Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Ruské právní dějiny - od vzniku Moskevského státu do konce 18. století

poznámka autora: zpracovány jsou i dějiny Kyjeva, které do otázky nepatří. Na druhou stranu bychom to měli vědět pro případ zvídavé otázky.

Rané ruské dějiny

Územní dnešního Ruska bylo v 9. století velmi nábožensky i etnicky nesourodé. Celkový dojem navíc komplikovaly nájezdy Vikingů (Varjagů), kteří přes Volhu vedli nájezdy Východořímskou říši. Během těchto nájezdů došlo ke vzniku malých vikingských státečků, kde se mísilo starogermánské vikingské obyčejové právo s právem slovanským. Kyjevský kníže Oleg I. postupem času sjednocuje rozdrobená knížectví pod svou vládu a vytváří decentralizovaný, raně feudální knížectví.

Náboženství

Kontakt Varjagů s Byzancí a především jejich nájezdy na císařství, nutí byzantské vladaře k poměrně vstřícné politice vůči Kyjevu. První ruské právní památky jsou tzv. smlouvy s Řeky tj. smlouvy, které stanoví vztahy Kyjeva a byzantinských kolonií na březích Černého moře. Kulturní výměna s Byzancí nakonec vede v roce 987 knížete Vladimíra k přijetí křesťanské víry byzantského rytu. Důvodem je především snaha o posílení své pozice proti západním sousedům a preference slábnoucí Byzance před latinskou vírou papežského Říma. Řečtí misionáři, vyslaní konstantinopolským patriarchou, s sebou přinášejí řeckou verzi kanonického práva - Eklogu, Procheiron a Monokánon - spolu s jejich slovanským překladem - Zákonem sudnym ljudem. Ve světském právu se však udržuje převaha obyčejového práva. Ruská církev má poměrně silnou podporu centrální moci, která se projevuje především panovnickými statuty (ustavy) pro kláštery a kostely a udílením pozemkových údělů, což z církve rychle vytvoří jednoho z největších pozemkových vlastníků. Ruské církvi náleží veškeré soudní rozhodnutí, týkající se věcí spojených s vírou - právo manželské, dědické a část práva trestního.

Byzantský cézaropapismus se příliš do kyjevsko-byzantských vztahů nepromítl - knížata sice uznávají svou podřízenost v církevní oblasti Byzanci, ale dynastické záležitosti Kyjeva jsou mimo působnost císaře. Konstantinopolská dominance se navíc roku 1240 oslabena jmenováním metroplity ruského původu a konečně roku 1448, kdy se ruská církev odloučí od té byzantské (z důvodu jednání patriarchy a papeže o vyřešení církevního schizmatu). Ruská církev se stává autokefální s vlastní volební strukturou, kde metropolita je volen synodem ruských biskupů, kteří stojí v čele eparchií (územní jednotky). Mocenské dotváření ruské církve je dokonáno roku 1589, kdy je metropolita povýšen na patriarchu. Ruská církev má historicky silnou státotvornou úlohu v dobách úpadku státní moci, která mmj. vede k ideji Svaté Rusi.

Organizace Kyjevské Rusi

Kyjevská Rus je poměrně decentralizovaný státní útvar, v jehož čele stojí kníže. Kníže nemá stálé sídlo, a proto v jednotlivých osadách existují věče, tedy lidová shromáždění. Vedle věčí stojí bojarská duma - tvořená dědičnou pozemkovou šlechtou držící votčiny, členy vedlejších větví panovnického rodu nebo dvorskou šlechtou, které byly propůjčeny pozemky. Knížecí nařízení mají většinou jen ústní formu popoř. to jsou písemné ustavy nebo smlouvy (obchodní smlouvy s Řeky, s Němci). Stále ale nejdominantnějším prvek je obyčejové práv, které má soukromoprávní charakter.

V 30. letech 11. století vzniká první edice Ruské pravdy, která je soukromou sbírkou obyčejů, knížecích statutů a soudních rozhodnutí. Vznikla pravděpodobně pro církevní účely - pro vyplnění mezer mezi ruskými obyčeji a řeckým kanonickým právem. Na konci 11. století dochází k její druhé redakci, která přináší rozšíření obligačního, dědického práva. Dále v druhé redakci najdeme pojednání o chlopech (znevolněné osoby, prakticky otroci) a o zápůjčce (tzn. propůjčení pozemku rolníkovi, který musel splatit jeho hodnotu; v případě nesplacení byl znesvobodněn).

