Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!

Obsah

A. 41 - Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu
- Předpoklady odpovědnosti
- Prameny

A. 41 - Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu

Předpoklady odpovědnosti

protiprávní jednání – každé jednání v rozporu s objektivním právem nebo zákonem nebo jiným právním předpisem, také porušení povinnosti vyplývající ze závazku nebo událost vyvolávající škodu, se kterou takový následek spojuje zákon
škoda - majetková újma vyjádřitelná v penězích (nemajetková = nemajetková újma)
příčinná souvislost - mezi protiprávním úkonem a vznikem škody musí být vztah příčiny a následku, jedná se o objektivní kauzální vztah, existující nezávisle na vědomí a vůli jednajícího subjektu
zavinění - vnitřní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání - subjektivní charakter, ostatní jsou objektivního charakteru

1. Protiprávní jednání / škodná událost

i při nedostatku zavinění úkon zůstává, je-li v rozporu s právem, objektivně protiprávní
může spočívat jak v aktivním, tak v pasivním jednání (konání, opomenutí)
i jednání v rozporu s dobrými mravy nebo při obcházení zákona
o protiprávní úkon nejde tehdy, jsou-li dány okolnosti vylučující protiprávnost - mezi ty patří zejména:
1. plnění zákonné povinnosti
  - často spojeno s výkonem určitého povolání či fce (např. povolená exekuce …)
2. výkon subjektivního práva - „Neminem laedit qui suo iure utitur“
  - právo však musí být vykonáváno v mezích a v souladu se zákonem a za účelem dosažení dovoleného cíle jinak půjde o zdánlivý výkon práv (neboli o zneužití práva) a odpovědnost za škodu tak vyloučena nebude
  - § 6 přikazující poctivost v právním styku a především § 8 vylučující právní ochranu pro zjevné zneužití práva
3. svépomoc
  - v § 14 upravuje podrobněji a umožňuje svépomoc i tam, kde zásah nehrozí bezprostředně
  - - zvlášť upravenými případy svémoci je např. svépomocný výkon zadržovacího (retenčního) práva, např. §§ 1395, 1015
4. jednání v nutné obraně (§ 2905, § 13 TZ)
  - o jednání v nutné obraně se jedná za následujících podmínek:
    1. jde o obranu proti protiprávnímu útoku (na zdraví, život, na jinou hodnotu osobnosti, na majetek atd., útokem nemůže být mimovolní jednání, jednání zvířete či působení přírodních sil)
    2. útok přímo hrozí či trvá
    3. obrana nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku
  - o nutnou obranu nejde tam, kde obrana byla zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku; efektivní obrana však může být v principu silnější, než útok
  - přiměřenost obrany ( i jednání v krajní nouzi) je třeba posoudit objektivně (nejde o to, zda obranu za přiměřenou považoval její subjekt), avšak subjektivní prvek do posouzení přináší povinnost přihlédnout k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí – viz § 2907; v úvahu by ale mohla přicházet aplikace § 4 (⇒ nakolik bylo vzrušení mysli omluvitelné, by se posoudilo podle standardu průměrného člověka)
  - nutná obrana se nepřipouští, je-li zjevné, že napadenému hrozí vhledem k jeho poměrům pouze nepatrná újma
  - ten, kdo způsobil útočníkovi škodu v nutné obraně, za ni není odpovědný (naopak škoda způsobená 3. osobám se posoudí podle úpravy krajní nouze a případně zavinění)
5. jednání v krajní nouzi (§ 2906 NOZ)
  1. jednání odvrací přímo (bezprostředně) hrozící nebezpečí, nebezpečí = stav, kdy hrozí škoda (nemusí jít o útok, může jít např. o přírodní katastrofu)
  2. jednající toto nebezpečí sám nevyvolal
  3. jde o nebezpečí, které ohrožený není povinen snášet, (povinnost snášet nebezpečí plyne z právního řádu pro určité situace např. lékařům, hasičům, policistům…)
  4. nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (např. útěkem) = zásada subsidiarity
  5. následek způsobený zákrokem nesmí být zřejmě stejně závažný anebo ještě závažnější než ten, který hrozil = zásada proporcionality
  - jednání v krajní nouzi nezakládá odpovědnost jednajícího, ani je-li jím způsobena škoda, za škodu takto způsobenou odpovídá ten, kdo nebezpečí vyvolal
  - oprávněn zakročit jednáním v krajní nouzi vůči komukoliv je každý – ať už hrozí-li nebezpečí jemu (tzv. sebeobrana v krajní nouzi), či jiné osobě (tzv. pomoc v krajní nouzi)
  - NOZ při posouzení újmy, kterou způsobilo samo jednání v krajní nouzi, výslovně vylučuje z posouzení majetek, který by i bez takového jednání podlehl zkáze
6. svolení poškozeného (volenti non fit iniuria)
  - stačí konkludentní (avšak takovým projevem, který nevzbuzuje pochybnost o tom, co jím chtěl poškozený projevit = § 546
  - vyloučení protiprávnosti je možné za následujících podmínek:
    1. svolení se týká zásahu do takových práv postiženého, o nichž mu právní řád dovoluje svobodně rozhodovat
    2. svolení má náležitosti platného právního jednání
    3. svolení bylo dáno před vznikem škody
7. přípustné riziko - je OVP v trestním právu (§ 31 TZ), v občanském právu ale zvláštní roli nehraje; naopak OZ spojuje s některými rizikovými činnostmi objektivní odpovědnost s ohledy na zájmy poškozených
8. oprávněné použití zbraně - jednání toho, kdo oprávněně, tj. v mezích stanovených jiným právním předpisem, použije zbraň, je po právu, a tato osoba tedy neodpovídá za takto způsobenou škodu

