Obsah
A. 41 - Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu
Předpoklady odpovědnosti
- protiprávní jednání – každé jednání v rozporu s objektivním právem nebo zákonem nebo jiným právním předpisem, také porušení povinnosti vyplývající ze závazku nebo událost vyvolávající škodu, se kterou takový následek spojuje zákon
- škoda - majetková újma vyjádřitelná v penězích (nemajetková = nemajetková újma)
- příčinná souvislost - mezi protiprávním úkonem a vznikem škody musí být vztah příčiny a následku, jedná se o objektivní kauzální vztah, existující nezávisle na vědomí a vůli jednajícího subjektu
- zavinění - vnitřní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání - subjektivní charakter, ostatní jsou objektivního charakteru
1. Protiprávní jednání / škodná událost
- i při nedostatku zavinění úkon zůstává, je-li v rozporu s právem, objektivně protiprávní
- může spočívat jak v aktivním, tak v pasivním jednání (konání, opomenutí)
- i jednání v rozporu s dobrými mravy nebo při obcházení zákona
- o protiprávní úkon nejde tehdy, jsou-li dány okolnosti vylučující protiprávnost - mezi ty patří zejména:
- plnění zákonné povinnosti
- často spojeno s výkonem určitého povolání či fce (např. povolená exekuce …)
- výkon subjektivního práva - „Neminem laedit qui suo iure utitur“
- právo však musí být vykonáváno v mezích a v souladu se zákonem a za účelem dosažení dovoleného cíle jinak půjde o zdánlivý výkon práv (neboli o zneužití práva) a odpovědnost za škodu tak vyloučena nebude
- § 6 přikazující poctivost v právním styku a především § 8 vylučující právní ochranu pro zjevné zneužití práva
- svépomoc
- v § 14 upravuje podrobněji a umožňuje svépomoc i tam, kde zásah nehrozí bezprostředně
- - zvlášť upravenými případy svémoci je např. svépomocný výkon zadržovacího (retenčního) práva, např. §§ 1395, 1015
- jednání v nutné obraně (§ 2905, § 13 TZ)
- o jednání v nutné obraně se jedná za následujících podmínek:
- jde o obranu proti protiprávnímu útoku (na zdraví, život, na jinou hodnotu osobnosti, na majetek atd., útokem nemůže být mimovolní jednání, jednání zvířete či působení přírodních sil)
- útok přímo hrozí či trvá
- obrana nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku
- o nutnou obranu nejde tam, kde obrana byla zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku; efektivní obrana však může být v principu silnější, než útok
- přiměřenost obrany ( i jednání v krajní nouzi) je třeba posoudit objektivně (nejde o to, zda obranu za přiměřenou považoval její subjekt), avšak subjektivní prvek do posouzení přináší povinnost přihlédnout k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí – viz § 2907; v úvahu by ale mohla přicházet aplikace § 4 (⇒ nakolik bylo vzrušení mysli omluvitelné, by se posoudilo podle standardu průměrného člověka)
- nutná obrana se nepřipouští, je-li zjevné, že napadenému hrozí vhledem k jeho poměrům pouze nepatrná újma
- ten, kdo způsobil útočníkovi škodu v nutné obraně, za ni není odpovědný (naopak škoda způsobená 3. osobám se posoudí podle úpravy krajní nouze a případně zavinění)
- jednání v krajní nouzi (§ 2906 NOZ)
- jednání odvrací přímo (bezprostředně) hrozící nebezpečí, nebezpečí = stav, kdy hrozí škoda (nemusí jít o útok, může jít např. o přírodní katastrofu)
- jednající toto nebezpečí sám nevyvolal
- jde o nebezpečí, které ohrožený není povinen snášet, (povinnost snášet nebezpečí plyne z právního řádu pro určité situace např. lékařům, hasičům, policistům…)
- nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (např. útěkem) = zásada subsidiarity
- následek způsobený zákrokem nesmí být zřejmě stejně závažný anebo ještě závažnější než ten, který hrozil = zásada proporcionality
- jednání v krajní nouzi nezakládá odpovědnost jednajícího, ani je-li jím způsobena škoda, za škodu takto způsobenou odpovídá ten, kdo nebezpečí vyvolal
