Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


14. Subjektivní stránka trestného činu

Subjektivní stránka TČ

  • Obsahuje soubor znaků, které charakterizují psychiku pachatele ve vztahu k TČ
  • Obligatorní znak = zavinění(dvě formy = úmysl a nedbalost), souvisí to s jednou ze základních zásad TPH, se zásadou odpovědnosti za zavinění, tzv. objektivní odpovědnost je vyloučena
  • Fakultativní znakypohnutka (motiv), cíl (záměr), jsou fakultativní v tom smyslu, že se nemusí vyskytovat v každé SPTČ, pokud ji SPTČ ale obsahuje, jsou obligatorní

Zavinění, společné otázky úmyslu a nedbalosti

  • Zavinění je vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají TČ, ať již vytvořené pachatelem či objektivně existujícím bez jeho přičinění již v době činu(např. osoba mladší 15 let při pohlavním zneužívání)
  • Zavinění × vina= vina označuje v trestním řízení trestní odpovědnost, jde o celý souhrn podmínek nutných k tomu, aby šlo o TČ, zavinění je jen jednou z podmínek
  • Složky tvořící zavinění podle § 15 a 16 jsou:
    • Složka vědění– zahrnuje vnímání předmětů a jevů pomocí našich smyslů a jejich představu (nevnímáme, ale vnímali jsme dříve a docházíme k nim na základě našich úsudků a zkušeností). Je podmínkou, aby si pachatel toto vše uvědomoval v době spáchání činu. Existují různé stupně vědění:
      • Možné skutečnosti– např. v pokladně bude více než 20 mil. korun
      • Pravděpodobné skutečnosti– např. že dojde k poškození cizího majetku, že v objektu je více osob
      • Jisté, nutné okolnosti– že použije násilí proti osobě
    • Složka volní –vyžaduje, aby pachatel uskutečnění určitého skutku převzal do své vůle a rozhodl se pro takové porušení objektu TČ, volní složka zahrnuje chtění nebo srozumění
  • Platná právní úprava je založena na bipartici zavinění, při každém TČ musí být dán buď úmysl, nebo nedbalost
  • Úmysl obsahuje složku vědění i volní, nedbalost obsahuje pouze složku vědění
  • O zavinění nelze hovořit u nepříčetného, nepříčetnost zavinění vylučuje. Nepříčetnost znamená, že u osoby chybí schopnost rozpoznávací (tedy není možná ani nevědomá nedbalost) či složka ovládací (tedy chybí svobodná vůle, jako předpoklad zavinění), výjimku tvoří případy actio libera in causa dolosa a culposa
  • Zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem SPTČ(to je vyjádřeno formulací v § 15 a 16, kdy zavinění se vztahuje na „způsob v tomto zákoně uvedený“), výjimkou jsou samozřejmě znaky subjektivní stránky TČ. Postačí, že pachatel zná fakta a má laickou představu o hodnotách chráněných trestním zákonem – postačí, když chápe, že přerazil tyčí páteř psa, rozbil hlavu, pes vyl bolestí, nemusí vědět, že utýral zvíře ve smyslu § 302(2) TrZ
  • Zavinění se musí vztahovat i na znak SPTČ, který obsahuje právní pojem (pojem vyžadující právní hodnocení), právní vztah, institut (tzv. normativní znaky SPTČ, ostatní znaky jsou označovány jako deskriptivní znaky TČ, tj. popisné znaky), postačí, pokud má pachatel o jejich obsahu alespoň laickou představu – např. TČ zanedbání povinné výživy, pachatel zde nemusí vědět, jaké funkce plní vyživovací povinnost, jaké druhy vyživovacích vztahů existují, stačí, když ví, že má dítě, které není schopno se uživit a má alespoň laickou představu o své vyživovací povinnosti; podobně se znakem „úřední osoba“ – pachatel neví, že policista je úřední osoba, ale ví, že jej napadl kvůli pokutě.
