Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Rusko v Moderní době

Rusko bylo zasaženo na počátku 19. století napoleonskými válkami, které odhalily nutnost reforem. Rozlehlý agrární stát měl špatný systém správy, nedostatečné soudnictví a obecně byl plný nepotismu a feudálních reliktů. Problematika všech snah o reformu byla především neochota ke společenským změnám, která vedla ke konzervativním kontrareformám, polovičatostí reforem, rozdílem mezi zamýšleným a jeho vykládaným záměrem a zároveň i často násilná aplikace změn za kontraproduktivního užití státního donucovacího aparátu.

poznámka autora: malá pomůcka: je to jako na houpačce - reformy, kontrareformy, reformy; válka, mír, válka; Alexandr I., Mikuláš I., Alexandr II.

Samoděržaví

Speranskeho reformy

Car Alexandr I. v roce 1804 pověřil svého rádce Michaila Speranského aktualizace právního systému Ruska. Speranskij byl nadaný právník, který hledal vlivy v západní Evropě, především ve francouzském Code civile. Speranskij byl dokonce v roce 189 carem pověřen i vypracováním ruské ústavy, ale snahy o změnu feudálního systému narazily na odpor šlechty, která nakonec cara přesvědčila. Nakonec žádný ze Speranskiho návrhů nebyl přijat a samotný Speranskij je poslán do exilu.

Svatá aliance

Vítězství Ruska v napoleonských válkách vedlo ještě k posílení odporu vůči reformám. Rusko spolu s Rakouskem a Pruskem vytváří Svatou alianci, mezinárodní spolupráci pro potírání liberálních idejí. Jedinou demokratickou silou je tak uskupení vojenských důstojníků z aristokratických kruhů, kteří prosazují vytvoření konstituční monarchie nebo dokonce republiky. Své demokratické teze sepsali v tzv. Ruské pravdě. Děkabristé se svůj sen pokusili převést v realitu v prosinci 1825 po úmrtí cara Alexandra I. se pokusili o puč, který však byl rázně potlačen carem Mikulášem I.

Vláda cara Mikuláše je tak poznamenána nedůvěrou v liberální změny a naopak posilováním postavení cara. Vláda se dá charakterizovat doktrínou Jednota, pravoslaví a samoděržaví. Během vlády dochází k posílení státního dohledu nad církví a násilnému převracení ruských katolíků a protestantů na pravoslaví. Car také opět povolává Michaila Speranského, který mmj. předsedá tribunálu s děkabristy, který je pověřen vytvořením sbírky všech historických zákonů platných v Rusku. Svod platných zákonů Ruského impéria začal platit roku 1835. Svod má kazuistický charakter a je to velmi obsáhlá sbírka (46 knih) inkorporovaného práva. Sedm carských komisí kontroluje, aby materiály byly skutečně pouze přejímány a nijak upravovány. Patnáct knih svodů je rozšířeno v roce 1885 o díl 16. výnosů cara Mikuláše. Normy jsou řazeny chronologicky a, díky Speranskiho snaze, částečně i podle odvětví - přesto ovšem je to sborník dosti chaotický (čemuž ještě přispějí přidávané normy). Cílem Svodů je nikoli právo systematizovat, ale konzervovat - nelze se tedy divit, že Svody absolutně neodpovídají potřeba industrializující se společnosti. V roce 1846 je vydán ku podpoření Svodů nový trestní zákoník.

Vláda Alexandra II.

Porážka Ruska v krymské válce (1853-56) ukázal zaostalost ruské ekonomiky a především armády. Car Alexandr II. reagoval na vzniklou situaci vytvořením mechanismu, který pomáhal a urychloval industrializaci Ruska a liberalizoval i některé oblasti státního dozoru. V roce 1861 je vydán Manifest o zrušení nevolnictví, který osvobodil cca 20 mil. nevolníků. Problémem bylo zachování jejich kolektivního ručení v rámci občin a trvající faktická závislost na statkářích. Výkup jejich pozemků byl podporován státními půjčkami, které ale rolníci většinou nebyli sto splatit. Celý mechanismus také narážel na nedostatek volné půdy k hospodaření a stále malou intenzitu využití půdy (spíše se špatně obhospodařují velké plochy = extenzivní hospodářství).

Závislost rolníků byla později posílena ještě reformou správní sítě a zavedením občiny jako nejnižší správní jednotky. Hospodáři tvoří radu, která volí starostu, rozhoduje o koordinaci polních prací, o přidělování pozemků k hospodaření a zároveň dohlížela na plnění odvodů. Stále zůstává v platnosti krugova poruka tj. společné ručení jednotlivých členů občiny za odvody občiny jako celku. Skupina občin tvoří jednu volosť, v jejímž čele stojí volosťní stařešina. Vedle něj stojí volosťní správa složená z nejbohatších hospodářů a volostní soud.