- oprávněn zakročit jednáním v krajní nouzi vůči komukoliv je každý – ať už hrozí-li nebezpečí jemu (tzv. sebeobrana v krajní nouzi), či jiné osobě (tzv. pomoc v krajní nouzi)
- NOZ při posouzení újmy, kterou způsobilo samo jednání v krajní nouzi, výslovně vylučuje z posouzení majetek, který by i bez takového jednání podlehl zkáze
- svolení poškozeného (volenti non fit iniuria)
- stačí konkludentní (avšak takovým projevem, který nevzbuzuje pochybnost o tom, co jím chtěl poškozený projevit = § 546
- vyloučení protiprávnosti je možné za následujících podmínek:
- svolení se týká zásahu do takových práv postiženého, o nichž mu právní řád dovoluje svobodně rozhodovat
- svolení má náležitosti platného právního jednání
- svolení bylo dáno před vznikem škody
- přípustné riziko - je OVP v trestním právu (§ 31 TZ), v občanském právu ale zvláštní roli nehraje; naopak OZ spojuje s některými rizikovými činnostmi objektivní odpovědnost s ohledy na zájmy poškozených
- oprávněné použití zbraně - jednání toho, kdo oprávněně, tj. v mezích stanovených jiným právním předpisem, použije zbraň, je po právu, a tato osoba tedy neodpovídá za takto způsobenou škodu
- zákonem kvalifikovaná událost
- hraje roli tam, kde zákon stanoví objektivní odpovědnost (př. škoda na vnešené věci, škoda způsobená informací nebo radou, škoda způsobená vadou výrobku…)
2. Škoda
- škoda skutečná (damnum emergens) - majetková újma vyjádřitelná v penězích, spočívající ve snížení, zmenšení, zničení, ztrátě či jiném znehodnocení majetku poškozeného a představující majetkové hodnoty nezbytné na uvedení věci v předešlý stav
- škoda jiná (ušlý zisk - lacrum cessans) - majetková újma vyjádřitelná v penězích, spočívající v tom, že v důsledku škodní události nedošlo k rozmnožení (zvětšení) majetku poškozeného, které poškozený mohl odůvodněně očekávat se zřetelem k obvyklému chodu věcí
3. Příčinná souvislost
- = kauzální nexus
- mezi protiprávním úkonem / kvalifikovanou událostí a škodou musí být příčinná souvislost – vztah příčiny a následku (jedno způsobilo druhé) – aby protiprávní úkon / událost zakládal odpovědnost za škodu; to platí u subjektivní i objektivní odpovědnosti
- kde není příčinná souvislost, není třeba zkoumat zavinění
- u soudu musí příčinnou souvislost tvrdit a prokázat žalobce (na rozdíl od zavinění, kde se nedbalost presumuje)
- z komplexu spolupůsobících příčin a jejich následků musí soud izolovat ty občanskoprávně relevantní
- nejprve tak izoluje právně relevantní následek – tedy újmu, resp. škodu, následně je třeba určit, co je právně relevantní příčinou (příčinami) tohoto následku - izolují se pouze protiprávní jednání resp. zákonem kvalifikované události
- zákon určení právně relevantní příčiny neřeší, je to záležitostí teorie; vyvinuly se 2 základní:
- teorie podmínky – condictio sine qua non, (též „teorie rovnocennosti podmínek“)
- příčinná souvislost mezi událostí a škodou existuje tehdy, jestliže by bez ní škoda nenastala
- kumulace příčin: škoda má více příčin, ty jsou si rovny v tom, že by bez žádné z nich nenastala
- uplatňuje se v trestním právu, protože trestní odpovědnost je vždy subjektivní a zkoumání zavinění je tak potřebným korektivem teorie podmínky; naproti tomu v občanském právu, kde funguje i objektivní odpovědnost je (dle učebnice) vhodnější preferovat teorii adekvátní příčinnosti
- teorie adekvátní příčinnosti
- škoda je způsobena určitými událostmi událostí jen tehdy, jestliže zároveň 1) škoda by nebyla nastala bez této příčiny a 2) podle obecné povahy i podle obvyklého chodu věcí mají typicky za následek způsobení škody; toto pojetí lépe odpovídá reparační/satisfakční i preventivní funkci, kterou občanskoprávní odpovědnost plní
- škoda tak musí být předvídatelná, abychom dovodili příčinnou souvislost; předvídatelnost je nutno posuzovat objektivně (tj. zda by za daných okolností byla předvídatelná pro rozumně uvažujícího člověka v postavení, v jakém byl škůdce; nezáleží, zda ji skutečně předvídal škůdce v konkrétním případě, to již je otázkou zavinění)
