62. Omezení měnové a fiskální politiky

• fiskální (=rozpočtová) a monetární (=měnová) politika jsou dvěma hlavními hospodářskopolitickými nástroji, které slouží ke stabilizaci výkyvů ekonomiky v hospodářském cyklu
• tato stabilizační politika se zaměřuje na regulaci souhrnné poptávky – tzv. poptávkové řízení ekonomiky
  • stimulace poptávky – expanzivní politika
  • omezování poptávky – restriktivní politika

• vykonává centrální banka (CB), u nás ČNB, která je vládě a dalších orgánech nezávislá - 6/1993 o ČNB
• vychází ze vztahu mezi množstvím peněz v oběhu a úrovní ekonomické aktivity:
  • expanzivní měnová politika: roste peněžní nabídka → klesají úrokové sazby → růst investic → vyšší agregátní poptávka → růst HDP
    • nadměrná peněžní nabídka → růst inflace
  • X restriktivní měnová politika
• cílování inflace – vytvoření inflačního očekávání a korigování inflačních výkyvů expanzivní nebo restriktivní politikou
  • vazba mezi peněžními agregáty a cenovou hladinou se rozvolňuje v důsledku globalizace trhů, proto centrální banka nemusí být schopna řídit peněžní agregát dostatečně přesně

• operují se vztahem celková nabídka peněz – výše úrokové míry

operace na volném trhu

• nákup a prodej aktiv od bank a dalších investorů
  • expanzivní: nákup aktiv centrální bankou → zvýšení množství peněz v ekonomice → zvýšení schopnosti bank poskytovat půjčky → další zvýšení peněžní nabídky (depozitní multiplikátor)
  • X restriktivní

změna diskontních sazeb

• změna podmínek(sazeb), za kterých si banky mohou krátkodobě půjčovat nebo ukládat, motivuje banky k poskytování výhodnějších nebo méně výhodných úvěrů
  • př.: restriktivní politika - zvýšení diskontní sazby → omezení nabídky peněz

• půjčka od centrální banky = diskontní půjčka → diskontní úroková míra = repo sazba = základní sazba
• půjčka od centrální banky, banka přijme do zástavy cenné papíry = lombardní půjčka
• uložení přebytečných peněžních prostředků u CB → úročeno depozitní = diskontní sazbou

změna povinných bankovních rezerv - v ČR 2%

• restriktivní – zvýšení rezerv
• expanzivní

• CB nemůže ovlivnit ani předvídat, zda si domácnosti peněžní prostředky uloží do bank, nebo si je ponechají v hotovosti – množství peněz v oběhu závisí do značné míry na rozhodnutí domácností
  • př.: v době velké hospodářské krize poklesla peněžní nabídka v USA v důsledku masového vybírání vkladů o 28%
• banky mohou mít peníze k dispozici, ale rozhodnou se je nepůjčovat, vytvářejí dobrovolné rezervy, např. kvůli špatnému ekonomickému výhledu; extrémní situace – úvěrová krize = credit crunch – bankovní systém vytváří méně peněz, než by bankovní rezervy umožňovaly. CB již nemůže dále snižovat diskontní sazby, řeší se tzv. kvantitativním uvolněním – CB nakupuje vše možné pro rozšíření měnové báze
• pokud je CB závislá na vládě, může docházet k využívání nástrojů CB pro plnění politických zájmů vlády. CB pomáhá vládě s rozpočtovými výdaji, kupuje státní cenné papíry a tím poskytuje vládě půjčku, tím ale vydává do oběhu více peněz a vyvolává nebezpečí růstu inflace. Země, kde je CB závislá na vládě, mají dlouhodobě vyšší míru inflace
• měnová politika je jako nástroj ekonomické stabilizace nejméně efektivní v extrémních fázích ekonomického cyklu – v obdobích expanze mají výdaje a úvěry díky vysokým očekáváním tendenci růst i přes vysokou cenu peněz, v období recese firmy nejsou ochotny přijmout riziko plynoucí ze zvýšení rozsahu své činnosti i přesto, že CB sníží úrokové sazby a tak zdostupní úvěry