Další reformou cara Alexandra je zavedení regionálních samospráv - městských dum a zemstev. Zemstva jsou volena z gubernií nebo z újezdů ve 3 kuriích (statkářská, městská a rolnická volostní). Do dum se pak volilo na základě majetkového a pobytového cenzu. V obou typech samospráv je zaručena cca 40% převaha šlechty. Samosprávám náleží záležitosti hospodářské, školské a dále např. záležitosti infrastruktury. Politické otázky však pro samosprávy byly tabu pro trvající policejní dohled nad jejich činností. Během úřadu ministra Loriese-Melokova vznikl plán pro celostátní samosprávný orgán, ale k jeho realizaci nedošlo kvůli atentátu na cara v roce 1881.

V roce 1864 spatřila světlo světa soudní reforma, která restrukturalizuje zastaralý rusky model soudnictví. Refroma přináší evropské vlivy jako nezávislot soudů, presumpci neviny, zrušení stavovských privilegií, rovnost před zákonem nebo sjednocení právní praxe. Soudcům je nyní umožněno právo nikoli jen aplikovat, ale i nacházet. Soudní struktura je tříliniová - soudy obecní, smírčí a volostní rolnické (jediný pozůstatek stavovství). Vedle pak existují soudy vojenské, obchodní a církevní. Obecní soudy pak děleny na občanské a trestní (ty dále na korunní a porotní) podle oblasti práva. V první instanci byly soudy okružní (základní teritoriální soudní jednotka) a apelační náplň pak měly soudní komory. Kasačním soudem byl Senát. Členové smírčích soudů byly voleni zemstvi a městskými dumami, ale jejich volba musela být následně ještě potvrzena Senátem. Apelační agendu smírčích soudů měly okružní sjezdy smírčích soudců. Reformy soudnictví byly bohužel často prováděny jen polovičatě a jejich význam byl ještě oslaben protireformami v 80. letech, kdy byla zavedena instituce zemského náčelníka, který přebíral část soudních pravomocí volostních a smírčích soudců.

Opětovné omezení reforem

Nástup Alexandra III. na trůn po atentátu na cara Alexandra II. vedl návratu ke konzervativní politice. Roku 1885 je vyhlášen Řád o trestech a nápravních opatřeních, nový trestní zákoník, který přináší podrobnější kazuistiku a tím omezuje rozhodovací pravomoc soudců. Je posílen policejní dozor a pravomoci v Řádu k ochraně státního pořádku a veřejného klidu (1881), a v návaznosti na Řád vzniká na ministerstvu vnitra Zvláštní poradní sbor (Osoboje sověščanije), který má pravomoc posílat nepohodlné osoby do vyhnanství i mimosoudní cestou. Je omezeno porotní soudnictví, které se ovšem projevilo neefektivní již dříve, a zaveden institut zemských náčelníků. Na druhou stranu car Alexandr III. snížil cenu vykupovaných pozemků nevolníky a zrušil daň z duše.

Konstituční monarchie

Nástup Mikuláše II. znamenal pro Rusko i vstup do dvou válečných konfliktů - do rusko-japonské války (1904-5) a I. světové války (1914-1918) - po relativně dlouhém mírovém období vlády cara Alexandra III. Zároveň v Rusku sílí hlasy po odstranění samoděržaví a liberalizaci státního dohledu. Sociální a mocenské požadavky jednotlivých tříd jdou ruku v ruce se prohlubujícími se problémy státní správy. V roce 1903 také vzniká nový trestní zákoník, který má již moderní formu obecné formulace trestných činů. Pro revoluční zápal a užití speciálních vojenských soudů státní mocí však pouze minimum ustanovení vstupuje v platnost. Závěr vlády Mikuláše II. je také poznamenán zhoubným vlivem kněze Rasputina.

I. ruská revoluce

První ruská revoluce započala manifestací petrohradských dělníků za zajištění distribuce potravin v hlavním městě. Mírový pochod byl ovšem tvrdě potlačen armádou a 22. leden 1905 se proslavil jako Krvavá neděle. Reakcí na zásah armády však bylo vypuknutí stávek po celém Rusku a vzpour několika vojenských jednotek (křižník Potěmkin). V armádě i v továrnách vznikají rady (tzv. sověty), které požadují po vládnoucí garnituře posílení občanských svobod a vznik Státní dumy. Car na to svolává poradní tzv. Bulyginovu Státní dumu(podle ministra vnitra), do které volby jsou ale veřejností bojkotovány. V říjnu 1905 proto car vydává Říjnový manifest, ve kterém slibuje zaručení základních práv a svobod. Svolána je také Státní dumu a dochází k reformě Rady ministrů, která je ale stále odpovědná jen carovi a udržuje si kabinetní charakter. V prosinci 1905 pak vzniká nový volební zákon, který rozšiřuje volební právo na střední vrstvu, inteligenci a zaměstnance, a to na principu čtyř kurií - statkářské, městské, rolnické a dělnické. Uvolnění politického života také vede ke vzniku 50 všeruských politických stran.

