Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


02. Právo objektivní a subjektivní

  • Právo má duální charakter – typický antagonismus (protikladnost - např. veřejné a soukromé, hmotné a procesní, vnitrostátní a mezinárodní, přirozené a pozitivní, též objektivní a subjektivní)

Právo objektivní

  • Právo v normativním smyslu, tj. soubor platných právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států).
  • Právní normy:
    • obecné znaky: preskriptivní charakter (Má být, mod M)
      • příkaz
      • zákaz
      • dovolení
    • zvláštní znaky:
      • obecnost
      • formální určitost pramene práva
      • specifická závaznost
      • specifická vynutitelnost
  • Pojem „objektivní právo„ nelze chápat v tom smyslu, že vzniká nezávisle na lidské vůli. Vzhledem k tomu, že právní normy vznikají jako produkt lidské společnosti, jsou vždy, více či méně, poznamenány též subjektivním momentem tvůrce práva. Zároveň však jednou vytvořená soustava pravidel chování (právní normy) se odděluje od svého tvůrce a působí na něm do značné míry nezávisle. To platí zvláště v podmínkách systému rozdělené státní moci, která se projevuje i ve vztahu k tvorbě práva. Klíčový význam má přitom relativní stabilita práva. Stabilní právní úprava v řadě případů přežívá svého normotvůrce, není závislá na svém tvůrci (v současnosti zejména příslušném státním orgánu, zejména orgánu veřejné moci včetně mezinárodních institucí), nezřídka přežívá i po změně státního režimu a dokonce i státu, s jehož existencí byla původně spjata.
  • Právo jako systém norem lze tak chápat vskutku jako určitou část objektivní reality, do níž jednotlivé právní subjekty (lidé a jimi vytvářené právnické osoby, ale i mocenské instituce - orgány veřejné moci) vstupují. Právo představuje součást společenského prostředí, v němž žijí a působí.
  • Významnou součástí takto chápaného objektivního práva jsou rovněž právní principy. Přestože se od právních norem odlišují, a to jak mírou obecnosti, tak i specifickým významem a způsobem použití v právním systému, mají nicméně s právními normami některé společné rysy. Jsou jimi především preskriptivnost jejich charakteru, tj. působí rovněž regulativně (nezřídka se označují za obecné regulativní ideje), jakož i nezbytné uznání ze strany státu, resp. společenství států, neboť jinak by neměly právně závazný charakter. Proto se nezdá být potřebné ve vymezení objektivního práva explicitně uvádět vedle norem též principy.

Právo subjektivní

  • Možnost chování, zaručenou právním subjektům objektivním právem. Nakolik tato možnost chování je státně mocensky uznána a zaručena, představuje subjektivní pozitivní právo. Struktura subjektivního práva zahrnuje jak samotnou možnost chování, tak tomu odpovídající právní povinnost jiného právního subjektu. Právní povinnost je možno vymezit jako nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce.
  • Významný je rozdíl mezi subjektivním právem a vlastním chováním v jeho mezích, které se označuje jako výkon práva.
  • viz. 30

Co bylo první?

  • Na tuto otázku existují dva různé pohledy
    • Právní pozitivismus říká, že subjektivní právo vychází z objektivního
    • Přirozenoprávní teorie říká, že objektivní právo vychází se subjektivního

Prameny

  • Gerloch A.: Teorie práva (2.vydání), str. 15-17

Právo subjektivní

  • Možnost chování, zaručenou právním subjektům objektivním právem. Nakolik tato možnost chování je státně mocensky uznána a zaručena, představuje subjektivní pozitivní právo. Struktura subjektivního práva zahrnuje jak samotnou možnost chování, tak tomu odpovídající právní povinnost jiného právního subjektu. Právní povinnost je možno vymezit jako nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce.
  • Významný je rozdíl mezi subjektivním právem a vlastním chováním v jeho mezích, které se označuje jako výkon práva.
  • viz. 30

Co bylo první?

  • Na tuto otázku existují dva různé pohledy
    • Právní pozitivismus říká, že subjektivní právo vychází z objektivního
    • Přirozenoprávní teorie říká, že objektivní právo vychází se subjektivního

Prameny

  • Gerloch A.: Teorie práva (2.vydání), str. 15-17
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code