• v kompetenci vlády, parlamentu
• je to stabilizační politika využívající změnu struktury a výše státních rozpočtových příjmů a výdajů
  • expanzivní fiskální politika: ekonomika směřuje do recese → zvýšení rozpočtových výdajů a/nebo snížení daní → domácnosti i firmy získají více disponibilních finančních prostředků, pokud budou spotřebitelské výdaje nebo podnikové investice růst, zastaví se pokles ekonomiky → zrychlení ekonomiky
  • X restriktivní fiskální politika: roste inflační nebezpečí → omezení poptávky - > zpomalení ekonomiky

• podle toho, jestli vyžadují pro svou realizaci rozhodnutí, rozlišujeme:

diskreční fiskální politika – vyžadují rozhodnutí vlády, parlamentu

• př.: veřejné investiční výdaje, dotace firmám, daňová reforma
• jejich účinek ale může přicházet příliš pozdě

automatické stabilizátory – rozhodnutí nevyžadují

• během recese zvyšují souhrnnou poptávku a během inflace ji snižují, oslabují tak ekonomické výkyvy
• jsou to změny vládních výdajů nebo daňových příjmů
  • př.: progresivní daň z příjmu – rostoucí daňové příjmy v období expanze vytváří zdroje pro zvýšení vládních výdajů v období recese
  • př.: příspěvky v nezaměstnanosti, sociální dávky – v závislosti na fázi ekonomického cyklu se mění výše vládních výdajů, v období recese roste nezaměstnanost, s ní i výdaje na dávky, v období expanze klesají

—-

• účinnost fiskální politiky závisí na dvou faktorech:

• fiskální multiplikátor – výdajový a daňový
  • multiplikační účinek státních výdajů znamená, že posun agregátní poptávky, který zvýšení těchto výdajů vyvolá, je ve skutečnosti větší, než tomuto zvýšení odpovídá – zvýšení státních výdajů vede k růstu důchodů, to má za následek další vzestup spotřebních výdajů, část vynaložených prostředků se státu vrací růstem daňových příjmů
  • to samé se děje při snížení daní

• efekt vytěsňování – působí na agregátní poptávku opačně než multiplikační efekt
  • zvýšení vládních výdajů je často financováno státními půjčkami, tím roste poptávka po kapitálu a úroková míra, což snižuje poptávku závislou na úvěrovém financování
  • při snížení daní vedou vyšší důchody domácností k vyšší poptávce po penězích a to vyvolává zvýšení úrokových sazeb

• o výsledném dopadu fiskální politiky rozhoduje, který z uvedených efektů převáží
  • pokud dojde k růstu vládních výdajů nebo k poklesu daní v období recese, je vliv efektu vytěsňování nižší – v ekonomice zůstává značná část kapitálu nevyužita, v období expanze je vliv efektu vytěsňování výrazně vyšší – zvýšením vládních výdajů dojde k omezení (vytěsnění) investičních nebo spotřebních výdajů soukrových subjektů

• souvisí s jejími dopady na státní rozpočet - zvyšování výdajů a snižování daní vytváří často rozpočtový deficit, pokud je deficit financován půjčkami, snižuje objem prostředků použitelných k investování, a tak nemusí tyto kroky být jako prostředek boje proti recesi efektivní
  • pokud stát nemá dostatek finančních prostředků a má pouze omezenou možnost si půjčit, lze deficit financovat financovat:
    • tzv. monetizací rozpočtového deficitu – CB kupuje vládní cenné papíry, nákup financuje dodatečným uvolňováním peněz do oběhu – vede k růstu inflace
    • pomocí zahraničních zdrojů – příliv zahraničního kapitálu ale zvyšuje kurs domácí měny a oslabuje konkurenceschopnost a růstový potenciál ekonomiky
• fiskální politika vyžaduje dělat nepopulární politická rozhodnutí – př.: při růstu inflace je třeba zvýšit daně nebo snížit vládní výdaje, to navíc často naráží na odpor sociálních a politických skupin, které z nich mají největší prospěch
• úspěšnost fiskální politiky závisí na jejím správném načasování, přesnosti údajů poskytovaných ekonomickými indikátory a přesnosti prognóz
  • zasáhnout ve správnou dobu správnými prostředky bývá problematické, nesprávně načasované zásahy přitom mohou ekonomice naopak uškodit

Koordinace monetární a fiskální politiky může účinnost obou politik zvýšit – monetární politika může snižovat dopad efektu vytěsňování

TNH Urban, 3. vydání, str. 341-352, 406, 419-427