V roce 1906 potom vzniká Statut Státní dumy, který stanoví zákonodárnou iniciativu dumy (nikoli ale ústavodárnou), její dohled nad exekutivou (bez specifikace nástrojů dohledu) a schvalovací pravomoc státního rozpočtu (reálně ale jen 1/3). Zároveň se ale transformuje Rada ministrů na horní komoru dumy, která je ale volena státními institucemi nebo přímo dosazována carem. Druhá komora získal stejné pravomoci, jako dolní s tím, ale že veškeré zákony před předložením carovi musela posvětit právě horní komora. Car pak v legislativním procesu měl právo veta a právo rozehnat dumu. V období, kdy duma nezasedá pak car vládne pomocí dekretů, které ale nová duma musí zpětně potvrdit nejpozději 2 měsíce od své první schůze.

Stolypinovy reformy

Ministr vnitra (a později premiér) Petr Stolypin v roce 1906 dává vzniknout nové redakci Základních svodů zákonů Ruského impéria. V nové redakci je kladen důraz především na silné postavení osoby panovníka, kterýžto coby car a imperátor vší Rusi je posvátný a nedotknutelný. Přesto nový svod ukotvuje postavení obou komor dumy a je to de facto zákon o vzniku konstituční monarchie. Nově dochází také k zákazu sovětů. V roce 1907 car rozpouští druhou Státní dumu a dochází k zvýšení volebního cenzu novým volením zákonem, čímž vzniká carovi konformnější duma.

Stolypin se také snažil o zefektivnění ruského zemědělství. Roku 1903 dochází k zákazu společného ručení občin a roku 1906 car svým nařízením ruší výkupné za půdu pro rolníky, kteří vystoupili z občin. Vystoupení z občin se roku 1910 stává prakticky povinným. Hlad po půdě byl částečně utlumen organizací kolonizace Sibiře a částečně i zefektivněním agrárních technologií, což mělo vést k rozvoji zemědělského kapitalismu. Stolypin také začal organizovat výkup statkářských pozemků v prospěch rolníků, což ale narazilo na odpor sedláků a vyšších vrstev, takže se od tohoto kroku odstoupilo. K nutné pozemkové reformě se nakonec přistoupilo až za vlády bolševiků.

II. ruská revoluce

Válečné útrapy I. světové války vedli v únoru 1917 petrohradské dělníky k vyhlášení generální stávky. Zasahující armáda, která měla stávkující rozehnat, se však k stávkujícím připojila. Car na to reagoval rozehnáním dumy, která v reakci na to ustanovila prozatimní vládu a prohlásila cara za sesazeného. Vláda nakonec pro udržení legitimity a kontinuity obdržela od carova nástupce Michaila Alexandroviče pověření ke správě země. Vláda odstartovala soubor reforem místní správy a zrušila nejkřiklavější restriktivní zákony. Cílem nestabilní prozatimní vlády je především dovést zemi k volbám do ústavodárného shromáždění. V září 1917 byla vyhlášena Ruská republika.

Druhým revolučním orgánem byl Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů. Sovět vyrůstal na tradici revolučních rad za revoluce v roce 1905, takže silný důraz byl kladen především na přímou demokracii. Z počátku revoluce spoluvládnul s prozatimní vládou, ale postupně se přesouval do pozice kontrolora prozatimní vlády. Svou nejsilnější podporu vládě pak deklaroval po neúspěšném pokusu o puč ze strany generála Kornilova. V září 1917 však získávají bolševici v sovětech převahu a sověty se stále více kloní k Leninově myšlence „Všechna moc sovětům! (Leninovy Dubnové teze) a požadavku přerodu demokratické revoluce v socialistickou. Tyto teze se převedou v realitu 7. 11. 1917 při Velké říjnové socialistické revoluci. Prozatimní vláda je rozehnána a moci se chápe Rada lidových komisařů. V listopadu se ještě konají volby do ústavodárného shromáždění, které je ale na svém první zasedání v lednu 1918 rozehnáno po tom, co odmítne schválit dekrety přijaté sjezdem sovětů.

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code