Pán Novgorod Veliký

Novgorodské knížectví (někdy označována jako republika) je státní oblast, který ležel mimo zájem kyjevského knížete. Vzdálená a chudá severní provincie tak poskytla dostatečné zázemí pro rozvoj místních pozemkových bojarů, kteří pomalu začínají rozvíjet obchod s Poláky, Němci a Švédy. Městské věče postupem času stále posilujesvé postavení až nakonec volí své úředníky a dokonce i arcibiskupa. Věče je ale reálně kontrolováno silnými bojarskými rody, sdruženými v bojarské radě (dále zde je kníže, úředníci a arcibiskup). Roku 1136 je vyhnán z města dědičný kníže a od té doby dochází k „najímání“ knížete městem. Kníže s městem uzavírá smlouvu a plní funkci především vojevůdce - městská správa náleží věči, potažmo bojarské radě. Postupem času však stále více oscilují spory mezi bojary a roste způsob oligarchického způsobu vlády. Vzestup Moskvy nakonec vede k porážce Novgorodu v roce 1471 a jeho faktickému připojení Ivanem III. v roce 1478. Podobný osud čekal i sousední městkou republiku Pskov (1510).

Významnými právními památkami Novgorodu jsou soudní listiny. Z Novgorodské soudní listiny se dochovaly pouze fragmenty, ale Pskovská soudní listina, která přejímala velkou část obsahu z Novgorodské, se dochovala. Listiny mají stále kazuistický charakter, ale nově se tu objevuje pojetí trestného činu nikoli již vůči jednotlivci, ale jako aktu proti samotnému státu. Tresty jsou potom odstupňovány podle příslušnosti odsouzeného k jednotlivým stavům. Soudy jsou spojeny s městskou administrativou a jediný soud, který je nezávislý tak je obchodní soud. Samotné listiny upravují především obchodněprávní a soukromoprávní oblasti práva.

Mongolská expanze a vzestup Moskvy

Roku 1169 dochází k dobytí a vyplenění Kyjeva Mongoly (ruské označení Tataři). Již ale předtím se centrální moc knížete drolí díky rozdělování domény mezi své potomky. Postupem času vzniká velké množství malých bojarských státečků, které se postupem času dostávají pod tatarskou nadvládu. Podrobení je dovršeno porážkou ruských sil chánem Batúem roku 1223.

Mongolský stát, tzv. Zlatá horda, byl velmi dobře organizovaný útvar s rozvinutou správou. Včele stál chán, který měl ku pomoci poradní sbor a centralizovaný správní aparát, dělený na jednotlivé rezorty. Pramenem práva byla Velká Jasa, sbírka zákonů a obyčejů, a později, po přijetí islámu Tatary, i právo šaria. Ruský knížecí titul nebyl automaticky dědičný - byl knížeti vždy přiřknut až na základě chánova rozhodnutí tzv. jarlyku. Rusko si udrželo jistou samosprávu - čtyři velkoknížata byla pověřena dohledem nad ostatními knížectvími a výběrem poplatků pro chána. Nejvýznamnější a nejžádanější titul velkoknížete byl velkokníže vladimirský - byl to titul, který nebyl spjat s konkrétním územím.

Roku 1325 je Ivan Kalita jmenován velkoknížetem moskevským. Využívá svého postavení a postupem času se stává jedinou spojnicí mezi tatarskými chány a jejich ruskými vazaly. Roku 1326 přenáší sídlo ruského metroplity z Kyjeva do Moskvy a zároveň si začne podmaňovat jednotlivá sousední knížectví, která přetváří ve votčiny. Místní knížata jsou přijímána do carské družiny jako bojaři, čímž kníže rozbíjí jednotu bojarské opozice. Roku 1380 poráží Dmitrij Donský Tatary na Kulikově poli, od kdy chán moskevského knížete pouze formálně potvrzuje při nástupu na trůn, který je nyní dědičný. V této politice pokračuje i Ivan III., který si za manželku bere následnici byzantského trůnu Sofii Peleogovnu a prohlašuje Moskvu za třetí Řím. Ivanovi se podaří ztrojnásobit území Moskevského knížectví a na znak toho přijme titul Gosudar (namísto Gospodin). Kníže dále v roce 1476 odvádět Tatarům daně, které užívá k vlastnímu posílení pozic. Roku 1480 je už moskevské knížectví fakticky nezávislé. Za vlády Ivana III. je také konečně rozhodnuto o nedělitelnosti knížectví mezi nástupce.