  • Zavinění se musí vztahovat i na objekt TČ, který však mnohdy není ve SPTČ explicitně vyjádřen, stačí tedy, zná-li v tomto případě ostatní znaky v zákoně uvedené, z nichž se objekt dovozuje. Např. u úvěrového podvodu stačí, že věděl, že chce vylákat úvěr na koupi penzionu, bance předložil nepravdivý podnikatelský záměr, věděl, že nebude mít na splácení úvěru a když mu byl úvěr poskytnut, koupil si auto.
  • U TČ, jejichž pojmovým znakem je ohrožení, stačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy (nebezpečí), a není třeba, aby se vztahovalo na poruchu samu, např. při obecném ohrožení způsobeným požárem stačí, zamýšlí-li pachatel požárem vydat lidi v nebezpečí smrti, není třeba, aby je zamýšlel usmrtit (jde o tzv. úmysl ohrožovací), zavinění ve vztahu k poruše v sobě obsahuje i zavinění k možnosti poruchy.
  • Zavinění se nemusí vztahovat na:
    • právní posouzení skutku a jeho trestnost– ignoratia legis non excusat,
    • protiprávnost jakožto rozpor s celým právním řádem– zavinění se však musí vztahovat na neoprávněnost, pokud je výslovně uvedena v dispozici trestněprávní normy (např., „neoprávněně“, „v rozporu s jiným právním předpisem, „bez povolení“ apod.)
    • společenskou škodlivost– zavinění se však musí vztahovat na všechny skutkové okolnosti, ze kterých si pachatel tvoří svůj úsudek o společenské škodlivosti (závažnosti činu pro společnost)
    • objektivní podmínky trestnosti u TČ opilství dle § 360– zavinění se zde vztahuje jen na uvedení se do stavu nepříčetnosti, nikoli už na jednání v tomto stavu učiněné
  • Složka vědění, resp. volní, nemusí odpovídat přesně objektivní realitě– například při krádeži nelze u zloděje žádat, aby věděl kolik věcí je v tašce, popř. peněz v peněžence, to však neznamená, že odcizení obsahu vymykajícího se jeho představě není kryto úmyslným zaviněním, odcizí-li pachatel počítač, úmyslným zaviněním bude kryto i odcizení softwaru, protože je obecně známo, že počítač může plnit svou funkci pouze s ním. Jiný příklad, pachatelka odcizila peněženku, ve které nebyly žádné peníze, peněženku posléze odhodila. Jejím obsahem však byla celoroční jízdenka poškozeného, která měla hodnotu 10 000 Kč, pachatelka odpovídá za úmyslné odcizení všeho, co bylo obsahem peněženky, bylo jí jedno, jakou škodu poškozenému způsobí.
  • Pokud se však pachatel mýlí v podstatných znacích (byt jiného považuje za svůj vlastní), není naplněna subjektivní stránka TČ
  • Zavinění tu musí být v době činu– např. vrátný uzamknul budovu, ve které byl ještě student, ačkoli se domníval, že student se ještě předtím vzdálil (slyšel kroky, viděl siluetu apod.), přiměřenost důvodů, ze kterých se vrátný spoléhal, že neohrozí objekt TČ, je třeba posuzovat dle situace, jak se mu jevila v době činu, nikoli podle toho, jak později vyšla najevo (pozn. TrZ ovšem nezná omezení osobní svobody z nedbalosti)
  • Zavinění má různou intenzitou– úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost, čím lépe pachatel zná všechny rozhodující okolnosti, tím vyšší stupeň zavinění – např. lékařka, která nožem zasáhne krkavici poškozeného, toho pak opustí a nechá vykrvácet.
  • Zavinění je (stejně jako každý znak SPTČ) předmětem dokazování– vzhledem k tomu, že předmětem dokazování jsou skutečnosti vnitřního života člověka, je přímým důkazem de facto jen výpověď obviněného, mnohdy je však zapotřebí zavinění dovodit z objektivních skutečností (povaha nástroje použitého k útoku, způsob jeho použití a intenzita útoku, místo zásahu na těle poškozeného, způsob jednání obviněného, vztah obviněného k poškozenému apod.). Při zjišťování skutkového stavu není možné dojít k alternativnímu závěru o zavinění, orgány činné v tr. řízení musí přesně zjistit, zda tu zavinění bylo a pokud ano, jakou formu mělo.