- nález sp. zn. I. ÚS 312/05 „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
- př.: provozem motorového vozidla je způsobeno lehké zranění, vinou chybného postupu lékařů ale zraněný zemře v nemocnici - za provoz vozidla je objektivní odpovědnost ⇒ z hlediska teorie podmínky by provozovatel odpovídal za smrt zraněného x z hlediska teorie adekvátní příčinnosti ne
- někdy se pro použití teorie adekvátní příčinnosti používá též pojem přerušení příčinné souvislosti: k tomu dochází, vstoupí-li mezi příčinu a následek jiná příčina, která následek sama způsobuje bez ohledu na příčinu původní
- gradace příčinné souvislosti: je-li víc právně relevantních příčin, odstupňování jejich významu pro vznik škody
- zvláštní případy příčinné souvislosti (dle Principů evropského deliktního práva):
- konkurující příčinnost: jednání více osob, kde každé z těchto jednání by samo o sobě způsobilo v témže okamžiku škodu ⇒ každé toto jednání je příčinou škody
- alternativní příčinnost: z více jednání přičítaných více osobám by každé bylo dostatečnou příčinou škody, přitom však je nejisté, které z těchto více jednání škodu způsobilo ⇒ každé jednání se považuje za příčinu škody v rozsahu pravděpodobnosti, v jaké ji mohlo způsobit
- potencionální příčinnost: jestliže určité jednání vedlo neodvratně ke způsobení škody, pak jednání, které následovně způsobí tutéž škodu, nelze brát již v úvahu (pokud škodu nezvětšilo)
- neurčitá dílčí příčinnost: v případě, kdy je jisté, že žádné z více jednání nemohlo způsobit celou škodu či její určitou část, předpokládá se, že ta jednání, která pravděpodobně přispěla ke vzniku škody, ji způsobila rovným dílem
4. Zavinění
- předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu subjektivního charakteru
- vychází se z definice v TZ
- zaviněně nemůže jednat ten, kdo nemá deliktní způsobilost (tj. schopnost rozeznat či ovládat protiprávnost svého jednání – zde bude vždy chybět jeden či oba z prvků zavinění)
- rozlišuje se:
- úmysl přímý - škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit
- úmysl nepřímý - škůdce věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že nastane, byl s tím srozuměn
- nedbalost vědomá - škůdce věděl, že škodu může způsobit, nechtěl ji však způsobit a bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí - standardem posouzení je průměrný člověk (§ 4 NOZ), resp. rozumně se chovající osoba (východisko: „diligens pater familias“)
- nedbalost nevědomá - škůdce nechtěl škodu způsobit, ani nevěděl, že ji může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl
- naopak došlo-li ke škodě a ten, kdo ji způsobil, ji předvídat neměl či nemohl, mluvíme o náhodě v právním slova smyslu (casus) a škodu ponese poškozený - uplatní se zásada casum sentit dominus
- náhoda v právním smyslu může být:
- prostá (casus minor) – nedá se předvídat, ale lze odvrátit (např. krádež)
- kvalifikovaná (casus maior či vis maior) – „vyšší moc“
- ani za vynaložení veškerého úsilí jí nebylo možné za daných podmínek předejít a to objektivně – předejít by jí nemohl nikdo; např. živelná pohroma
- u subjektivní odpovědnosti nepřipadá odpovědnost za náhodu v úvahu, u objektivní je typická odpovědnost za prostou náhodu, výjimečně pak možná i odpovědnost za vis maior (např. §2944)
- zvláštním pojmem je hrubá nedbalost (culpa lata) – vědomá i nevědomá nedbalost může být při určité intenzitě hrubou nedbalostí; jde o případy, kdy jednání škůdce svědčí zřejmé bezohlednosti k chráněným zájmům (paralelně k § 17 TZ)
- NOZ někdy stanovuje pro hrubou nedbalost obdobné následky jako pro úmysl (viz např. § 2898, § 2971)
- o hrubou nedbalost se bude jednat zejména u porušení povinnosti plynoucí z povolání, fce, postavení
- význam rozlišování forem zavinění
- někdy (např. § 2909) odpovědnost jen u úmyslu
- význam z hlediska rozsahu náhrady způsobené škody (§ 2953 – snížení náhrady škody)
