Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


3. Vztah etiky a morálky (co „je” a co „má být”)

MORÁLKA

  • znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti
  • tradiční definice – soubor pravidel, hodnot a postojů a přesvědčení, které regulují a ovlivňují lidské jednání
  • moderněji nejen registraci vžitého a funkčního, ale i snahu o překonání tohoto horizontu a snahu vztáhnout se k „žádoucímu“, případně ideálu
  • Od pravidel zdvořilosti se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných, na druhé straně od práva se liší tím, že se nedá soudně vymáhat a na její porušení nejsou sankce (tresty).
  • Používá se ve dvojím významu
    • v normativním významu znamená to, co je z vnitřního přesvědčení správné nebo naopak nepřípustné, případně i soubor principů, podle nichž se má lidské jednání a rozhodování hodnotit;
    • v popisném významu je to pojem pro to, čím se členové určité společnosti nebo skupiny fakticky řídí, co jejich společnost vyžaduje a co naopak odmítá.

ETIKA

  • oblast idejí
  • etika je odvozena z řeckého slova éthos, což znamená mrav, zvyk
  • etika je v současnosti společenská věda, jejímž předmětem zkoumání je morálka
  • Předmět můžeme vymezit:
    • v širším pojetí - kdy je etika teorií humanity
    • v užším pojetí - kdy etiku chápeme jako vědu filozofického charakteru, kt. zkoumá mravně relevantní jednání a chování člověka
  • věda zkoumající mravně relevantní jednání; mravně relevantní jednání zahrnuje odpovědnost a oprávněnost v bezprostřední vazbě na svobodu volby
    • etika pozitivní – zkoumání stávajícího stavu
    • etika normativní – stávající stav ve spojitosti s optimálním stavem
      1. etika ctnosti
      2. etika povinnosti
      3. etika užitku
      4. etika odpovědnosti
    • tradicionalisté – etika je věda o jednání člověka (chování je psychologie)
    • modernisté – jednání a chování člověka
  • Etika (z řeckého ethos - mrav), nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit.
  • Relativistické pojetí etiky - V tomto pojetí nelze srovnávat dvě situace, protože žádné dvě situace nejsou zcela stejné. Není absolutní základ, ke kterému by se různé situace mohly vztahovat, a tak vše zůstává relativní.
  • Podle Kanta rozum obsahuje 3 regulativní ideje:
  • regulativní = regulující lidské chování, usměrňují člověka. Regulativní ideje nelze nijak dokázat, poznat, lze se jimi jen řídit (chovat se, jako by existovaly, nepochybovat o jejich existenci) a věřit v ně. Usnadňují lidem orientaci ve světě
    • idea duše - lidská představa, že v člověku se nachází duše
    • idea světa - lidská představa, že svět musí být uspořádaný
    • idea boha

viz otázka 2.

Vztah etiky a morálky

  • Baruch Spinoza – a po něm řada dalších – ukázali, že pokud člověk jedná s rozmyslem, řídí se nejenom pravidly a zákazy, ale především tím, po čem touží a co hledá, čili nějakým cílem.
  • Pro tuto „vrstvu“ můžeme podle něho použít slovo „etika“, i když tato terminologie není mezi filosofy obecně přijata.
  • Gilles Deleuze dokonce postavil takto chápanou etiku proti morálce, kterou chápal jen jako „heteronomní“, a tedy utlačující a zotročující.
  • Pokud bychom však lidský život ve společnosti přirovnali k provozu na silnicích, je zřejmé, že každý účastník se sice řídí nějakým cílem, na druhé straně však musí předpokládat, že nejen on sám, ale také ostatní se řídí „vnějšími“ pravidly a zákazy silničního provozu - jinak by se na silnici patrně neodvážil. Na tomto příkladě je patrné, že dobře stanovená a dodržovaná pravidla („morálka“) jeho svobodu nejen neomezují, ale naopak provoz a tím i dosažení cíle teprve umožňují
  • etika se z velké části zabývá mravními principy, zákony či dohodami a uzancemi, kt. dovolují abychom n základě toho, co „je” (morálka), vyslovovali tvrzení o tom, co „má být” (etika)
  • nesmíme vyvozovat z toho, jaké něco „je“, to, jak to „má být“
    • „je“ = popis faktů
    • „má být“ = musí vycházet z etických norem
  • mravní soud je vždy vázán zejména etické principy a hodnoty
  • bez vztahu k těmto principům a hodnotám nemají mravní tvrzení o tom , co „má být“, opodstatnění
  • při rozhodování musíme vždy zvažovat:
    • fakta
    • principy a hodnoty, na nichž je mravní argumentace rozhodování postavena
    • konkrétní situaci
  • Vztah etiky a morálky je označován jako „přesýpací hodiny” a to především podle grafického vyjádření (obrázek v učebnici - klasický přesýpací hodiny nahoře je etika dole morálka)
  • souvztažnost morálky a etiky vytváří základní platformu pro řešení klíčových otázek etiky:
    • Co je spravedlivé?
    • Co je dobré?
  • Dobré chápeme jako lidsky hodnotné, tedy jako dobro pro člověka
  • dobro činí lidský život smysluplným, zvyšuje kvalitu lidského života
  • dobro je většinou poměřováno ke svému proti pólu, tedy zlu
  • zlo rozlišujeme většinou na zlo fyzické a mravní
    • zlo fyzické se projevuje na těle člověka, jako například: znetvoření, utrpení, nemoc, smrt apod.
    • mravní zlo vzniká, porušuje-li člověk svým jednáním a chováním mravní zákon, a právě tomuto zlu se věnuje etika nejvíce
  • jakékoliv zlo člověka omezuje a často vyvolává smutek a bolest, naopak dobro člověka podporuje a přináší mu užitek a radost

Odkud se vzalo dobro a zlo?

  • na tuto otázku se snaží lidstvo odpovědět od samého počátku své existence, nicméně postupně se specifikovaly následující koncepty:
    1. dobro a zlo jsou rovnocenné síly
    2. existuje pouze dobro, zlo je iluze
    3. existuje dobro, ale existuje i svoboda odmítnout ho a tak vytvořit zlo
    4. zlo a dobro jsou lidské relativní pojmy
  • ať již zvolíme jakýkoliv koncept vzniku dobra a zla, je zřejmé, že člověk přirozeně směřuje k dobru, respektive k dobrému skutku

Proč být spravedlivý než nespravedlivý?

  • jde spíše o nalezení obecných limitů rovnosti, což v návaznosti na sociální principy představuje velmi náročný proces
  • klíčovou otázkou je z jaké pozice spravedlnosti zkoumáme, zda z hlediska jednotlivce nebo kolektivity či nějakého konkrétního procesu např. distribuce či komunikace
  • východiskem se může stát hledání nebo případně i definování počáteční rovnosti
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code