Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


10. Zákon o zdravotních službách

  • Předpis č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (ZZS)
  • ČÁST PRVNÍ - ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ (§ 1 - § 4)
  • ČÁST DRUHÁ - ZDRAVOTNÍ SLUŽBY A ZDRAVOTNÍ PÉČE (§ 5 - § 14)
  • ČÁST TŘETÍ - OPRÁVNĚNÍ K POSKYTOVÁNÍ ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB (§ 15 - § 27)
  • ČÁST ČTVRTÁ - POSTAVENÍ PACIENTA A JINÝCH OSOB V SOUVISLOSTI S POSKYTOVÁNÍM ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB (§ 28 - § 44)
  • ČÁST PÁTÁ - POSTAVENÍ POSKYTOVATELE, ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ A JINÝCH ODBORNÝCH PRACOVNÍKŮ V SOUVISLOSTI S POSKYTOVÁNÍM ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB (§ 45 - § 51)
  • ČÁST ŠESTÁ - ZDRAVOTNICKÁ DOKUMENTACE A NÁRODNÍ ZDRAVOTNICKÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM (§ 52 - § 78)
  • ČÁST SEDMÁ - NAKLÁDÁNÍ S ODEJMUTÝMI ČÁSTMI LIDSKÉHO TĚLA, TĚLEM ZEMŘELÉHO, POSTUP PŘI ÚMRTÍ A PITVY(§ 79 - § 92)
  • ČÁST OSMÁ - STÍŽNOSTI (§ 93 - § 97)
  • ČÁST DEVÁTÁ - HODNOCENÍ KVALITY A BEZPEČÍ ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB (§ 98 - § 106)
  • ČÁST DESÁTÁ - KONTROLNÍ ČINNOST (§ 107 - § 109)
  • ČÁST JEDENÁCTÁ - KRAJE (§ 110)
  • ČÁST DVANÁCTÁ - FAKULTNÍ NEMOCNICE A CENTRA VYSOCE SPECIALIZOVANÉ PÉČE (§ 111 - § 113)
  • ČÁST TŘINÁCTÁ - SPRÁVNÍ DELIKTY (§ 114 - § 118)
  • 14. - společná, zmocňovací, přechodná a zrušovací ustanovení
  • 15. - účinnost
  • Vedle tohoto zákona byly stejného dne a se stejnou účinností přijaty ještě následující zákony:
    • Předpis č. 373/2011 Sb., zákon o specifických zdravotních službách
    • Předpis č. 374/2011 Sb., zákon o zdravotnické záchranné službě

Důvodová zpráva k ZZS

Zhodnocení platného právního stavu (právní úpravy před 1. dubnem 2012)

