Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Mnichovská dohoda (1938)

1. Úvod

Již před rokem 1938 se objevují spory mezi československou vládou a SdP (Sudetendeutsche Partei). Jejich předmětem byly pohraniční oblasti Československa, kde žila početná německá menšina. SdP požaduje národnostní vyrovnání a argumentuje údajným útlakem této menšiny. Německo však své požadavky i přes ústupky a snahu o kompromis ze strany československé vlády stupňuje. Spory vyvrcholily v září 1938, kdy čsl. vláda čelila neustálému nátlaku ze strany Německa na odstoupení pohraničí, ke kterému se 15. září přidala i Anglie a Francie v zájmu zachování míru v Evropě. Po odmítnutí německých požadavků čsl. vládou určil Hitler ultimátum 28. září, kdy musí Československo odstoupit pohraničí včetně vojenského vybavení, jinak mu vypoví válku. Důsledkem bylo svolání mezinárodní konference do Mnichova na 29. září, které se zúčastnili představitelé Anglie (Neville Chamberlain), Francie (Édouard Daladier), Itálie (Benito Mussolini) a Německa (Adolf Hitler). Československo nebylo při jednání zastoupeno.

2. Identifikace problému

30. září byla sjednána dohoda, která zavazovala suverénní stát Československo splnit německé požadavky, navzdory tomu, že nebyla signatářem a její vyslanci se nemohli zúčastnit procesu jejího vzniku. Obsahem dohody byla povinnost odstoupit pohraniční oblasti Československa, v nichž byl podíl německé menšiny větší než 50%. Československá vláda byla také zodpovědná za zachování vojenských i civilních zařízení v těchto oblastech. Měl být stanoven mezinárodní výbor, jehož kompetencí bylo stanovit další odstupující oblasti a řešit jakékoliv problémy vzniklé při odstupování území. Mimo to měla ČSR povinnost propustit vězně německé národnosti odsouzené za politické delikty. Československá vláda přijala podmínky této dohody ze strachu z konfliktu s Německem.

3. Úvahy o neplatnosti

„Oduznávání“ Mnichovské dohody

Prvním signatářem, který zpochybnil platnost Mnichovské dohody, byla Velká Británie. Podle Britů byla mnichovská dohoda platně uzavřena, její závaznost pro Velkou Británii však zanikla v důsledku jejího závažného porušení Hitlerem 15. března 1939. Francie vyjádřila dopisem generála Charlese de Gaulla a komisaře zahraničních věcí Maurice Dejeana z 29. září 1942, že mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku. Italská vláda ji prohlásila rovněž za od počátku neplatnou 26. září 1944.

Vídeňská úmluva o smluvním právu

Vídeňská úmluva o smluvním právu vstoupila v platnost v roce 1980 a podle čl. 4 je vyloučena její zpětná působnost, na Mnichovskou dohodu se tedy její ustanovení zdánlivě nevztahují. Byla však zachycením již dříve existujícího obyčejového práva, což se odráží v čl.53, který stanovuje, že každá smlouva, která je v době svého uzavření v rozporu s imperativní normou obecného mezinárodního práva (ius cogens), je nulitní. Za takovou normu lze pravděpodobně považovat zásadu svrchované rovnosti států, která byla Mnichovskou dohodou jednoznačně porušena.

Co se procesu přijetí Mnichovské dohody týče, základní nedostatek byl v nezastoupení Československa při jejím přijímání. Dohoda byla přijata československou vládou den poté a potvrzena písemně. Z tohoto hlediska ale její přijetí Vídeňské úmluvě neodporuje, protože ta v čl. 35 stanoví, že pro vznik závazku třetímu státu z mezinárodní smlouvy je třeba tento závazek výslovně a písemnou formou přijmout, což bylo splněno.

Problematickým byl obsah dohody, který počítal se změnou československých hranic. K té bylo však dle Ústavy zapotřebí přijetí ústavního zákona Národním shromážděním, k čemuž nedošlo.

Vídeňská úmluva sice stanovuje, že strana se nemůže dovolávat porušení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy(čl.27), ale toto neplatí na porušení zjevné a týkající se zvlášť důležitého pravidla vnitrostátního práva(čl.46), za které lze porušení československé ústavní normy považovat.

Významnou vadou v procesu přijímání této dohody byl také ten fakt, že Československo ji přijalo pod velkým nátlakem všech smluvních stran a dá se říci i pod hrozbou válečného konfliktu. Z hlediska čl. 51 a čl. 52 Vídeňské úmluvy by i tento argument obstál jakožto důvod pro neplatnost Mnichovské dohody.

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code