Úmysl (dolus)

  • Obsahuje složku vědění i složku volní, rozlišujeme dvě formy úmyslu:
    • Úmysl přímý (dolus directus)– pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tr. zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo že jej alespoň může porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit (§ 15(1)a)
    • Úmysl nepřímý/eventuální (dolus eventualis)– pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn (§ 15(1)b)
      • Srozumění– legální definice § 15(2): „Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.“ Srozuměním rozumíme, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by následku tak, jak si jej představoval, mohla zabránit
  • Úmysl přímý představuje za jinak stejných okolností vyšší stupeň zavinění, většinu úmyslných TČ lze spáchat i jen s úmyslem nepřímým, výjimečně se však vyžaduje úmysl přímý, což je vyjádřeno výrazem „s cílem“ (např. braní rukojmí)
  • Rozdíl mezi oběma formami úmyslu spočívá v odstupňování volní složky:
    • U úmyslu příméhopachatel chtěl způsobit následek, pokud pachatel považoval určité okolnosti za jisté, pak takové okolnosti také chtěl. Emocionální složka není pro posouzení přímého úmyslu podstatná, pachatel mohl něco chtít, i když to neschvaluje (například proto, že to považuje za menší zlo). Obmysl – následek je přímým cílem, účelem jeho jednání (opačnou situací, kdy o obmysl nejde, je například přímý úmysl u neposkytnutí pomoci, jelikož řidič si nechce potřísnit sedadlo v autě krví). Následek, který pachatel zavinil, ovšem může být i pouze mezičlánkem k dosažení cíle (usmrcení pokladní, aby se pachatel mohl zmocnit peněz).
    • U nepřímého (eventuálního) úmysluje konstrukce založena na prvku srozumění. Postačí, aby byl pachatel srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti. U srozumění pachatel sleduje jiný cíl (ať už trestněprávně relevantní, či nikoli), nebo žádný cíl (např. u opomenutí), je však srozuměn s tím, že realizace tohoto případného cíle předpokládá způsobení trestněprávního následku. Např. pachatel střílí na poškozeného s vědomím možnosti, že zasáhne také další osobu.
  • Problematika lhostejného vztahu k následku– teorie zastává názor, že u lhostejnosti pachatel vyjadřuje kladné stanovisko jak k možnosti, že následek nenastane, tak též k té, že nastane. Jde o vztah eventuálního úmyslu.

Nedbalost (culpa)