  • Problematika zdravotní péče obsažena v celé řadě právních předpisů různé právní síly.
  • V souhrnu obsahově neprovázané, po odborné stránce překonané a neodpovídající požadavkům zdravotnických dokumentů evropské úrovně.
  • Pacient pouze pasivním účastníkem s velmi omezenými právy rozhodovat o tom, která péče mu má být poskytnuta.
  • Základ právní úpravy zdravotní péče dosud obsažen v části třetí zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
  • První významnější novelou, která byla publikována pod č. 548/1991 Sb., vytvořeny předpoklady pro odstranění centralistického modelu zdravotnictví s monopolem státní správy a pro vznik kvalitativně odlišného systému zdravotní péče. Zejména zrušení monopolu státu na poskytování zdravotní péče a tím i rozlišení možnosti výběru lékařů a zdravotnických zařízení.
  • Ve stanoveném rozsahu se zdravotní péče stala věcnou dávkou veřejného zdravotního pojištění, byly upraveny alespoň rámcově druhy zdravotní péče (primární péče, závodní preventivní péče, zdravotnická záchranná služba) a korigovány hmotně právní důvody poskytování zdravotní péče bez souhlasu pacienta. Tyto druhy však již neodpovídají reálné potřebě dnešního zdravotnictví.
  • Odlišná terminologie druhů zdravotní péče v zákoně o péči o zdraví lidu a zákoně, který upravuje úhradu péče ze zdravotního pojištění, ohrožuje vymahatelnost nároku pacienta a pojištěnce na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
  • Další právní úpravy zdravotní péče představovaly přímé i nepřímé novelizace zákona č. 20/1966 Sb., související se změnami zejména v oblasti veřejného zdravotního pojištění, léčiv a zdravotnických prostředků, ochrany veřejného zdraví a nejnověji upřesnění práv pacientů a jejich osob blízkých, zejména zakotvení práva na informace o zdravotním stavu pacienta a s tím související právo nahlížet do zdravotnické dokumentace.
  • Do současné doby byl uvedený zákon více jak čtyřicetkrát novelizován a rovněž dotčen rozhodnutím Ústavního soudu č. 206/1996 Sb.
  • Na zákon o péči o zdraví lidu pak v oblasti zdravotní péče navazují prováděcí právní předpisy.
  • I přes všechny dosavadní novelizace uvedeného zákona zůstala jeho velká část již prakticky nepoužitelná, neboť upravuje „zdraví a potřebu lidu“ a nikoliv skutečné potřeby konkrétního pacienta. Tím je významně potlačena možnost pacienta vymáhat svá práva a nároky.
  • S problematikou zdravotní péče úzce souvisí vzdělávací zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Ve znění jejich poslední novely provedené zákonem č. 189/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace) a další související zákony, který nabyl účinnosti dnem 1. července, vyhovují připravované nové úpravě zdravotních služeb a odborné zdravotní péče.
  • * Základní právní úprava zdravotnických zařízení je obsažena v části třetí hlavě druhé zákona č. 20/1966 Sb., a v zákoně č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Citované právní předpisy dělí zdravotnická zařízení na zdravotnická zařízení státu a na nestátní zdravotnická zařízení. Zdravotnická zařízení státu mají právní formu státních příspěvkových organizací podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nebo státního podniku podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů. Nestátní zdravotnická zařízení jsou zdravotnická zařízení krajů, obcí, jiných PO a FO.
  • Provozování nestátních zdravotnických zařízení podléhá, na rozdíl od zdravotnických zařízení státu, povolovacímu režimu podle zákona č. 160/1992 Sb. Podle uvedeného zákona lze nestátní zdravotnické zařízení provozovat pouze na základě oprávnění, které vzniká rozhodnutím krajského úřadu příslušného podle místa provozování zdravotnického zařízení (na území hlavního města Prahy rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy) o registraci. Podmínky pro registraci - např. splnění věcných a technických požadavků na vybavení zdravotnického zařízení nebo provozní řád schválený orgánem ochrany veřejného zdraví. Závažné porušení povinností stanovených provozovateli citovaným zákonem → lze registraci zrušit. Uvedená nerovnost v podmínkách provozování státních zdravotnických zařízení na straně jedné a nestátních zdravotnických zařízení provozovaných územními samosprávnými celky a jinými PO a FO na straně druhé nemá žádné věcné a ani právní opodstatnění.
  • Nevyhovující je též úprava správních deliktů v zákoně č. 160/1992 Sb. Nevymezuje jednotlivé správní delikty a nestanoví výši pokut; tuto úpravu správního trestání nelze pro její nedostatky v praxi aplikovat, vymahatelnost povinností je prakticky nemožná. Do zákona č. 160/1992 Sb. rovněž nebyly dostatečně promítnuty některé změny souvisejících zákonů.
  • Z výše uvedeného vyplývá, že platná právní úprava nezaručuje rovnost podmínek provozování zdravotnických zařízení pro všechny subjekty, neumožňuje efektivní postih v případě porušení právních povinností při provozování zdravotnických zařízení, je neúplná a věcně i právně překonaná.
  • Stávající právní normy zcela opomíjejí kvalitu a bezpečnost poskytované zdravotní péče jako základní požadavek státu kladený na provozovatele zdravotnických zařízení.
  • Problémem je také fakt, že dnešní právní předpisy neobsahují přesnou definici zdravotní péče, a proto orgány veřejné správy na úseku zdravotnictví neustále řeší otázky, zda činnost některého subjektu je nebo není zdravotní péčí, a tedy zda daný subjekt má nebo nemá mít oprávnění k poskytování zdravotní péče.
  • Rozsah potřebných změn právní úpravy podmínek poskytování zdravotní péče a provozování zdravotnických zařízení přesahuje možnosti novelizace stávající právní úpravy a je proto nezbytné přijmout zákonnou úpravu zcela novou.
  • (Na základě výjimky udělené předsedou Grémia pro regulační reformu a efektivní veřejnou správu ze dne 18. listopadu 2008 neobsahuje důvodová zpráva závěrečnou zprávu o hodnocení dopadů regulace. Součástí důvodové zprávy však je zhodnocení nezbytnosti změny právního stavu regulace včetně zhodnocení hospodářského a finančního dosahu navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí a sociální dopady.)

Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

  • ZZS bude jedním ze souboru nových právních předpisů, které nahrazují stávající překonanou úpravu provedenou zákonem č. 20/1966 Sb. a zákonem č. 160/1992 Sb. a řadou předpisů tyto zákony provádějících. Bude se jednat o zákon kodexového typu obsahující obecnou právní úpravu; bude vymezovat novou terminologii, základní podmínky poskytování zdravotních služeb, postavení státu, poskytovatele zdravotních služeb a pacienta a jejich vzájemné vztahy.
  • Na ZZS navazuje zákon o specifických zdravotních službách a zákon o zdravotnické záchranné službě.
  • Na novou právní úpravu zdravotních služeb rovněž navazuje zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů.
  • Při vymezení nové zdravotnické terminologie zákon rozliší zdravotní péči, odbornou zdravotní péči a zdravotní služby. Upraví také podmínky pro jejich poskytování, PaP subjektů poskytujících zdravotní služby, PaP pacientů (příjemců zdravotních služeb), PaP zdravotnických pracovníků. Zákon klade důraz na kvalitu poskytovaných zdravotních služeb a bezpečí pacienta.
  • Zásadní rozdíl mezi zákonem o ZZS a zákonem o péči o zdraví lidu spočívá v úpravě postavení pacienta. Pacient se stává hlavním účastníkem procesu poskytování zdravotních služeb, důraz je kladen na jeho práva a individuální potřeby. Právo lidu je nahrazeno právem pacienta.
  • Vycházíme-li z obecně přijímaných definic zdravotní péče, je nepochybné, že ji poskytují i „nezdravotničtí pracovníci“. Jedná se o případy poskytované dle živnostenského zákona, např. masérské služby, protetika atd., ale také např. péče matky o nemocné dítě. Zákon tedy dále definuje odbornou zdravotní péči, což je ta část zdravotní péče, k jejímuž bezpečnému a účinnému poskytování jsou nezbytné odborné znalosti a dovednosti zdravotnických pracovníků a použití specializovaných metod, přístrojů nebo technologií. Jen tuto část zdravotní péče musí stát regulovat; povinností státu musí být nejen zajistit dostupnost zdravotních služeb, ale současně jejich odpovídající kvalitu a bezpečnost. Tento požadavek je naplněn tím, že poskytovat odbornou zdravotní péči je možné pouze jako zdravotní služby poskytovatelem zdravotních služeb.
  • Vyskytnou se ale též případy náhodného poskytnutí odborné zdravotní péče, např. v rámci první pomoci, péče o sebe samého a péče o osobu blízkou. V těchto konkrétních případech je nezbytné umožnit poskytnutí odborné zdravotní péče i bez oprávnění získaného podle tohoto zákona.
  • Poskytovatelem zdravotních služeb je FO nebo PO, která splní podmínky pro poskytování zdravotních služeb a získá oprávnění k jejich poskytování. Tato osoba poskytuje zdravotní služby vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Mezi podmínky, které musí žadatel o oprávnění splnit, patří například splnění požadavků na věcné a technické vybavení zdravotnického zařízení, zajištění odborně způsobilého zdravotnického personálu, hygienických požadavků, a to podle druhu a formy zdravotních služeb a oboru odborné zdravotní péče, které budou poskytovány.
  • Zákon člení zdravotní služby do druhů a forem a všechny další nově připravované právní předpisy již toto členění respektují. Odstraňuje se tím zcela nahodilé pojmenovávání jednotlivých druhů zdravotní péče obsažené dnes v různých právních předpisech.
  • Podmínky poskytování zdravotních služeb budou zákonem stanoveny jednotně pro všechny poskytovatele zdravotních služeb. Tím budou vytvořeny předpoklady pro rovný přístup FO a PO k poskytování zdravotních služeb, např. bez ohledu na právní formu PO anebo na jejího zřizovatele nebo zakladatele.
