve věcech mladistvých | 17. Opravné prostředky obecně, zásady opravného řízení | 18. Řádné opravné prostředky | 19. Mimořádné opravné prostředky | 20. Vykonávací řízení | 21. Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code