Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

rimske-pravo:pfuk:riman:prednasky:prednaska13 [2013/03/29 15:04] (aktuální)
Marek Zukal vytvořeno
Řádek 1: Řádek 1:
 +ZÁVAZKOVÉ PRÁVO 
 +Závazkové (obligační) právo se stejně jako práva věcná týká věcí. Závazková práva však narozdíl od práv věcných mají relativní povahu, tzn. působí inter partes namísto působení erga omnes. 
 +Rozdíl je i v ochraně práv – ochranu věcných práv zajišťují actiones in rem, zatímco ochranu obligací zajišťují actiones in personam. Osobní žaloby zakládají defenzní povinnost (žalovaný je povinen dostavit se k soudu a hájit se, neučiní-li tak, soudce může vyhlásit ihned exekuci na jeho majetek). 
 +Obligace jsou právním vztahem mezi dlužníkem (debitor) a věřitelem (creditor), kde dlužník je povinen k nějakému plnění a věřitel je oprávněn toto plnění přijmout. Dlužník za splnění své povinnosti ručí. Vztah mezi dlužníkem a věřitelem je vymahatelný. 
 +VZNIK OBLIGACE 
 +Významnou částí obligačního práva jsou smlouvy, existují ale i jiné skutečnosti zakládající obligační vztah. Kromě smluv obligace vznikají i z deliktů (jako protiprávního jednání jedné ze stran vztahu), kvazikontraktů (např. nepřikázané jednatelství) a kvazideliktů. Vedlé této justiniánovy kvadripartice důvodů vzniku závazku existují ještě obligace jako inominátní kontrakty a pakta (neformální dohody). 
 +OBSAH OBLIGACE 
 +Obsahem obligace se rozumí předmět obligace, tedy obligační plnění. Obsahem závazku může být plnění založené na dare (dát), facere (konat), omitere (zdržet se), pati (strpět) nebo praestare (odevzdat – například jako náhrada škody). Aby byla obligace platná, musí být plnění objektivně možné (totéž neplatí pro subjektivní nemožnost),​ nesmí mířit proti zákonu či dobrým mravům, musí být ocenitelné v penězích (princip pekuniární kondemnace) a musí být určité (tím se však nevylučují obligace genericky určené či alternativní). Pokud se po uzavření obligace stane plnění z objektivního důvodu nemožným, může dojít ke změně předmětu obligace nebo náhradě škody. Stejně tak může dojít ke změně předmětu plnění v situaci prodlení dlužníka. 
 +SUBJEKTY OBLIGACE 
 +Subjektem obligačního vztahu je vždy věřitel (creditor) a dlužník (debitor). Oprávnění věřitele se nazývá nomen, povinnost dlužníku je debitum. Samotná existence dluhu nezakládá obligaci, ta je založena až ve chvíli, kdy je dluh vymáhán. Subjektem obligace nemohou být děti, šílenci nebo obecně lidé postrádající způsobilost k právnímu jednání. 
 +V rámci typů subjektů obligace mohou nastat dva stavy – buď ve vztahu existuje jeden oprávněny na každé straně, anebo více oprávněných a vázaných osob. 
 +Je-li osob na straně dlužníka nebo věřitele více, jedná se o závazky dělené, kumulativní nebo solidární. 
 +Dělené závazky spočívají v tom, že každý dlužník plní jen svůj podíl dluhu. U kumulativní obligace všichni dlužníci plní obvykle náhradu škody (typicky jde o obligace z deliktů). Solidární obligace pak lze dělit na aktivní (existuje více věřitelů a jeden dlužník) a pasivní (existuje více dlužníků a jeden věřitel). V pasivně solidárních obligacích platí princip dlužnické solidarity. 
 +ZAJIŠTĚNÍ OBLIGACE 
 +Každý závazek je nějakým prostředkem chráněn, zajištěn. Prvním ochranným nástrojem je žaloba. Kromě žalob však existují i jiné nástroje – například osobní zajištění závazku ve formě rukojemství (institut věřitele) a věcné zajištění závazku pomocí zástavních práv. 
 +Ne všechny obligace jsou vymahatelné. Zejména obligace naturální vymahatelné nejsou (přesto jde o platné obligace, ze kterých je možné poskytnout plnění). Naturální obligace vznikla, aby umožnila dlužníkovi dobrovolně plnit tak, aby bylo zamezeno bezdůvodnému obohacení (tedy funguje jako legalizace plnění). Rozhodne-li se dlužník pro plnění, nemůže jej požadovat od věřitele následně zpět (tím se liší od neplatné obligace). Za naturální obligace lze požadovat plnění osob alieni iuris nebo plnění otroků z peculia. Jednání podřízených osob obecně má tedy charakter naturálních obligací. 