  • Rozlišujeme dvě formy nedbalostního zavinění:
    • Nedbalost vědomá(§ 16(1)a) – pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí
    • Nedbalost nevědomá(§ 16(1)b) – pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl
  • U nedbalostního zavinění chybí volní složka (pachatel následek způsobit nechce, ani s tím není srozuměn). Např. řidič automobilu v noci jede jednosměrkou v protisměru předpokládaje, že v tuto pozdní hodinu se s nikým nestřetne. Narazil však do protijedoucího vozu – řidič konal to, co konat chtěl (jet jednosměrkou, aby si zkrátil cestu), jeho úmysl se však nevztahoval na újmu na zdraví osob v protijedoucím autě.
  • Trestní zákon nestanoví výslovně, co je měřítkem nedbalosti a ponechává toto vymezení nauce a praxi
  • Měřítkem nedbalosti tak je zachování určité míry opatrnosti, nedbalostně jedná ten, kdo:
    • Nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen (objektivní vymezení), a
    • Podle svých subjektivních možností je také schopen ji dodržovat (subjektivní vymezení)
    • Měřítkem opatrnosti je tedy spojení objektivního a subjektivního vymezení a jejich vzájemného vztahu. Odpovědnost je dána jejich spojením
  • Objektivní vymezení– žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti (výjimkou jsou zejména osoby vykonávající určité povolání, např. lékaři, kde však všichni lékaři jsou povinni dodržovat stejně vysoce nastavenou míru opatrnosti). Měřítko náležité opatrnosti je dáno jednak zvláštními předpisy (např. lex artis u lékařů, předpisy upravující silniční provoz apod.), a jednak obecně (lyžař nedbá pravidel při sjezdu na lyžích a srazí se s jiným lyžařem, matka jde na nákup a nechá batole ve vysoké postýlce bez zábran – dítě spadne a těžce se zraní). Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být nejen příčinná souvislost, ale též je zapotřebí, aby smyslem bezpečnostního předpisu bylo zabránit právě následkům tohoto druhu – ptáme se, zda nedbalostní jednání je zakázáno právě proto, aby nedošlo ke konkrétnímu nedbalostnímu následku. Např. v místě stavby je dopravní značka omezující rychlost na 30 km/h, řidič kolem projel 70 km/h a srazil dělníky – je zde kauzální nexus a značka tu je právě proto, aby je chránila. Opačným příkladem může být situace, kdy řidič na křižovatce projel na červenou a o 200 metrů dále srazil podnapilého chodce s tím, že nehodě nemohl zabránit. Kauzální nexus je dán – kdyby řidič zastavil na křižovatce, chodce nesrazí. Semafory však nechrání chodce za křižovatkou, nýbrž zajišťují bezpečnost přímo na křižovatce. Kdo zachoval objektivní míru opatrnosti, nemůže se dopustit nedbalostního TČ, i když dojde k nehodě.
  • Subjektivní vymezeníjde o míru opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě, jde tedy o individuální hledisko. Roli zde hrají hlediska, jakými jsou fyzické a psychické vlastnosti pachatele, jeho intelektuální schopnosti i okamžitý stav (inteligence, vzdělání, výchova pachatele, kvalifikace, životní zkušenosti, zdravotní stav apod.), přihlížíme i k okolnostem konkrétního případu (místo, čas, viditelnost, povětrnostní podmínky apod.). Např. žák v autoškole srazí chodce – jeho jízdu však měl usměrňovat instruktor, žákovi tedy nelze přičítat zavinění k následku. Při subjektivním vymezení nedbalosti nezohledňujeme zvláštní, výjimečné vlastnosti, nadprůměrné pozorovací schopnosti nebo schopnost reagovat (např. chirurg v průběhu operace nezpozoruje, že pacientovi praskla malá cévka, když si toho všimne později, nelze již poškození pacienta zabránit – je třeba jeho chování posuzovat v rámci lex artis).
  • Odpovědnost za nedbalost je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska, platí u nedbalosti vědomé i nevědomé – u nevědomé je to však navíc vyjádřeno v zákoně formulací „vědět měl a mohl“
  • Jak možnost, tak povinnost předvídání se posuzuje vzhledem k okolnostem případu a poměrům pachatele – např. jinak je třeba posuzovat toho, kdo vytrval přes vyčerpání sil na pracovišti, jelikož nebylo možné jej vystřídat, než osobu svěží (kdo se však pustil lehkomyslně do práce, na niž nestačí, nemůže se omlouvat nedostatečnými vědomostmi – nedbalost je tu již v tom, že se do takové práce pustil – např. ospalý řidič autobusu se ujme svého úkolu).
  • Nedbalost není vyloučena spoluzaviněním poškozeného a není možné ji ztotožňovat s opomenutím (nedbalostní jednání může mít formu konání i opomenutí).
  • Hrubá nedbalost (§ 16(2))– TČ je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Jde tedy o vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať už vědomé či nevědomé, na základě postoje pachatele k požadavku náležité opatrnosti. Některé TČ lze spáchat jen z hrubé nedbalosti (např. zanedbání péče o zvíře z nedbalosti § 303 či porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti § 221).
  • Rozlišení nedbalosti a úmyslu– zvlášť obtížné je rozlišení vědomé nedbalosti a nepřímého úmyslu. Úmysl obsahuje složku volní a vědění, nedbalost pouze složku vědění. U vědomé nedbalosti pachatel spoléhá, že nezpůsobí následek. Tyto důvody musí být dostatečné. Ačkoli v daném případě nezamezily TČ, za jiných okolností by k tomu způsobilé byly. Naopak nepřímý úmysl je typicky dán, pokud pachatel spoléhá na šťastnou náhodu. Kluci se vsadí, že jeden z nich sestřelí jablko z hlavy další osoby, přestože ví, že je špatný střelec. Pokud sestřelí místo jablka hlavu, půjde o vraždu.

