Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Pevninská mělčina Severního moře "North Sea Continental Shelf Case" (SRN v. Nizozemí, SRN v. Dánsko)

North Sea Continental Shelf, Judgment, I.C.J. Reports 1969, p. 3

Kdo a kdy rozhodl

Dne 20. února 1969 vydal Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) rozsudek ve věci vymezení hranic kontinentálního šelfu mezi SRN a Nizozemskem a SRN a Dánskem.

Soud v tomto případě rozhodoval, jakého pravidla se má užít při vymezení podílů. Nizozemí a Dánsko se odvolávaly na čl. 6 Ženevské úmluvy z roku 1958, který stanoví, že v případě neshody sousedních států za absence mimořádných okolností se užije pravidla stejných vzdáleností (equidistance principle)1). SRN sice byla taktéž signatářem této úmluvy, avšak ji neratifikovala a odvolávala se na princip spravedlivých a stejných podílů, neboť při užití pravidla stejných vzdáleností by SRN s ohledem na specifický tvar pobřeží získala menší podíl. Zde je nutno podotknout, že se nejednalo o čistě akademický spor vzhledem ke značnému ekonomickému významu této oblasti2).

Argumentace soudu

Úvodem soud konstatoval, že smluvního pravidla obsaženého v čl. 6 Ženevské úmluvy nelze použít proti SRN, jelikož není stranou úmluvy s ohledem na fakt, že ji sice podepsala, ale neratifikovala. Nicméně musel se zabývat otázkou, zdali není SRN vázána na základě svého jednání (veřejná prohlášení, proklamace…), z jehož povahy lze vyvodit akceptaci úmluvy ze strany SRN. Toto ovšem soud odmítl s tím, že takovéto jednání by muselo být jasné a zcela nepochybné. Navíc lze předpokládat, že pokud by SRN s úmluvou chtěla vyjádřit souhlas, tak by tak učinila skrze proces ratifikace.

SRN tedy smluvně vázána nebyla, nicméně Nizozemí a Dánsko tvrdily, že pravidlo stejných vzdáleností, obsažené v čl. 6 úmluvy, se stalo mezitím obecně platným obyčejovým právem, tudíž je závazné i pro státy, které nejsou smluvními stranami úmluvy. Soud tedy musel posoudit, zdali zmíněné pravidlo naplňuje materiální a subjektivní prvky obyčeje, respektive zdali vznikl mezinárodní obyčej jakožto jeden z hlavních pramenů mezinárodního práva uvedených v čl. 38 Statutu MSD.

Nejprve soud posuzoval, zdali čl. 6 Úmluvy obsahuje pravidlo normotvorné povahy. Zde vyjádřil jistou pochybnost, jelikož povinnosti užít pravidla stejných vzdáleností předchází povinnost dosáhnout vymezení smluvním způsobem. Navíc nevyjasněný pojem zvláštních okolností vyvolává jisté pochybnosti o normativnosti pravidla.

Dále soud řešil otázku dlouhodobosti praxe států. Jelikož Ženevská úmluva vstoupila v platnost až v roce 1964, bylo nutno zhodnotit, zdali lhůta kratší pěti let postačuje pro vznik obyčeje. Zde soud poznamenává, že uplynutí krátké doby není nevyhnutelně překážkou pro vznik obyčeje, nicméně praxe především dotčených států (pobřežních) musí být opravdu jednotná a rozsáhlá, o čemž lze dle mínění soudu v tomto případě pochybovat. Navíc soud dodává, že i v případě, kdy by bylo pravidlo dlouhodobě a rozšířeně dodržováno, je nutno zohlednit otázku právního přesvědčení. Pro vznik obyčeje je totiž nutné, aby státy při svém jednání byly přesvědčeny, že jejich chování odpovídá právní povinnosti a nejedná se například o pouhou konvenci nebo zdvořilost. Právní přesvědčení jednotlivých subjektů o právní závaznosti pravidla nicméně dle soudu v tomto případě nebylo prokázáno.