 +ŽALOBY 
 +Obligace jako práva relativní jsou chráněny žalobami osobními, tzn. actiones in personam. Projednací režim těchto žalob je založen na defenzní povinnosti (žalovaný se musí účastnit na založení sporu, je jeho povinnost uzavřít litiskontestaci). Neplní-li žalovaný defenzní povinnost, může jej k tomu praetor právními prostředky donutit. Žaloby se dělí na ty, které vycházejí z civilního práva a na žaloby praetorské. Podle jiného hlediska pak lze dělit actiones in personam na actiones stricti iuris (žaloby přísného práva) a actiones in bonae fidei (žaloby projednávané v dobré víře). Při užití actiones stricti iuris žalobce pouze prokazuje, že obligace vznikla a soud automaticky vynáší rozsudek; zakázána je však pluspetice (žaloba nesmí znít na větší částku než jakou hodnotu má předmět obligace). Při užití actiones in bonae fidei soud přihlíží k okolnostem, které vedly ke vzniku sporu, u těchto žalob je možné domáhat se i ušlého zisku (interese). 
 +Nežalovatelné jsou naturální obligace, jde o případ, kdy obligace objektivně existuje, ale nelze ji vymáhat. Závazky podřízených osob a otroků byly praetorským právem řešeny prostřednictvím vytvoření adjektických žalob. Při užití adjektických žalob jde o záměnu subjektu na žalované straně. Nejrozšířenější byla v římském právu žaloba z peculia (žalován za škodu věřitele může být otec rodiny, nejvýše však na hodnotu peculia). Další žalobou byla actio de in rem verso, která se používala,​ když někdo z podřízených osob kontrahoval,​ aniž by měl peculium, žaloba pak zněla do výše obohacení otce rodiny. V neposlední řadě jde o actio tributoria – ta se používala v případě, kdy podřízená osoba vykonávala živnost. Pokud podřízená osoba uzavřela smlouvu na rozkaz otce rodiny, používala se actio quod iustum, u které nebyla žalovatelná částka omezena. 
 +U deliktních obligací se užívaly penální žaloby. Actiones poenales se používají kumulativně,​ všechny znějí na pokutu. Jestliže byl delikt spáchán úmyslně, mají za následek doživotní bezectnost. 
 +PŘEVOD OBLIGACÍ 
 +Římské právo původně převody obligací úplně vylučovalo. Přesto však některé způsoby postupem času vznikly. Nejstarším způsobem převodu obligace je novatio – případ, kdy původní závazek zaniká a na jeho místě vzniká závazek nový. Pro novaci se vyžaduje aktivní účast dlužníka. Původní obligace zaniká kompletně (včetně zástav, solidárních dlužníků apod.). druhou vývojovou formou převodu obligace jsou žaloby se záměnou subjektu. Ty fungují stejně jako adjektické žaloby. 
 +Teprve císařské právo vytvořilo neformální institut, kterým bylo možné pohledávky (nikoliv dluhy) převádět pomocí cessio. Původní věřitel se dohodne s novým věřitelem o převodu, v okamžiku dohody je cessio platné. Pro dlužníka se cessio stává účinné poté, co mu akt bývalý a současný dlužník oznámí. Pro oznámení dlužníkovi se používá termín denuntiatio. 
 +ZÁNIK OBLIGACÍ 
 +V ideálním případě obligace končí splněním (tj. solutio), které se má dít způsobem v obligaci vytyčeným (dlužník má splnit přesně to, k čemu se zavázal). Vedle toho však existuje také alternativní obligace, která umožňuje dlužníkovi volbu jiného plnění po dohodě s věřitelem. Kromě toho může dlužník nabídnout věřiteli jiné plnění, i pokud nejde o alternativní obligaci. Věřitel může takové náhradní plnění přijmout (plnění se pak nazývá datio in solutum), přičemž však přijetí jiného plnění je ze strany věřitele dobrovolné. Věřitel je povinen přijmout náhradní plnění pouze v případě, že dlužník je objektivně insolventní a namísto původního plnění nabízí věřiteli nemovitosti. 
 +Plnění musí primárně vždy poskytnout sám dlužník, může za něj však plnit jakákoliv třetí osoba (sleduje se tedy zejména zájem věřitele),​ třetí osoba dokonce může plnit i proti vůli dlužníka (může se jednat o nepřikázané jednatelství). 
 +Způsob plnění je vždy stanoven ve smlouvě (stanoví komu, kdy a kde má být plněno). Od věřitele se požaduje poskytnutí součinnosti k plnění dlužníka. Není-li způsob plnění stanoven, má se za to, že dlužník může plnit kdykoli a kdekoli. U pohledávek se má za to, že dluh je splatný ihned po vzniku obligace. 
 +Kromě splnění může obligace zaniknout také kompenzací. Jde o situaci, kdy dlužník a věřitel mají vzájemné pohledávky. Při kompenzaci si dlužník a věřitel tyto pohledávky odečtou a předmětem obligace zůstává pouze rozdíl po započtení vzájemných pohledávek. Nutností pro provedení kompenzace je, že pohledávky musí být vzájemné (nelze kompenzovat pohledávky vůči třetím osobám), musí jít o splatné a žalovatelné pohledávky (nelze tedy kompenzovat ani naturální obligace). Kompenzované obligace by měly být srovnatelné. V určitých situacích je kompenzace zakázána, není možné zejména kompenzovat obligace z deliktu (zejména z krádeže) a depozita. Rozlišit lze dva typy kompenzací – compensatio necessaria (kompenzace z moci úřední podle honorárního práva) a compensatio voluntaria (dobrovolná kompenzace za stanovených podmínek). 