  • Zákon definuje již v právním řádu používaný, avšak doposud nedefinovaný, pojem zdravotnické zařízení. Cílem je odstranit nevyhovující právní stav, kdy na straně jedné existují zdravotnická zařízení jako PO a na straně druhé zdravotnická zařízení bez právní subjektivity. Postavení PO mají zdravotnická zařízení zřízená jako státní příspěvkové organizace ve smyslu § 54 zákona č. 219/2000 Sb., příspěvkové organizace územních samosprávných celků ve smyslu § 23 a 27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, státní podniky ve smyslu zákona č. 77/1997 Sb., a dále zdravotní ústavy a Státní zdravotní ústav zřízené zákonem č. 258/2000 Sb. Naproti tomu v případě zdravotnických zařízení provozovaných podle zákona č. 160/1992 Sb., je nositelem právní subjektivity provozovatel zdravotnického zařízení. Podle navrhované právní úpravy bude zdravotnické zařízení definováno jako prostor, ve kterém jsou zdravotní služby poskytovány a který splňuje požadavky na věcné a technické vybavení; zdravotnické zařízení nebude mít právní subjektivitu. Nositelem právní subjektivity bude poskytovatel zdravotních služeb.
  • Navrhovanou právní úpravou se rovněž sleduje dosažení úrovně poskytování zdravotních služeb s úrovní srovnatelnou v tradičních ekonomicky vyspělejších zemích EU.
  • V právní úpravě bude nutno reagovat na potřeby vyplývající z Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb.m.s.) a dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 97/2001 Sb.m.s.). Při přípravě zákona bylo též přihlíženo k požadavkům na ochranu práv pacientů vyjádřených například v Deklaraci práv onkologických pacientů, která byla přijata dne 29. června 2002 v Oslo na valném shromáždění Asociací evropských lig proti rakovině, a to v obecné rovině ochrany pacienta a respektování jeho práv jako rovnocenného „partnera“ účastnícího se poskytování zdravotních služeb, který se aktivně podílí na procesu léčby, dále k Zásadám ochrany duševně nemocných, které byly přijaty rezolucí Generálního shromáždění OSN číslo 46/119 dne 17. prosince 1991 a k Akčnímu plánu duševního zdraví pro Evropu, který schválili v roce 2005 ministři zdravotnictví evropských členských států Světové zdravotnické organizace v Deklaraci o duševním zdraví pro Evropu. Zákon přihlíží též k Úmluvě o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) a Chartě práv dětských pacientů organizace „National Association for the Welfare of Children in Hospital“.
  • Oproti stávající právní úpravě bude zákon upravovat správní delikty a sankce, které bude možno za správní delikty uložit. Práva pacientů a povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb se tak stanou lépe vymahatelnými.
  • Zákon upraví také dobrovolný proces hodnocení kvality a hodnocení bezpečí poskytovaných zdravotních služeb. Toto hodnocení budou oprávněny provádět PO, které splní zákonem stanovené podmínky a získají oprávnění od Ministerstva zdravotnictví. Doklad o splnění podmínek kvality a bezpečí bude pro pacienty cennou informací o úrovni poskytovaných zdravotních služeb konkrétním poskytovatelem.
  • Jedno ze základních práv pacienta je právo na svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb. Aby mohl toto právo pacient plně využít, je nezbytné zajistit mu dostatek informací potřebných pro rozhodování. Pacient získá tímto zákonem nejen právo na veškeré informace o svém zdravotních stavu, o zdravotních službách, které mu mají být poskytnuty a z Národního registru poskytovatelů získá také všechny potřebné informace o poskytovatelích zdravotních služeb.
  • Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo návrh zákona o volném pohybu služeb, z něhož je poskytování „odborné zdravotní péče„ vyloučeno, neboť na zdravotní služby se nevztahuje směrnice o volném pohybu služeb. Vyloučení zdravotních služeb z návrhu zákona o volném pohybu služeb se týká právě a pouze činností, které jsou vyhrazeny regulovaným zdravotnickým povoláním v členském státě, v němž je služba poskytována. Veškerá odborná zdravotní péče může být poskytována pouze jako zdravotní služba a tudíž do věcné působnosti navrhovaného zákona o volném pohybu služeb nejsou zdravotní služby zahrnuty. Tento postup je v souladu s ustanoveními primárního práva Evropské unie a judikaturou Evropského soudního dvora, která upravuje volný pohyb služeb v rámci Evropské unie.