Postupné rozšiřování území Moskevského velkoknížectví vede k vzniku specializovaných komor, které realizují knížecí nařízení (puti, později prikazy). Asi nejvýznamnější je Dvinská listina z roku 1397. Roku 1497 vychází první Suděbnik, Jedná se o obrovskou (ale neúplnou) sbírku ruského práva. Sbírka vychází z Ruské pravdy, litevského Suděbniku a z Pskovských soudních listin. Ve sbírce je posíleno postavení dvorské šlechty vůči bojarům s volostěmi. Údělní bojaři jsou pak panovníkovi povinni službou (dávky, služba), na rozdíl od šlechty pozemkové, která je panovníkovi povinována věrností. Během stavovství dochází k postupné proměně volostí na poměstí - údělná léna. Postavení gosudara se nově mění na vlastníka vší půdy, kterou pouze propůjčuje. V Suděbniku se také utužuje nevolnictví, protože rolníci často nejsou schopni splnit podmínky pro odchod k jinému sedlákovi (splnění závazků, možnost odchodu pouze v týdnu kolem sv. Jiří). Naopak se zlepšuje postavení chlopů, kteří se tak posouvají blíže k postavení nevolníků (prvně trestní odpovědnost). V Suděbniku se také objevuje institut nežádoucí osoby (lichoje lico), osoby, která může být potrestána a vypovězena i bez soudu. V roce 1510 také přichází moskevský patriarcha Filofej s tzv. filofejovou doktrínou „Moskva je třetí Řím, ze kterého vzejde spása světa,“ která zakládá a rozvíjí ruský mesialismus.

Stavovská monarchie

Sjednocení Ruska vedlo k neustálému posilování knížecí moci. Vedle knížete vzniká jeho poradní duma, tvořená bojarskou šlechtou, jejiž moc se ale odvíjí prakticky od aktuální síly panovníka. Obdobích regenství je moc dumy prakticky neomezená a proto poměrně brzy vzniká její protiváha - zemský sněm. Pro sněm nikdy ale nevznikly jasná pravidla, a tak každý sněm vznikal podle ad hoc pravidel. V horní komora je tvořena knížetem, bojarskou radou a špičkami církve. Na sněm se panovník obracel při vypisování daní a sněm také byl při absenci cara nejvyšší orgán Ruska. Přes sílící centralizaci, ale jsou bojaři pro panovníka nepostradatelní a je jim svěřována správa jednotlivých území.

Extrémní centralizační tendence přináší vláda Ivana IV. řečeno Hrozného, který přijímá titul car. Dochází rozdělení knížectví na opričninu, která náleží carovi a jeho družině (opričnikům), a na méně úrodnou zemštinu, kam jsou přesídleni bojaři. Během tohoto procesu dochází k obrovským násilnostem, kdy jsou celé rodiny bojarů povražděny i se svými nevolníky. Car také posiluje dohled nad činností církve a dává rozehnat bojarskou dumu. V roce 1550 vychází doplněná edice Carského suděbniku a o rok později vzniká Stoglav, který upravuje některé části kanonického práva a části i světského práva. Dále vznikají tzv. Ukazne nebo Ustavne knigy prikazov, které v sobě shrnují jednotlivé carské výnosy.

Ivanův syn Fjodor I. nastupuje roku 1584, ale vládu v říši obstarává kvůli Fjodorově mentálnímu postižení regentská rada. Nejvýznamnějším regentem je opričnik Boris Godunov, který je po Fjodorově úmrtí zemským sněmem zvolen prvním nerurikovský carem. Jeho vláda však trvá pouze do roku 1605, kdy začíná tzv. Smuta. Během Smuty Rusko sužují hladomory, povstání a vojenské intervence polsko-litevské unie. Trůnu se pokusí chopit tři tzv. Lžidimitrijové (vydávají se za Fjodorova bratra Dimitrije) a polský kralevic. Zemský sněm nakonec v roce 1613 vybírá za cara Michaila Romanova, který zakládá romanovskou dynastii.

Romanovci zprvu akceptují silný zemský sněm, ale postupem času dochází ke koncentraci moci v rukách cara. Je prosazován cézaropapistický způsob dohledu nad církví, která je často carem pověřována administrativními úkoly. Reformy církve vedou v roce 1667 k odštěpení sekty tzv. raskolniků od hlaního proudu ortodoxní církve. V letech 1648-49 vzniká Sobornoje uloženije zákov, které inkorporuje starší právní normy spolu s Litevským statutem (1529). Jeho finální verze byla rozšířena o tzv. čelobití - normy a privilegia vymožená členy panovnického dvora. Kodex obsahuje úpravu obchodního práva, smluvní praxe i paralelní úpravu manželského práva. Důraz je kladen na ochranu cara, šlechty a církve, naopak se zhoršuje a utužuje připoutání rolníků k půdě. Posiluje se také intitut společného ručení za závazky občin nebovolostí. Z důvodu nepřesné a nekonkrétní kazuistické formě je zde otevřen velký prostor pro zvůli a výklad práva samotnými šlechtici. Nově jsou také zpřísněny tresty, které obnáší hlavně mrzačící tresty a tresty smrti. Soubor je později rozšířen ještě o novukazné články a tržní řády. SUZ platí až do roku 1835.