Jelikož se tedy nepodařilo prokázat naplnění některých materiálních, ani subjektivních prvků obyčeje, rozhodl soud, že ke vzniku obyčeje nedošlo, z čehož plyne, že SRN není tímto pravidlem vázána. Soud následně rozhodl, že hranice by měly být vedeny podle zásady spravedlnosti (ekvity) při zvážení všech relevantních skutečností. To se nakonec i uskutečnilo smlouvou ze dne 28. 1. 1971.

mukl

Disenty

Nutno podotknout, že v případu rozhodovalo 17 soudců, a to v poměru 11 ku 6. Z různých stanovisek soudců vyplývají nesouhlasy v mnoha otázkách. Jednou z nejdůležitějších napadených částí je rozhodnutí soudu, že by hranice měly být vedeny podle zásady spravedlnosti. Zásada spravedlnosti vznikla pro případ dělení teritoriálních vod a je zde vázána na nepravidelné a měnící se pobřeží, kdežto v případě kontinentálního šelfu je problematika naprosto odlišná, jelikož kontinentální šelf je přirozeným prodloužením přímořského teritoria, které je jeho součástí a je s ním fyzicky identifikovatelné, což tvoří jednu pevninskou masu3).

Nesouhlas byl vysloven i ohledně tvorby mezinárodně závazného pravidla. Ženevská úmluva byla podepsána velkým množstvím států, ke kterým se navíc přidávaly i další státy z různých geografických, ekonomických i sociálních regionů a začali pravidla v konvenci užívaná aplikovat. Důležité také je, že uzavření Ženevské úmluvy nebylo procesem jednorázovým, nýbrž mu předcházely asi čtvrt století dlouhá vyjednávání, a při jejím uzavření již pravidla v ní užitá získala status mezinárodního práva4).

Na to přímo navazuje problematika opinio iuris, která z mezinárodního hlediska nemůže nikdy naplno fungovat, protože ve velkém množství případů je prakticky nemožné najít přesvědčivý důkaz všech pohnutek, které přiměly státy jednat určitým způsobem5).

Význam pro mezinárodní právo

V tomto případu MSD vymezil některá důležitá pravidla pro vznik obyčeje. Nauka rozlišuje subjektivní a materiální prvek obyčeje. Materiální prvek představuje kvalifikovaná praxe subjektů mezinárodního práva, která je opakovaná, jednotná, nepřetržitá, rozšířená a déledobá. Naproti tomu subjektivní prvek spočívá v přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování obsaženého v dané praxi. V tomto bodě se pak liší od mezinárodní zvyklosti. Na tento významný rozdíl právě MSD v judikátu upozornil, přičemž dále blíže vymezil některé konstitutivní materiální prvky obyčeje (dlouhodobost, rozšířenost). Současná právní úprava

V současné době je v platnosti Úmluva OSN o mořském právu, která byla přijata v roce 1982. Tato úprava obsahuje komplexní vymezení kontinentálního šelfu včetně určení veškerých závazků a práv z něj státům vyplývajících, avšak nevztahuje se na vymezení hranic kontinentálního šelfu mezi sousedícími státy. Vymezení hranic je tedy stále vázáno na bilaterální dohody mezi sousedícími státy a tedy stále potenciálním předmětem sporu.

1)
Geneva Convention on the Territorial Sea and Contiguos Zone, Art. 6: „Where the same continental shelf is adjacent to the territories of two adjacent States, the boundary of the continental shelf shall be determined by agreement between them. In the absence of agreement, and unless another boundary line is justified by special circumstances, the boundary shall be determined by application of the principle of equidistance from the nearest points of the baselines from which the breadth of the territorial sea of each State is measured.„
2)
Toto nutno chápat s ohledem na dikci čl. 2, odst. 1 a 2 Ženevské úmluvy, který uvádí, že členský stát vykonává nad pevninskou mělčinou svrchovaná práva za účelem průzkumu a využívání jejího přírodního bohatství včetně práva vyloučit ostatní státy, a to i tehdy, pokud tento stát těchto práv sám neužívá.
3)
Separate opinion of President Bustamante Y Riviero, p. 6
4)
Dissenting opinion of Judge Sorensen, p. 13
5)
Dissenting opinion of Judge Sorensen, p. 11
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code