K "lege artis"

  • Dnem 1. dubna 2012 nabývá účinnosti ZZS. Pro medicínské právo nový kodex, pro pacienty výrazné posílení jejich postavení, a pro poskytovatele zdravotních služeb nově mimo jiné povinnost poskytovat zdravotní služby „na náležité odborné úrovni“. Jedná se o nové vymezení postupu lege artis. Znamená však změnu i pro zdravotnickou praxi?

Současná definice

  • Povinnost postupovat při poskytování zdravotních služeb lege artis (odborně správným postupem) - bezesporu základní povinnost každého zdravotnického pracovníka.
  • Legální definici nalezneme ve 2 základních pramenech medicínského práva vyjádřenou odlišně, nejedná se však o rozpor mezi právními předpisy.
  • Úmluva o lidských právech a biomedicíně, pramen nejvyšší právní síly, regulující poskytování zdravotní péče v ČR, čl. 4 stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.
  • Účinnost čl. 4 Úmluvy v českém právním řádu reflektuje „dosluhující“ zákon o péči o zdraví lidu, ust. § 11 odst. 1, který stanoví povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.

Nová definice

  • Nový ZZS zavádí do právního řádu i novou definici postupu lege artis. Pacient má podle § 28 odst. 2 zákona právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. Toto ustanovení je třeba vykládat za pomoci ust. § 4 odst. 5 zákona, vymezující náležitou odbornou úroveň jako poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
  • Za problematické lze označit užití regulativního dovětku - s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
  • Povrchním pohledem na toto zákonné ustanovení by mohl leckterý pacient snadno nabýt dojmu, že s účinností nového zákona bude možno poskytovat zdravotní služby na nedostatečné úrovni. Ať už z důvodu nedostatečného vybavení zdravotnického zařízení, nebo jeho špatné finanční či personální situace.
  • Nelze však opomíjet první část definice náležité odborné úrovně, s již ustáleným obsahem. Ta totiž bude v praxi opět znamenat, pro případ, kdy není zdravotnické zařízení, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, schopno poskytnout pacientovi potřebnou specializovanou péči, bude takový pacient přesunut do jiného zdravotnického zařízení, jež bude schopno potřebou péči zajistit.
  • Zde je na místě spíše varovat před příliš širokým výkladem § 4 odst. 5 zákona, kterému zřejmě chtěl zákonodárce zabránit právě vložením objektivních možností. Extenzivním výkladem bychom dospěli k situaci, kde by pacient měl právo vyžadovat i takové medicínské postupy, které v podmínkách našeho zdravotnictví zatím nejsou aktuálně možné, např. z důvodu financování. K právu pacienta na poskytování zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a jeho finančním limitům se již dříve vyjádřil i Ústavní soud, který konstatoval, že systém veřejného pojištění je limitován objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče, získaným z vybraného pojistného.
  • Jako u každé právní normy by měla být zajištěna také její ústavní konformita, tedy i všech jejích ustanovení. Pro zajištění ústavní konformity ZZS je třeba, aby byla zajištěna především souladnost s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, která má v případě rozporu se zákonným ustanovením aplikační přednost. Lékařský zákrok bude vždy proveden v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, pokud bude prováděn podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů.
  • Dle názoru autora článku tak dojde účinností ZZS pouze k přesnějšímu vymezení lege artis postupu. Tato nová širší definice zohledňuje limity a vývoj českého zdravotnictví, a v praxi nebude znamenat změnu v dosavadní praxi poskytování zdravotní péče.

Prameny

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code