Absolutismus

I přes upevnění postavení cara, který je mocenským hegemenem, roste počet palácových převratů a vnitrodynastických sporů o nástupnictví. Tváří v tvář rostoucímu zaostávání Ruska oproti jejich západním sousedům, jsou ruští carové nuceni přikračovat k jednotlivým reformám.

Petr I. Veliký

Ohrožení ze strany Polska a Švédska vedlo cara Petra k celospolečenským reformám. Dochází k nahrazení feudální administrativní soustavy soustavou profesionálních byrokratů, kteří jsou carem zaměstnáváni a placeni. Na druhou stranu osoby dosazované na dané posty jsou často k tomuto účelu nevhodné a dochází k dalšímu rozvoji korupce a nepotismu. Paralelně s tím vzniká i institut tzv. fiskálů - donašečů. Později je celospolečenská povinnost hlásit podezření z protistátní činnosti a v případě potvrzení podezření, získával fiskál 50-100% majetku usvědčeného a jeho úřad. Oficiální dohled nad správou prováděl potom generální prokurátor. Nejvyšší soudní pravomoc má nově Senát, který zároveň i sprvuje zemi v případě carovi nepřítomnosti.

Dochází také k reformě členění státu, zavedení gubernií a rušení posledních stavovských orgánů, které jsou nahrazovány byrokratickým aparátem. Zákaz dělení šlechtického majetku má za cíl přivést mladší syny aristokratů do státní správy (administrativa, armáda) a zajistit tak dostatečné obsazení úřadů. Úřední služba je doživotní. Dále v roce 1718 je zavedena tzv. daň z duše, kterou musí platit všichni (90-95%) mužských obyvatel země. V roce 1721 Petr I. ruší moskevský patriarchát a nahrazuje ho církevním synodem, kontrolovaným carem dosazeným úředníkem - prokurátorem synodu.

V roce 1715 Petr Veliký vydává Vojenský artikul a Krátký popis procesů. Jedná se o dokumenty částečně přejaté z pruské vojenské organizace, s cílem posílení disciplíny ve vojsku. Forma procesů se stává inkviziční, dochází ke zbavení jakýchkoli práv obžalovaného i svědků (mučení) a celkově jsou zpřísněny tresty. Dočasně se k aplikaci Artikulu přistoupilo i v civilních procesech, ale pro přehlcení soudů se od tohoto v roce 1723 zase ustoupilo.

Problematika carských reforem ležela především v jejich liknavém provedení („car daleko, Bůh vysoko“), násilné aplikaci reforem shora a odporu šlechty, která si po Petrově smrti vymohla opětovné zrušení části reforem (nedělitelnost půdy, povinná vojenská služba pro šlechtice).

Kateřina Veliká

Reformy carevny Kateřiny byly ovlivněny především osvícenstvím. Je zde snaha o všeobecnou právní reformu, ke které carevna sama vytvořila v roce 1767 Velkou instrukci. Na práci na reformě byli sezvání zástupci všech stavů, ale nakonec jednání vedla jen ke snaze o posílení jednotlivých stavovských privilegií. Během Kateřininy vlády dochází k naprosté degradaci postavení nevolníků - ti mohou být volně prodáváni nebo směňováni, a to zcela bez ohledu na jejich rodinné zázemí. Velkou instrukcí se zakazuje nevolníkům si na svou vrchnost stěžovat pod trestem pracovního tábora (katorgy) a fyzických trestů. Nelze se tedy divit, že toto je období velkých nevolnických povstání Razina, Bulavina nebo Pugačova.

Kateřina se také snaží o posílení stavovství jako opory carské moci. Vydává Darovací listinu šlechtě a Darovací listinu městům, ve kterých potvrzuje dříve udělená privilegia a oktrojuje stavům samosprávy. Do městských dum probíhají volby z šesti kurií . V roce 1775 také dochází členění gubernií a na ně navazující soustavu prokuratur. Soudní reforma přináší rozdělení první instance obecných soudů do tří stavovských kategorií (statkáři, městská, rolnická), ale druhá instance je již společná, rozdělená očanskoprávní a trestněprávní větev. Nejvyšší soudem pak je Senát. Vedle této soustavy existuje v každé gubernii ještě tzv. soud svědomí, který soudí podle rozumu, svědomí a přirozeného práva, jemuž ale náleží pouze marginální případy a smírčí kauzy. Rolníci statkářů podléhají jurisdikci svých pánů.

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code