 +Podobnou situací jako kompenzace je konfuse (confusio), kdy dochází ke splynutí osoby dlužníka a věřitele do jedné osoby. 
 +Dalším způsobem zániku obligace je novace – změna obsahu obligace, která může mít za následek zánik původní obligace a vznik obligace nové. 
 +Posledním způsobem zániku obligace je akceptilace (prominutí dluhu provedené formálním způsobem nebo formou opačnou ke vzniku dané obligace). 
 +DRUHY OBLIGACÍ 
 +V římském právu existují čtyři kategorie obligací – obligace z kontraktu, z deliktu, z kvazikontraktu a z kvazideliktu. 
 +OBLIGACE Z KONTRAKTŮ 
 +Kontrakty lze dělit do různých kategorií, primárně je lze rozdělit na kontrakty formální a neformální (resp. bezforemné). 
 +Formální kontrakty jsou starší, dělíme je na kontrakty verbální a literární. Pro vznik verbálního kontraktu bylo třeba pronést určité formule předepsané civilním právem. Platnost smlouvy závisela na dodržení formy. Typickým příkladem je stipulatio, která obsahuje sponsio (slib, kdy se budoucí dlužník zavazuje k určitému plnění a věřitel toto plnění přijímá). Za formální kontrakt lze považovat i mancipaci (až později přešla ve způsob převodu majetkového práva). Vedle verbálních kontraktů pak existují kontrakty literární,​ kde se splnění formy spojuje se zápisem obsahu smlouvy do účetních knih. 
 +Formálním kontraktem bylo i tzv. nexum - jednání per aes et libram, jde o obřad s vahami, při kterém se zakládá závazek, obřad sloužil k zajištění pohledávky – k osobnímu ručení dlužníka. Ručení se provádělo osobní svobodou. Až v roce 326 př. n. l. byl vydán Lex Poetilia, který nexum zrušil a zakázal ručení osobní svobodou, napříště bylo možné ručit pouze osobním majetkem. Dlužní otroctví však přetrvalo i po Poelitiově zákoně, vznikalo však z jiných důvodů – zejména kvůli deliktům. 
 +Další dělení spočívá v dělení na kontrakty abstraktní a kauzální. Předmětem abstraktních kontraktů může být cokoliv, jejich předmětem může být jakákoliv kauza. Abstraktní jsou tedy všechny neformální kontrakty, naopak formální kontrakty jsou kauzální. 
 +Neformální kontrakty mají pro právo největší význam. Římské neformální kontrakty slouží dodnes jako základ pro variace typů kontraktů současného práva. Neformální kontrakty rozdělujeme na reálné a konsenzuální. 
 +Reálné kontrakty kromě konsenzu vyžadují pro vznik smlouvy předání věci (věc se předává i u konsenzuálních kontraktů, předání věci však nemá význam pro vznik kontraktu). 
 +Reálné kontrakty jsou čtyři – mutuum, commodatum, depositum a pignus. Všechny reálné kontrakty jsou lukrativní,​ tzn. bezúplatné. 
 +Mutuum (smlouva o půjčce) je smlouva, při které věřitel odevzdává dlužníkovi určitý počet genericky určených věcí, přičemž dlužník se zavazuje ve smluvené době věřiteli vrátit věci ve stejném množství a kvalitě. Naproti tomu commodatum (smlouva o výpůjčce) je výpůjčka,​ jejímž předmětem jsou věci individuálně určené. Mutuuum je kontrakt jednostranný,​ zatímco commodatum je kontrakt dvoustranný nerovný. U commodatum platí, že komodatář (člověk, kterému je věc odevzdána do dočasného užívání) je zásadně detentorem (tzn. má corporalis possessio, přesto nemá animus possidendi),​ dlužník v mutuu je však vlastníkem věci (uzavřením mutua věřitel dlužníkovi převádí genericky určené věci do vlastnictví a očekává, od dlužníka převod vlastnického práva ve smluveném termínu zpět). 
 +V mutuu budoucí věřitel musí být vlastníkem věci, aby mohl na dlužníka převést vlastnictví k věci. Předmětem mutua jsou nejčastěji peníze. Římské právo zná i úroky, avšak mutuum jako jednostranný kontrakt s úroky nepočítá (pokud je mezi smluvními stranami zájem o zřízení úroků, je třeba je zřídit separátní smlouvou, která bude v akcesorickém vztahu k mutuu). Žaloby k ochraně mutua existují dvě – actio certae creditae pecuniae a condictio certae rei. Žaloby se liší v tom, zda předmětem žaloby jsou peníze nebo jiné genericky určené věci. 