zákonem kvalifikovaná událost
- hraje roli tam, kde zákon stanoví objektivní odpovědnost (př. škoda na vnešené věci, škoda způsobená informací nebo radou, škoda způsobená vadou výrobku…)

2. Škoda

škoda skutečná (damnum emergens) - majetková újma vyjádřitelná v penězích, spočívající ve snížení, zmenšení, zničení, ztrátě či jiném znehodnocení majetku poškozeného a představující majetkové hodnoty nezbytné na uvedení věci v předešlý stav
škoda jiná (ušlý zisk - lacrum cessans) - majetková újma vyjádřitelná v penězích, spočívající v tom, že v důsledku škodní události nedošlo k rozmnožení (zvětšení) majetku poškozeného, které poškozený mohl odůvodněně očekávat se zřetelem k obvyklému chodu věcí

3. Příčinná souvislost

= kauzální nexus
mezi protiprávním úkonem / kvalifikovanou událostí a škodou musí být příčinná souvislost – vztah příčiny a následku (jedno způsobilo druhé) – aby protiprávní úkon / událost zakládal odpovědnost za škodu; to platí u subjektivní i objektivní odpovědnosti
kde není příčinná souvislost, není třeba zkoumat zavinění
u soudu musí příčinnou souvislost tvrdit a prokázat žalobce (na rozdíl od zavinění, kde se nedbalost presumuje)
z komplexu spolupůsobících příčin a jejich následků musí soud izolovat ty občanskoprávně relevantní
nejprve tak izoluje právně relevantní následek – tedy újmu, resp. škodu, následně je třeba určit, co je právně relevantní příčinou (příčinami) tohoto následku - izolují se pouze protiprávní jednání resp. zákonem kvalifikované události
zákon určení právně relevantní příčiny neřeší, je to záležitostí teorie; vyvinuly se 2 základní:
1. teorie podmínky – condictio sine qua non, (též „teorie rovnocennosti podmínek“)
  - příčinná souvislost mezi událostí a škodou existuje tehdy, jestliže by bez ní škoda nenastala
  - kumulace příčin: škoda má více příčin, ty jsou si rovny v tom, že by bez žádné z nich nenastala
  - uplatňuje se v trestním právu, protože trestní odpovědnost je vždy subjektivní a zkoumání zavinění je tak potřebným korektivem teorie podmínky; naproti tomu v občanském právu, kde funguje i objektivní odpovědnost je (dle učebnice) vhodnější preferovat teorii adekvátní příčinnosti
2. teorie adekvátní příčinnosti
  - škoda je způsobena určitými událostmi událostí jen tehdy, jestliže zároveň 1) škoda by nebyla nastala bez této příčiny a 2) podle obecné povahy i podle obvyklého chodu věcí mají typicky za následek způsobení škody; toto pojetí lépe odpovídá reparační/satisfakční i preventivní funkci, kterou občanskoprávní odpovědnost plní
  - škoda tak musí být předvídatelná, abychom dovodili příčinnou souvislost; předvídatelnost je nutno posuzovat objektivně (tj. zda by za daných okolností byla předvídatelná pro rozumně uvažujícího člověka v postavení, v jakém byl škůdce; nezáleží, zda ji skutečně předvídal škůdce v konkrétním případě, to již je otázkou zavinění)
  - nález sp. zn. I. ÚS 312/05 „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
  - př.: provozem motorového vozidla je způsobeno lehké zranění, vinou chybného postupu lékařů ale zraněný zemře v nemocnici - za provoz vozidla je objektivní odpovědnost ⇒ z hlediska teorie podmínky by provozovatel odpovídal za smrt zraněného x z hlediska teorie adekvátní příčinnosti ne
  - někdy se pro použití teorie adekvátní příčinnosti používá též pojem přerušení příčinné souvislosti: k tomu dochází, vstoupí-li mezi příčinu a následek jiná příčina, která následek sama způsobuje bez ohledu na příčinu původní
  - gradace příčinné souvislosti: je-li víc právně relevantních příčin, odstupňování jejich významu pro vznik škody
  - zvláštní případy příčinné souvislosti (dle Principů evropského deliktního práva):
    1. konkurující příčinnost: jednání více osob, kde každé z těchto jednání by samo o sobě způsobilo v témže okamžiku škodu ⇒ každé toto jednání je příčinou škody
    2. alternativní příčinnost: z více jednání přičítaných více osobám by každé bylo dostatečnou příčinou škody, přitom však je nejisté, které z těchto více jednání škodu způsobilo ⇒ každé jednání se považuje za příčinu škody v rozsahu pravděpodobnosti, v jaké ji mohlo způsobit
    3. potencionální příčinnost: jestliže určité jednání vedlo neodvratně ke způsobení škody, pak jednání, které následovně způsobí tutéž škodu, nelze brát již v úvahu (pokud škodu nezvětšilo)
    4. neurčitá dílčí příčinnost: v případě, kdy je jisté, že žádné z více jednání nemohlo způsobit celou škodu či její určitou část, předpokládá se, že ta jednání, která pravděpodobně přispěla ke vzniku škody, ji způsobila rovným dílem

