Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


II. ÚS 770/02 ze dne 5. května 2004 - Vady způsobující nulitu (nicotnost) správního aktu

  • V českém právním řádu pak obecné vymezení vad, které způsobují nulitu (nicotnost) správního aktu, není, je třeba je dovozovat především z judikatorních závěrů a podpůrně z teorie správního práva. Judikatura i teorie při tom shodně uvádějí, že o paakt, jako správní akt, který nevyvolává jím zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou-li jeho vady zásadní a zřejmé, že na něj „nelze hledět“ jako na správní akt
    • Na prvním místě je nicotnost správního aktu dovozována tam, kde akt vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (příp. orgán instančně postavený na nižším stupni než orgán, kterému rozhodnutí příslušelo).
    • Nicotnost správního aktu by pak (dle dalších závěrů odborné literatury, např. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání, C. H. Beck 2003, str. 136 a násl., Průcha P.: Správní právo. Obecná část. 3. vydání, Masarykova univerzita v Brně 1999, str. 227 a násl., viz rovněž závěry in: Hoetzel. J.: Československé správní právo. Část všeobecná. Melantrich 1934, str. 268 a násl.) mohla nastat v důsledku stěžovatelem namítaného nedostatku právního podkladu. I zde je však třeba přihlédnout k tomu, o jaký nedostatek právního podkladu jde. Vzhledem k tomu, že se musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, půjde o situaci, kdy právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec (např. byl-li správní akt vydán na základě zrušeného právního předpisu apod.), nikoliv pak tehdy, spatřuje-li stěžovatelka v právním podkladu vady.
    • Výhrada stěžovatelky, že pro uložení poplatkové povinnosti neměl tento orgán zákonnou oporu, není způsobilým důvodem k závěru o nicotnosti rozhodnutí; směřuje totiž proti věcné správnosti rozhodnutí a tu soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat.
    • Obecné soudy vady právního podkladu nejsou oprávněny posuzovat, mohly však být, a s ohledem na zásadu vigilantibus iura měly být uplatněny stěžovatelkou v řízení o opravných prostředcích proti vydanému rozhodnutí, eventuálně ve správní žalobě proti němu, nikoliv s odstupem více než čtyř let od vydání rozhodnutí za situace, kdy řádné opravné prostředky uplatněny nebyly vůbec. Sama skutečnost, že právní úprava (a to úprava sekundární, vydaná na základě zákonného zmocnění, i zmocnění samotné) by mohla být v rozporu s Ústavou, ovšem nezakládá její neplatnost, potažmo neexistenci. K tomu je třeba rozhodnutí Ústavního soudu, který případný nesoulad posoudí a eventuálně využije svého oprávnění ke zrušení právního předpisu či nikoliv. Stěžovatelka navíc začala tvrdit porušení svých práv zakotvených v čl. 11 odst. 5 Listiny až v řízení před obecnými soudy, přičemž rozhodnutím uložený poplatek bez námitek uhradila, aniž by bylo rozhodnutí nebo jeho právní podklad napaden, nelze proto tento nedostatek jednání ze strany stěžovatelky zhojit v řízení jiném.
    • Nelze tedy nikterak dovodit závěr, že právní podklad pro vydání rozhodnutí neexistoval, tedy ani nicotnost tohoto rozhodnutí. Pokud stěžovatelka směřuje v dalším své námitky proti způsobu vyměření poplatku (jeho výše), jde o námitky směřující proti obsahu (věcné správnosti) správního rozhodnutí, k jejichž posuzování není dána pravomoc obecných soudů. Ani Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud tedy nikterak neporušily práva stěžovatelky, když správní rozhodnutí o povolení k provozu audiotextových služeb posuzovaly z hlediska presumpce jeho správnosti a stěžovatelce její tvrzený nárok nepřiznaly.
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code