 +U commodata odevzdáním věci vzniká komodatáři povinnost užívat věc způsobem smluveným nebo obvyklým (pokud by užíval věc jiným způsobem, porušil by smlouvu a tím by se zvýšila jeho odpovědnost za věc a zároveň by šlo o delikt furtum usus, tj. nedovolené užití věci). Další povinností komodatáře je povinnost vydat věc po skončení commodata včetně všech užitků (plodů, které z věci vzešly). Komodant je povinen ponechat po smluvenou dobu věc komodatáři v detenci, v případě, že komodatáři věc způsobí škodu, věřitel se stává dlužníkem s povinností nahradit škodu nebo případné náklady, které měl komodatář s udržováním věci. U commodata existují dva typy žalob – actio commodati directa (žaloba komodita na vydání věci, kterou vlastní) a actio commodati contraria (žaloba komodatáře na náhradu nákladů a škody, kterou věc způsobila). 
 +Depositum (smlouva o úschově) je kontrakt, při němž deponent odevzdává depositáři věc, kterou se depozitář zavazuje po smluvenou dobu opatrovat. Jde tedy o kontrakt dvoustranný nerovný – depozitáři může vzniknout škoda z opatrování věci, kterou je pak deponent povinen napravit. Existují dvě žaloby – actio depositi directa (žaloba deponenta na vrácení deponované věci) a actio depositi contraria (žaloba depozitáře na náhradu škody a nákladů). Depozitář je v tomto vztahu detentorem věci. Na rozdíl od komodatáře nesmí depozitář věc užívat (s výjimkou případů, kdy opatrování věci vyžaduje její užívání). Jestliže depozitář věc užije, dopouští se deliktu furtum, což má poeální následky a zvýšení jeho odpovědnosti za svěřenou věc. Depozitář nemá ze smlouvy žádný užitek (jde o lukrativní kontrakt), proto má velmi nízkou odpovědnost za škodu, odpovídá pouze za úmyslnou škodu (dolus) a hrubou nedbalost (culpa lata). Depozitář tedy neodpovídá za nedbalost. Specifickým závazkem je depositum irregulare (depozitář má právo užít předmět depozita, pokud se na tom strany dohodnou, jde o případy, kdy předmětem depozita jsou peníze) – v podstatě jde o bankovní úschovu. 
 +Pignus (ruční zástava) je specifický kontrakt v tom, že se překrývá s věcnými právy. Pignus je totiž kontrakt, který slouží k utvrzení (zajištění) obligace. Zástavní právo samo o sobě jako obligace nemůže existovat, účelem zástavy je posílit pozici věřitele, aby měl možnost uspokojit svoji pohledávku,​ tzn. zástavní právo má zásadně akcesorickou povahu. Zástavní právo má tedy funkci zajišťovací a uhrazovací. Pignus je specifický typ detence, resp. odvozená držba. Zástavní věřitel je detentorem věci, ale právo mu přiznává ochranu, která se přiznává držiteli (držební interdikta). Zástavní věřitel může odepřít vydání věci zástavci do doby, než splní svůj dluh (právo tedy chrání nevlastníka proti vlastníkovi). Kromě pignu (ruční zástava) existuje jako forma zástavního práva ještě hypotéka. Rozdíl mezi ruční zástavou a hypotékou spočívá v tom, že při ruční zástavě se věc předává (jde o reálný kontrakt), u hypotéky má zástavní věřitel právo k zástavě, kterou u sebe fyzicky má zástavce do doby, než se zástavní právo začne případně realizovat. Hypotéka tudíž nesouvisí nutně s nemovitostmi. Zástavní věřitel má zadržovací právo (je oprávněn zadržovat věc před vlastníkem),​ nesmí věc užívat (je v pozici depozitáře),​ v případě že dlužník nezaplatí svou pohledávku včas, je zástavní věřitel oprávněn předmět zástavy prodat (je oprávněn prodat věc, kterou nevlastní). Zástava se v římském právu dělí na zástavu propadnou (postupem času byl zakázána) a zástavu prodejnou. Zástavní věřitel má také právo věc podzastavit (sám může jako předmět zástavy použít zástavu) jako realizaci subpignu. Pignus je dvoustranný kontrakt nerovný, proto z něj vyplývají dvě žaloby – actio pigneratitia directa a actio pigneratitia contraria. 
 +Konsenzuální kontrakty jsou takové, které vznikají okamžikem dosažení konsenzu (shodného projevu vůle). Jakmile se tedy strany dohodnou na určitém plnění, smlouva vzniká bez dalšího. 
 +Emptio-venditio je kupní smlouva, při které se smluvní strany označují jako emptor a venditor. Jde o výměnu věci za peníze, tzn. kupní smlouva je dvoustranná rovná obligace (každý ze subjektů je dlužníkem i věřitelem). Žaloby používané při kupní smlouvě jsou actio empti (žaloba kupce) a actio venditi (žaloba prodejce). Úpravu kupní smlouvy najdeme v obyčejovém právu, v ediktech kurulských aedilů a v ediktu městského praetora. 
 +Cena objektu kupní smlouvy může být určena libovolně, musí však být stanovena oběma stranami. Jedinou výjimkou je institut zavedený v justiniánském právu – laesio enormis (jde o situaci, kdy je předmětem smlouvy pozemek, dohodnutá cena pak musí dosáhnout alespoň poloviny reálné ceny pozemku, pokud je cena nižší, lze kontrakt napadnout poškozeným). Předmětem kupní smlouvy může být jakákoliv věc obchodovatelná. Lze dokonce uzavřít i smlouvu o věci, která doposud neexistuje – pak jde o aleatorní smlouvu (tzv. odvážná smlouva) nebo o emptio rei speratae (koupě věci nadějné, podmínkou je, že smlouva bude platná pouze za splnění určitých náležitostí budoucí věci). 