4. Zavinění

předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu subjektivního charakteru
vychází se z definice v TZ
zaviněně nemůže jednat ten, kdo nemá deliktní způsobilost (tj. schopnost rozeznat či ovládat protiprávnost svého jednání – zde bude vždy chybět jeden či oba z prvků zavinění)
rozlišuje se:
1. úmysl přímý - škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit
2. úmysl nepřímý - škůdce věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že nastane, byl s tím srozuměn
3. nedbalost vědomá - škůdce věděl, že škodu může způsobit, nechtěl ji však způsobit a bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí - standardem posouzení je průměrný člověk (§ 4 NOZ), resp. rozumně se chovající osoba (východisko: „diligens pater familias“)
4. nedbalost nevědomá - škůdce nechtěl škodu způsobit, ani nevěděl, že ji může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl
naopak došlo-li ke škodě a ten, kdo ji způsobil, ji předvídat neměl či nemohl, mluvíme o náhodě v právním slova smyslu (casus) a škodu ponese poškozený - uplatní se zásada casum sentit dominus
náhoda v právním smyslu může být:
1. prostá (casus minor) – nedá se předvídat, ale lze odvrátit (např. krádež)
2. kvalifikovaná (casus maior či vis maior) – „vyšší moc“
ani za vynaložení veškerého úsilí jí nebylo možné za daných podmínek předejít a to objektivně – předejít by jí nemohl nikdo; např. živelná pohroma
u subjektivní odpovědnosti nepřipadá odpovědnost za náhodu v úvahu, u objektivní je typická odpovědnost za prostou náhodu, výjimečně pak možná i odpovědnost za vis maior (např. §2944)
zvláštním pojmem je hrubá nedbalost (culpa lata) – vědomá i nevědomá nedbalost může být při určité intenzitě hrubou nedbalostí; jde o případy, kdy jednání škůdce svědčí zřejmé bezohlednosti k chráněným zájmům (paralelně k § 17 TZ)
NOZ někdy stanovuje pro hrubou nedbalost obdobné následky jako pro úmysl (viz např. § 2898, § 2971)
o hrubou nedbalost se bude jednat zejména u porušení povinnosti plynoucí z povolání, fce, postavení
význam rozlišování forem zavinění
1. někdy (např. § 2909) odpovědnost jen u úmyslu
2. význam z hlediska rozsahu náhrady způsobené škody (§ 2953 – snížení náhrady škody)
3. význam pro promlčecí doby a pro počátek běhu promlčecích dob (§ 636)
4. presumpce zavinění, presumuje se nevědomá nedbalost (takže úmysl musí poškozený škůdci dokázat, naopak nepřítomnost zavinění musí prokázat škůdce exkulpací) - § 2911

Prameny

NOZ + důvodová zpráva k němu
vypracované otázky OPH IV 2012/2013
Dvořák Jan; Švestka Jiří a kol.: Občanské právo hmotné 2, 5.vydání

Navigace

Sada B

Zapojte se! Je-li tento článek neúplný, nepřesný či chybný, opravte jej! Nebo na nedostatky upozorněte v diskusi.

Historie: • A. 41 - Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu

Obsah

A. 41 - Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu

Předpoklady odpovědnosti

1. Protiprávní jednání / škodná událost

2. Škoda

3. Příčinná souvislost

4. Zavinění

Prameny

Hledat

Navigace

Tisk/export

Toolbox

Sponzor

Odkazy

QR-Code