- význam pro promlčecí doby a pro počátek běhu promlčecích dob (§ 636)
- presumpce zavinění, presumuje se nevědomá nedbalost (takže úmysl musí poškozený škůdci dokázat, naopak nepřítomnost zavinění musí prokázat škůdce exkulpací) - § 2911
Prameny
- NOZ + důvodová zpráva k němu
- vypracované otázky OPH IV 2012/2013
- Dvořák Jan; Švestka Jiří a kol.: Občanské právo hmotné 2, 5.vydání
Navigace
Sada A
1. Pojem a funkce závazkového práva |
2. Závazkové právo smluvní |
3. Závazkové právo deliktní |
4. Pojem závazkového právního poměru |
5. Obligační (závazková) práva a povinnosti z právních jednání |
6. Obligační (závazková) práva a povinnosti z protiprávních jednání |
7. Dílčí závazky |
8. Solidární závazky |
9. Nedílné závazky |
10. Práva a povinnosti ze smluv ve prospěch třetího |
11. Předmět závazků |
12. Obsah závazků (včetně naturálních závazků) |
13. Druhy závazků (třídění) |
14. Smlouva o smlouvě budoucí |
15. Smlouvy konsensuální a reálné |
16. Smlouvy formální a neformální, synallagmatické a asynallagmatické, smlouvy kausální a abstraktní |
17. Práva z vadného plnění (odpovědnost za vady) - obecně |
18. Změna závazků (obecně) |
19. Změna v subjektech závazku (obecně) |
20. Postoupení pohledávky |
21. Postoupení smlouvy |
22. Změna v obsahu závazku |
23. Prodlení dlužníka |
24. Prodlení věřitele |
25. Zajištění a utvrzení závazků (obecně) |
26. Smluvní pokuta |
27. Ručení |
28. Finanční záruka |
29. Zajištění závazků převodem práva |
30. Jistota. Uznání dluhu |
31. Zánik závazků (obecně) |
32. Splnění |
33. Započtení |
34. Odstoupení od smlouvy |
35. Zánik závazku dohodou |
36. Smrt dlužníka nebo věřitele |
37. Nemožnost plnění |
38. Splynutí |
39. Prevence škod v občanském právu |
40. Druhy odpovědnosti v občanském právu |
41. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu |
42. Subjekty odpovědnosti za škodu, společná odpovědnost, spoluúčast poškozeného |
43. Rozsah a způsob náhrady škody |
44. Vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vady |
45. Povinnost nahradit škodu (jednotlivé případy)
Sada B
1. Darování | 2. Koupě a směna | 3. Vedlejší ujednání při kupní smlouvě | 4. Výprosa. Výpůjčka. | 5. Nájem (obecně) | 6. Nájem bytu | 7. Pacht | 8. Zápůjčka; úvěr | 9. Závazky ze schovacích smluv | 10. Závazky ze smluv příkazního typu | 11. Zájezd | 12. Závazky ze smluv o přepravě | 13. Dílo | 14. Péče o zdraví | 15. Účet, jednorázový vklad, akreditiv | 16. Závazky ze zaopatřovacích smluv | 17. Společnost; tichá společnost | 18. Pojištění | 19. Sázka, hra, los | 20. Předpoklady dědění | 21. Pořízení pro případ smrti (obecně) | 22. Závěť (dovětek, náhradnictví, forma, zrušení) | 23. Svěřenské nástupnictví | 24. Vedlejší doložky v závěti | 25. Dědická smlouva | 26. Odkaz | 27. Zákonná posloupnost | 28. Nepominutelný dědic a jeho ochrana. Povinný díl | 29. Přechod pozůstalosti na dědice. Výhrada soupisu | 30. Prameny rodinného práva, jeho postavení v právu soukromém a vztah k právu veřejnému | 31. Uzavření manželství, zejména formy | 32. Vznik manželství: prohlášení, proces vzniku (sňatek) | 33. Překážky manželství | 34. Vady sňatečného projevu | 35. Zdánlivé manželství | 36. Neplatné manželství | 37. Rozvod manželství | 38. Právní ochrana nezletilého při rozvodu manželství | 39. Práva a povinnosti rodičů k dětem, zejména podstata a pojem rodičovské odpovědnosti | 40. Nositelé (subjekty) rodičovských a obdobných práv a povinností vůči nezletilým | 41. Osvojení | 42. Pěstounská péče (základní rozdíly oproti osvojení) | 43. Poručenství a opatrovnictví | 44. Opatření státních orgánů zasahujících do výkonu rodičovské zodpovědnosti | 45. Správa jmění nezletilého | 46. Zastoupení nezletilého | 47. Určování rodičovství (obecně) | 48. Určování otcovství | 49. Výživné (obecné otázky) | 50. Výživné pro nezletilé dítě | 51. Výživné mezi rodiči a dětmi | 52. Výživné mezi manžely a rozvedenými manžely