 +Povinností kupce při kupní smlouvě je zaplatit kupní cenu, povinností prodávajícího je předat předmět smlouvy. Není však povinností prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo, je pouze nutné převést nerušenou držbu (následně se vlastnictví vydrží). Kupní smlouva je tedy platná i tehdy, pokud prodávající není vlastníkem věci. Kupce tíží nebezpečí,​ že věc, která je předmětem kupní smlouvy, zanikne nebo bude poškozena – prodávající pak není povinen plnit jinak, riziko je na straně kupujícího. Některé věci, které jsou předmětem kupní smlouvy, mohou trpět vadami – jednak jde o vady právní a jednak o vady faktické. Právní vada znamená, že uplatnění práva osobou odlišnou od stran smlouvy brání kupci věc nerušené užívat (spočívá tedy v rušení držby kupce). Odpovědnost za evikci (právní vadu) má prodávající (musí do vindikačního sporu vstoupit a pomoci kupci v obhajobě). Pokud kupec vindikační spor prohraje, může pomocí actio empti prodávajícího žalovat na veškerou škodu způsobenou prodejem (žaloba zní však maximálně na dvojnásobek kupní ceny). Faktické vady lze rozdělit na vady zjevné (za které se neručí) a vady skryté. Skryté vady se týkají vlastností a schopností věcí, které jsou předmětem kupní smlouvy, tzn. týkají se kupovaných zvířat a otroků. K uplatnění nároků nespokojených kupců slouží dvě žaloby kurulských aedilů – actio redhibitora (cílem je zrušení kupní smlouvy, musela být použita do poměrně krátké doby – do 6 měsíců) a actio quanti minoris (žaloba na poměrné snížení kupní ceny, pokud prodávající kupce obelstil). Vzhledem k principu pekuniární kondemnace bylo možné za skryté vady nárokovat pouze peníze, žádné jiné plnění. 
 +Ke kupní smlouvě často přistupují pacta adiecta, která přesněji upravují práva a povinnosti stran smlouvy. Pacta jsou samostatně nežalovatelná. Klasickou připojenou dohodou je například výhrada lepšího kupce, dohoda o předkupním právu nebo lex comisoria (není-li splacena část kupní smlouvy, vrací se předmět smlouvy prodávajícímu bez náhrady dosavadních splátek) apod. 
 +Locatio conductio je konsenzuální kontrakt, který se v průběhu času rozdělil do tří typů. Vždy jde o dvoustrannou rovnou obligaci. Locatio conductio rei je stav, kdy lokátor pronajímá konduktorovi věc (ta je v detenci), konduktor za věc platí lokátorovi nájem. Locatio conductio operarum (pracovní smlouva) zahrnuje dva subjekty – lokátor (pracovník) a konduktor. Předmětem mohou být pouze manuální fyzické práce. Lokátor se zavazuje, že podle instrukcí konduktora bude určitou práci vykonávat po určitou dobu (neurčuje se výsledek). Konduktor se zavazuje vytvořit lokátorovi podmínky pro výkon práce a zaplatit lokátorovi částku. Lokátor se nemohl nechat zastoupit jinou osobou. Locatio conductio operis je posledním typem, jde o smlouvu o dílo, jejímž předmětem je kvalifikovaná práce. Konduktor práci nemusí odvést sám a může se nechat zastoupit. Konduktor odpovídá za to, že dílo bude odvedeno řádně ​ včas. 
 +Z rhodského práva byla do Říma převzata norma ošetřující případy, kdy obchodní loď dostala do nebezpečí. Jestliže kvůli tomu byla část nákladu vyhozena přes palubu a došlo tím ke škodě na majetku objednavatelů přepravy, bylo povinností vlastníků zachráněného zboží solidárně odškodnit vlastníka vyhozených věcí. Norma se nazývá Lex rhodia de iactum. 
 +Societas je konsenzuální kontrakt (společenská smlouva), kdy se minimálně dvě osoby spojí (včetně svých prostředků),​ aby dosáhly právem uznaného cíle. Povinností každého ze společníků je zachovávat věrnost ostatním členům společnosti,​ podílet se dluhu a zisku společnost atd. Je-li vzájemná věrnost společníků porušena, smlouva zaniká. Je povinností každého ze společníků provést vklad do společnosti (na základě dohody společníků). Přínos do společnosti může spočívat téměř v čemkoli. Povinností společníků je také podílet se na zisku a na případných ztrátách. Úprava podílu na zisku a dluhu je ponechána na společnících,​ je však vyloučeno, aby se některý ze společníků podílel na ztrátách a byl vyloučen ze zisku. Zisky společnosti nejsou majetkem společnosti,​ ale spoluvlastnictvím členů společnosti. Žaloba ze společenské smlouvy se jmenuje actio pro socio (používá se, pokud některý ze společníků nedodržuje svoje povinnosti). Už podáním žaloby společnost zaniká. Vedle toho lze použít klasickou žalobu na rozdělení spoluvlastnictví (actio commune dividundo). 