Konstrukce skutkových podstat trestných činů z hlediska zavinění

  • Pro základní SPTČ platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 13(2))
  • Pokud není v základní SPTČ uvedeno, o jakou formu zavinění jde, musí tu být zavinění úmyslné, přesto však mnohdy v zájmu srozumitelnosti nalezneme v řadě dispozic výslovně znak „úmyslně“, nebo „v úmyslu“, zejména tam, kde zákon vedle sebe uvádí TČ úmyslný a TČ z nedbalosti (srov. § 145, 146, 146a a 147).
  • U kulpozních TČ je ve smyslu zásady § 13(2) vždy výslovně vyznačen znak „z nedbalosti“, event.. „z hrubé nedbalosti“, formulace „byť i z nedbalosti“ znamená, že činu je možné se dopustit jak ve formě úmyslného zavinění, tak i ve formě zavinění nedbalostního. V konkrétním případě je však možná vždy jen jedna forma zavinění, což je třeba ve výroku rozsudku, event. jiného rozhodnutí vyjádřit
  • Ve zvláštní části TrZ se zpravidla nerozlišuje mezi oběma druhy úmyslu– úmysl přímý je však vyžadován, je-li ve SPTČ formulace „s cílem“ (např. § 174)
  • Některé TČ lze spáchat jen z hrubé nedbalosti (např. § 303, 232) – nejde o zvláštní kategorii nedbalosti, ale o formu vědomé či nevědomé nedbalosti
  • O okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby (§ 17) a o okolnostech přitěžujících (§ 42) platí zásada: není-li stanoveno jinak, stačí zavinění z nedbalosti (§ 17)
  • K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a k okolnostem přitěžujícím, se podle dikce § 17 přihlédne:
    1. jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo
    2. jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
  • Lze tedy dovodit, že naše trestní právo rozlišuje dva základní druhy okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a případných přitěžujících okolností:
    • Těžší následek– jde o závažnější ohrožení či porušení primárního objektu trestným činem vyvolané (např. těžká újma na zdraví v § 146(3), značná škoda v § 205(4)c), nebo přistoupení porušení nebo ohrožení sekundárního objektu
    • Jiná skutečnost– jde o okolnosti blíže určující objekt, objektivní stránku (zejména místo, čas a způsob činu – např. nedovolené ozbrojování za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu či týrání svěřené osoby zvlášť závažným způsobem), subjektivní stránku (např. na „svědkovi, znalci či tlumočníkovi pro výkon jejich povinností“) nebo pachatele („jako úřední osoba“ v § 331(3)b).
  • Je však také třeba zkoumat, zda, u dané kvalifikované SPTČ není možné pouze zavinění z nedbalosti– např. u § 173(4) (způsobení usmrcení při loupeži) je možné pouze nedbalostní zavinění, neb speciální případ pro úmysl s vyšší trestní sazbou nalezneme v § 140(3)j – tzv. loupežná vražda.
  • U těchto okolností podmiňujících užití vyšší trestní sazby uvádí zákon formu zavinění jen tam, kde je třeba zavinění úmyslného– k tomu lze však někdy dojít i výkladem („pro jeho národnost“, „pro jeho rasu“ v § 146(2)e).

Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu

  • Jsou jimi pohnutka (motiv) a cíl (záměr) pachatelova trestního jednání
  • Pohnutka– jde o vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat TČ, většinou není znakem SPTČ. Má však význam pro správné posouzení závažnosti a uplatní se při výměře trestu, může též být okolností polehčující (§ 41,c) či přitěžující (§ 42,a), případně i okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 146(2)e) a může též odůvodnit snížení trestu podle § 58. Jestliže je pohnutka znakem SPTČ, je její splnění nutné (např. § 325(1)b – „pro výkon pravomoci úřední osoby).
  • Cíl– též může být znakem SPTČ (§ 174 či 316), z konstrukce dispozic pak vyplývá, že se vyžaduje úmysl přímý
  • Společný záměr, cíl jednání pachateleje podstatným znakem pokračování v TČ a TČ hromadných jako deliktů sui generis
  • Speciálním subjektivním stavem je také rozrušení způsobené porodem u § 142

Navigace

Skupina A.