 +Mandatum je příkazní smlouva. Jako jediný konsenzuální kontrakt je obligací dvoustrannou nerovnou (na jedné straně vzniká právo vždy, na druhé straně pouze za splnění určitých podmínek). Smlouva v římském právu ošetřovala vztah mezi mandantem a mandatářem,​ kdy mandant žádá mandatáře,​ aby pro něj něco zařídil (bezúplatně,​ jinak by se jednalo o locatio conductio). Mandatář je povinen činnost dovést dokonce a postupovat podle instrukcí mandanta. Veškeré zisky z činnosti je povinen odevzdat mandantovi, ten je povinen uhradit mandatáři případnou škodu. 
 +Základním kritériem platnosti každé smlouvy je konsenzus jako shodný projev vůle. Jde o výchozí znak, podle kterého se posuzuje závaznost a vymahatelnost kontraktu. Pro římské právo v oblasti kontraktů je charakteristická také typová vázanost (právní řád stanoví uznávané kontrakty taxativně, neplatí tedy obecně zásada pacta sunt servanda, ta vznikla až ve 13. století). 
 +Zvláštní skupinou jsou inominátní kontrakty (vznik okolo 2. – 3. století n. l.), které souvisí s actio in factum conceptae. Definitivně upravil inominátní kontrakty až císař Justinián, který zavedl obecnou závaznost všech typů kontraktů, které nejsou vadné. Inominátní kontrakty vznikají stejně jako kontrakty reálné. Typickým inominátním kontraktem je precarium (výprosa, která se od commodata liší v tom, že strany obligace si nedohodly dobu vrácení), rei permutatio (předání věci za věc), transactio (předsoudní smír, dohoda o ústupcích nebo plněních za účelem neustavení soudního sporu) nebo contractus aestimatorius (vetešnická smlouva). Ochrana inominátních kontraktů je zajištěna kromě actio in factum concepta prostřednictvím žaloby z bezdůvodného obohacení (conditio sine causa). V císařském právu se objevila také actio praescriptis verbis (žaloba uvozená popsáním skutkového stavu, umožňuje vymáhat slíbené protiplnění). 
 +VZTAH MEZI STRANAMI KONTRAKTU 
 +Záleží o tom, v jaký okamžik vzniká právní vztah a jak se realizuje vymahatelnost. Prvním iniciačním bodem vztahu mezi dlužníkem a věřitelem je nabídka jedné ze stran na uzavření smlouvy (oferta). Nabídka musí vyjádřit obsah smlouvy. Po ofertě následuje přijetí (akceptace) smlouvy druhou stranou. Musí jít vždy o bezvýhradné přijetí nabídky (v případě výhrad jde o protinabídku,​ tzv. contraoferta). V okamžiku přijetí vzniká kontrakt. Kontrakt ideálně zaniká splněním (solucio). Jinými způsoby zániku kontraktu je kompenzace (započtení vzájemných pohledávek),​ akceptilace (prominutí dluhu) apod. 
 +Nedojde-li k zániku kontraktu a jedna ze stran nesplní svou povinnost, vztah se dostává do fáze prodlení (mora). Prodlení nenastává ihned po nesplnění povinnosti, k zahájení prodlení se vyžaduje ještě výzva věřitele (interpelatio) dlužníkovi,​ aby plnil. K prodlení je také nutné zavinění dlužníka. Prodlení má vliv na obsah smlouvy, dochází k novaci (smlouva se zpřísňuje). Období prodlení se nazývá moratorium, jde o dodatečnou dobu, do kdy má dlužník plnit. Pokud dlužník svou povinnost nesplní ani tak, dostává se obligace do procesní fáze, proces začíná v okamžiku litiscontestatio (ustavení sporu). 
 +Soudní proces má vést ke zjištění,​ zda je dlužník skutečně povinen plnit. Proces je zakončen vynesením rozsudku, kde soud potvrdí, že dlužník je povinen plnit (novace, původní kontrakt zaniká a jeho obsah je převtělen do obsahu rozsudku). Vynesením rozsudku je potvrzen nárok věřitele a následuje období 30 dnů, kdy má dlužník plnit z rozsudku. Pokud do 30 dnů dlužník nesplní povinnost, věřitel musí iniciovat exekuci (výkon rozsudku) pomocí actio iudicati, která směřuje na zahájení exekuce. Exekuci povolí magistrát (praetor). Exekuce znamená zabavení celého majetku, až v době principátu začala být využívána dílčí exekuce. 
 +OBLIGACE Z KVAZIKONTRAKTŮ 
 +Kvazikontrakt znamená jakoby kontrakt. Kvazikontrakty jsou tedy velmi podobné kontraktům,​ přesto však trpí jistou vadou. Vada spočívá v absenci konsenzu (aniž by se lidé dohodli, dostávají se do postavení věřitelů a dlužníků). Typickým případem kvazikontraktu je nepřikázané jednatelství (negotiorum gestio), tutela nebo cura. 
 +Při nepřikázaném jednatelství jedná osoba ve prospěch někoho, kdo o tomto jednání neví (například zařízení pohřbu osobě jménem nepřítomných dědiců). Ve vztahu vystupuje gestor (jednající) a dominus negotii (pán právního vztahu, v jehož prospěch je jednáno). Dominus negotii může v okamžiku, kdy se dozví, že je v jeho prospěch jednáno, další jednání zakázat. 
 +Pod kvazikontrakty se řadí také některé případy označované jako votum (příslib učiněný z vůle jednoho člověka) a politicatio (slib jednotlivce vykonat něco ve prospěch města, jehož je občanem). 
 +PACTA 
 +Pactum je neformální netypizovaná dohoda. Netypizovaná dohoda má charakter naturální obligace (pacta nuda – dohody nekryté žalobou). Některé typizované neformální dohody umožnilo římské právo žalovat (pak jde o pacta vestita – dohody kryté žalobou). Rozeznáváme tři typy takových dohod – pacta adiecta (dohody připojené k jiným kontraktům),​ pacta praetoria a pacta legitima. 
 +Pacta praetoria zavedl do svého ediktu praetor, zavedl také jejich žalovatelnost. Jde například o constitutum debiti (neformální uznání dluhu, narozdíl od klasického rukojemství není zakládáno prostřednictvím stipulace), receptum argentarii (dohoda s bankéřem o úschově částky, z níž bude bankéř vyplácet určité částky třetí osobě) nebo receptum arbitri (dohoda s rozhodcem – způsob vyřešení sporu bez soudního řízení). 
 +Pacta legitima jsou dohody zákonné. Zákonné dohody jsou založeny zákonem (nikoliv však zákonem lidového shromáždění). Zákonné dohody vznikají na základě císařských konstitucí (ty zavádějí žalovatelnost neformálních dohod), které se nazývají leges generales. Nejtypičtější je dohoda o darování (do té doby nebylo darování závazné a provádělo se pomocí mancipace, injurecese). Vedle toho mohou zákonné dohody vznikat na základě Zákona dvanácti desek. 
 +OBLIGACE Z DELIKTŮ 
 +Římské právo rozlišuje dva druhy protiprávního jednání – crimina a delicta. Crimina jsou veřejné trestné činy, jde o útoky na společenský řád ohrožující celou civitas a jsou stíhány úředníky,​ souzeny na lidových shromážděních nebo trestními porotami. Vedle toho delicta jsou soukromé trestné činy spočívající v protiprávním jednání útočícím na zájmy jednotlivců. Delikty vznikají v důsledku spáchání typizovaného protiprávního jednání, na jehož základě je dlužník povinen zaplatit peněžitou částku poškozenému. 
 +Charakteristickými znaky deliktů jsou nepřenosnost odpovědnosti (žaloby z deliktu se nedědí, později je tato zásada modifikována – aktivní nezděditelnost se týká pouze deliktů majících osobní povahu, pasivní nezděditelnost přichází v úvahu, když byla proti pachateli podána žaloba ještě za jeho života), noxalita (za spáchání deliktu osobou alieni iuris nebo trokem odpovídá pater familias nebo dominus, odpovědnosti se lze zbavit vydáním pachatele poškozenému) a kumulativnost (kolik je pachatelů/​poškozených,​ tolik existuje i žalob, plnění jednoho pachatele neosvobozuje ostatní). 
 +Žalovatelná jsou pouze ta protiprávní jednání, která jsou právu známa, pro žalovatelnost se vyžaduje úmysl (dolus), výjimečně stačí pouze nedbalost (culpa). Protiprávnost musí být objektivní (liberačním důvodem je krajní nouze a nutná obrana). Škoda vzniklá z deliktního jednání musí být vždy vyjádřitelná v penězích (princip pekuniární kondemnace). 
 +K potrestání pachatele deliktu se používají actiones poenales (ty jsou žalobami osobními a zároveň noxálními). Actiones poenales jsou nepromlčitelné u deliktů podle civilního práva a promlčitelné u deliktů podle praetorského práva po jednom roce od spáchání deliktu. 
 +CIVILNÍ DELIKTY 
 +Mezi civilní delikty římského práva řadíme furtum, damnum iniuria datum a iniuria. 
 +FURTUM 
 +Furtum (krádež) lze rozdělit na furtum rei (krádež věci, tj. protiprávní zmocnění se věci bez použití násilí) a furtum usus (krádež užitku, tj. užívání cizí věci, kterou má pachatel u sebe na základě deposita, commodata, pignu apod.). Znakem krádeže je zlý úmysl (dolus malus, animus furandi) a vůle obohatit se krádeží, popř. vůle ukrást. Z objektivního hlediska je znakem krádeže fyzické zmocnění se věci proti vůli jejího vlastníka. K ukradené věci nelze nabýt vlastnické právo pomocí vydržení (není res habilis). 
 +Existují různé druhy krádeže věci – furtum manifestum (zjevná krádež, kdy byl zloděj chycen při činu). Při zjevné krádeži může být pachatel okrádaným za určitých okolností i zabit. Žaloba ze zjevné krádeže zní na quadruplum. Opakem zjevné krádeže je furtum nec manifestum nezjevná krádež), při které není zloděj chycen při činu a zní na duplum. 