1. Pojem trestního práva hmotného, trestněprávní vztah, funkce trestního práva a jeho základní zásady | 2. Prameny trestního práva, výklad trestních zákonů a analogie | 3. Internacionalizace a europeizace trestního práva | 4. Působnost trestních zákonů | 5. Pojem trestného činu a jeho znaky | 6. Skutková podstata trestného činu | 7. Pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné a trestné činy trvající | 8. Objekt trestného činu | 9. Objektivní stránka trestného činu | 10. Pachatel trestného činu | 11. Příčetnost | 12. Trestní odpovědnost právnických osob | 13. Sankcionování právnických osob | 14. Subjektivní stránka trestného činu | 15. Omyl v trestním právu | 16. Okolnosti vylučující protiprávnost | 17. Vývojová stadia trestné činnosti | 18. Trestná součinnost a účastenství | 19. Nepřímý pachatel, spolupachatelství | 20. Souběh trestných činů a recidiva | 21. Zánik trestní odpovědnosti | 22. Pojem a účel trestu, systém trestů | 23. Alternativní tresty: peněžitý trest, obecně prospěšné práce, domácí vězení | 24. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem | 25. Nepodmíněný trest odnětí svobody | 26. Zásady ukládání trestů dospělým | 27. Ukládání trestu při souběhu, recidivě a u pokračování v trestném činu | 28. Zánik výkonu trestu a zahlazení odsouzení | 29. Ochranná opatření | 30. Trestní odpovědnost mladistvých | 31. Sankcionování mladistvých

Skupina B.

1. Trestné činy proti životu | 2. Trestné činy proti zdraví | 3. Neposkytnutí pomoci a další trestné činy ohrožující život nebo zdraví | 4. Trestné činy proti těhotenství ženy | 5. Trestné činy proti svobodě I: obchodování s lidmi, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, svěření dítěte do moci jiného, zavlečení | 6. Trestné činy proti svobodě II: loupež, vydírání a navazující trestné činy | 7. Trestné činy proti svobodě III: porušování domovní svobody, porušování svobody sdružování a shromažďování, omezování svobody vyznání | 8. Trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství | 9. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti | 10. Trestné činy proti rodině a dětem | 11. Trestné činy proti majetku: obohacovací – krádež a zpronevěra | 12. Trestné činy proti majetku: obohacovací – podvod a zvláštní případy podvodného jednání | 13. Trestné činy proti majetku: obohacovací – zatajení věci, lichva, provozování nepoctivých her a sázek | 14. Trestné činy proti majetku: tzv. trestné činy poškozovací | 15. Trestné činy proti majetku: neoprávněné užívání (tzv. furtum usus) | 16. Trestné činy proti majetku: podílnictví a legalizace výnosů z trestné činnosti | 17. Trestné činy hospodářské | 18. Trestné činy obecně nebezpečné I: obecné ohrožení a navazující trestné činy | 19. Trestné činy obecně nebezpečné II: tzv. drogové delikty | 20. Trestné činy proti životnímu prostředí | 21. Trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci | 22. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby a trestné činy úředních osob | 23. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: úplatkářství | 24. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a další trestné činy znamenající rušení činnosti orgánu veřejné moci | 25. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: trestné činy narušující soužití lidí | 26. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: výtržnictví a jiná rušení veřejného pořádku | 27. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: opilství | 28. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: organizovaná zločinecká skupina | 29. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: nadržování, nepřekažení a neoznámení trestného činu a další formy trestné součinnosti | 30. Trestné činy proti branné povinnosti a trestné činy vojenské | 31. Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy

Skupina C.

1. Trestněprocesní zákony, jejich výklad a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod v trestním řízení | 2. Předmět trestního řízení, předběžné otázky | 3. Systém základních zásad trestního řízení, jejich význam, jednotlivé základní zásady | 4. Subjekty trestního řízení a strany, soudy | 5. Podezřelý, obviněný, obhájce | 6. Poškozený a zúčastněná osoba v trestním řízení | 7. Státní zastupitelství a policie | 8. Dokazování, základní zásady dokazování, rozdělení důkazů | 9. Jednotlivé důkazní prostředky | 10. Zajištění osob a věcí v trestním řízení | 11. Postup před zahájením trestního stíhání, zahájení trestního stíhání | 12. Přípravné řízení včetně zkráceného přípravného řízení, rozhodnutí v přípravném řízení | 13. Předběžné projednání obžaloby, veřejné a neveřejné zasedání | 14. Rozhodnutí v trestních věcech, právní moc a vykonatelnost | 15. Hlavní líčení | 16. Zvláštní způsoby řízení, řízení ve věcech mladistvých | 17. Opravné prostředky obecně, zásady opravného řízení | 18. Řádné opravné prostředky | 19. Mimořádné opravné prostředky | 20. Vykonávací řízení | 21. Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code