 +Ochrana proti krádeži je realizována prostřednictvím actio furti  touto žalobou lze žalovat také toho, kdo krádeži pomáhal, naváděl k ní nebo přikázal krádež provést. Odsouzený pak platí násobek výše způsobené škody v závislosti na druhu krádeže. Další možnou ochranou proti krádeži je rei vindicatio, která slouží k vydání kradené věci a může ji použít kviritský vlastník. K vydání ukradené věci slouží dále také condictio furtiva. Actio furti lze použít současně s reivindikací nebo s kondikcí. 
 +DAMNUM INIURIA DATUM 
 +Damnum iniuria datum je protiprávní poškození cizí věci, tento delikt zavedla lex Aquilia de damno. Rozlišuje se zabití cizího otroka nebo stádního zvířete, odpuštění dluhu vedlejším věřitelem ke škodě věřitele a zranění cizího otroka nebo stádního zvířete a poškození jiných věcí jakýmkoliv způsobem. 
 +Znaky deliktu spočívají ve vzniku škody, protiprávnosti (odpovědnost vylučuje nutná obrana, krajní nouze a výkon vlastního práva) a zavinění. Ochrana proti deliktu spočívá v použití actio legis Aquiliae (může použít pouze vlastník, pokud se pachatel k deliktu nepřizná, platí dvojnásobnou pokutu). Vedle toho pak lze použít actiones in factum conceptae, které může použít i usuář a usufruktuář. Podle Zákona XII desek pak lze použít actio de pauperie, je-li škoda způsobena nehlídanými zvířaty. 
 +INIURIA 
 +Inuria je urážka, jde o jednání snižující na cti druhou osobu. Může být verbální, literární nebo reálné (lehké ublížení na zdraví atp.). Ochrana spočívá v actio iniuriarum (podle Zákona XII desek) nebo podle praetorského práva v actio iniuriarum aestimatoria (takovou žalobu posuzuje porotní soud složený ze soudců – rekuperátorů). Zvláštní případy iniurie lze pak stíhat pomocí actio legis Corneliae. 
 +PRAETORSKÉ DELIKTY 
 +Žalovatelnost praetorských deliktů se opírá o znění praetorského soudního ediktu, který je zavádí. 
 +RAPINA 
 +Rapina je chápána jako loupež, která spočívá ve zmocnění se cizí věci za použití násilí. Ochrana proti loupeži je představována v actio vi bonorum raptorum (zní na quadruplum, je-li podána do roku, jinak na simplum – vy výjimečných případech na duplum) a v condictio ex causa furtiva (slouží k vydání uloupených věcí). 
 +DOLUS 
 +Podvod, jehož znakem je úmyslné uvedení subjektu právního jednání druhou stranou v mylné představy týkající se faktických okolností uzavíraného právního vztahu. Takovéto právní jednání je nulitní, jestliže byly vyvolány falešné představy týkající se skutečností vedoucích k uzavření právního jednání. 
 +Ochranu proti podvodu zajišťuje actio doli, která se používá v případě, že již bylo z jednání plněno. Do jednoho roku zní na náhradu veškeré škody, po roce zní na to, o co se podvodník obohatil. Jinou formou ochrany je exceptio doli (námitka podvodu) používaná v případě, že podvodníkovi ještě plněno nebylo a ten z takového právního jednání žaluje, slouží tedy k popření žaloby. Poslední formou je restitutio in integrum ob dolum (navrácení do předchozího stavu). 
 +METUS 
 +Vydírání,​ jehož znakem je vyvolání strachu, psychické násilí, úmyslná neoprávněná hrozba způsobení škody apod. Ochranou je actio ad quod metus causa, exceptio metus a restitutio in integrum. 
 +DALŠÍ PRAETORSKÉ DELIKTY 
 +Sepulchrum violatum – jednání proti výkonu práva pohřbívat,​ corruptio servi – morální zkažení cizího otroka, album corruptum – poškozování úřední vývěsky, calumnia – podání žaloby za úplatek a žaloba podaná na patrona. 
 +OBLIGACE Z KVAZIDELIKTŮ 
 +Jedná se o případy, kdy je způsobena škoda a chybí zavinění (tzn. jde o případy objektivní odpovědnosti) nebo jde o situace nepříliš časté a proto nebyly zachyceny v praetorském deliktu. 
 +Actio de effusis vel deiectis (žaloba o vylitém a vyhozeném) – vlastník nebo pronájemce bytu (domu) odpovídá za škodu způsobenou vyhozením nebo vylitím na veřejné místo, není-li zjištěn pachatel. 
 +Actio de posito vel suspenso (žaloba o postavené a zavěšeném) – vlastník nebo pronájemce bytu (domu) odpovídá za hrozící škodu, která může vzniknout postavením nebo zavěšením nějaké věci, není.li zjištěn pachatel. 
 +Actio adversus iudicem qui litem suam fecit (žaloba proti soudci, který rozhodl ve vlastní věci), žaloba proti špatně měřícímu zeměměřiči atd.
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code