Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


Středověk, Novověk

17A) Právní dějiny Byzance

  • 395 – oddělení VŘŘ/ZŘŘ, VŘŘ – hlavní město Konstantinopolis, dějiny Byzance jsou i dějinami církve, cesaropapismus, centralizovaná vláda, křesťanství
  • Justinián (6.st.) – považován za součást dějin ŘŘ, byzantské období nastává s jeho smrtí, svou kodifikací ale ovlivnil vývoj nejen v Byzanci, ale v celém formování kontinentálního práva
  • Corpus Iuris Civilis – Codex Iustinianus (529/534), Digesta seu Pandectae (533), Institutiones seu Elementa (533)
  • Rané období – do 610, nomoi (prameny světského práva, císařské konstituce), canones (výsledky biskupských koncilů), nomocanones (sbírky světských i církevních předpisů – Nomocanones 14/50 titulorum)
  • Středobyzantské období – do 9.st., obrazoborecký boj dynastie a církve, zákaz uctívání obrazů
  • Zákoník Ekloga – pol. 8.st., Lev III., odklon od CIC, řecky, snaha o srozumitelnost, ovlivněn obyčeji a křesťanstvím, zákony = boží vůle, trest smrti rušen tresty mrzačícími, inspirací pro Zákon suduj ljudem
  • Vrcholné období – do 1025, návrat k justiniánskému právu
  • Procheiron – pol. 9.st., místo Eklogy, inspiroval se v ní, platí až do 1453, pr – dědické, obligační, rodinné, veřejné
  • Epanagogé – vedlejší, asi nikdy nevešla v platnost, podobná materie jako v Procheironu, strohý
  • Basiliky – iniciátor Basileos I., Lev VI., sbírka 60 knih, CIC + konstituce, odstranění archaismů, VP, SP i kanonické
  • Eparchikon – něco jako živnostenský řád
  • Úpadek říše – do 1453, od 11.st. zlom ve vztahu V/Z, oddělení pravoslavné církve, křižáci, 1453 dobytí osmanskými Turky
  • Hexabiblos – Konstantin Hermenaupulos, pol 14.st., soudní příručka užívaná v řecku do pol 20.st., kompilace Procheironu a Basilik

16A) Leges Barbarorum

  • Kodifikace práva u všech germánských kmenů (krom Vandalú), 5.-9.století
  • Základem – obyčejové právo, doplněno a upraveno dle potřeb kmenu, vládnoucí vrstvy a nových poměrů
  • Společné rysy kodifikací – kasuistické, psané vulgární latinou, obsahují katalog pokut, princip personality práva
  • Protože platí princip personality práva a protože na území, které germáni zabrali, žili i římští občané, rozlišujeme dva typy kodifikací – Leges Barbarorum (pro germány) a Leges Romanae Barbarorum (pro římany)
  • Leges Barbarorum
    • Eurichův Kodex (Codex Euricianus) – 475, vizigótský, navázal na něj Lex Visighotorum – 654
    • Sálský zákon (Lex Salica) – 507 až 511, francký, za Karla Velikého revidován na Lex Salica Emendata, je to jeden ze základních zákonů francouzskéh království, zásada primogenitury s vyloučením žen
    • Rothariho edikt (Edictus Rothari) – 643, langobardi, jednotný, jasný, bez vlivů ŘP → výlučně germánský
  • Leges Romanae Barbarorum
    • Theodorichův Edikt (Edictum Theodorici) – konec 5.st., pro góty i římany, recepce ŘP, minimum germánského práva
    • Alarichův breviář (Lex Romanae Visigothorum) – 506
    • Lex Romana Burgundionum – 506, SP
  • Další prameny práva – panovníkovy výnosy (dekrety, edikty, kapituláře), sněmovní usnesení, právní knihy, formuláře
  • Pojmy: wergeld – finanční náhrada, vykoupení z krevní msty / ordál – iracionální důkazní prostředek / kasuistický – není obecný, jmenovitě popisuje případy, které mohou nastat a sankce taktéž

20A) Právní dějiny Francké říše

  • Germánský kmen, vznik v 6.st., sjednotitelem Chlodvík, první křesťanský Merovejec
  • Lex Salica – 507 až 511, sbírka obyčejového práva, za Karla Velikého revidován na Lex Salica Emendata, je to jeden ze základních zákonů francouzskéh království, zásada primogenitury s vyloučením žen
  • Od 7.st. mají moc majordomové (původně správci paláce, Karel Martel jako majordomus porazil araby, Pippin Krátký je zrušil, sám byl posledním z nich), Pippin Krátký přijal titul král od papeže, za to 754 Pippinova donace – papeži dal území kolem Říma, základem papežského státu, potvrzeno za Karla Velikého
  • Karel Veliký – korunován na císaře, karolinská renesance, územní rozmach, centralizace státu, efektivní forma správy, ale po jeho smrti se království neudrželo, bylo rozděleno mez vnuky (Verdunská smlouva – 843 / VFŘ – Německo Ludvíku Němcovi, ZFŘ – Francie Karlu Holému, oblast střední + S Itálie Lotharovi)
  • Collectio Dyonisio-Hadriana – za KV, sbírka církevního práva
  • Personalita práva, staré právo ruší nové, vulgární latina, prameny práva: kapituláře (královské výnosy a nařízení), sněmovní usnesení, právní knihy, formuláře (standadizované právní texty)
  • Král – nejvyšší nařizovací moc, dědičně
  • LS – březnová/májová pole – postupná ztráta vlivu
  • Dvorské úřady – majordomus, maršál, komoří, číšník
  • Místní správa – setniny (okrsky), hrabství (hrabata), vévodství (vévoda, nadřízeny hrabstvím), marky (pohraniční nárazové území)
  • Osoby – svobodní, šlechta, polosvobodní, nesvobodní
  • Rodina – pán domu, institut věna, dědické právo, darování
  • Lenní vztahy – vazal X senior, zpočátku se uvolněné léno vracelo, postupně dědičným
  • TP – krevní msta, wergeld, struktura soudů (královský, vévodský, hrabský, setninový), katalog pokut, očistná přísaha, ordál

19A) Vývoj lenního práva

  • Lenní vztahy vznikly ze starořímského institutu komendace – svěření se pod ochranu silnějšího
  • Komendace + vztahy v germánské družině = vznik a stabilizace lenních vztahů
  • Král → královská družina → výsluhy (zisk území za zásluhy, nedědičně) → postupný vývoj lenních vztahů (původně nedědičně, od 11./12.st. dědičně s odúmrtí, nakonec i odstranění odúmrti)
  • Feudum/beneficium – léno/půda, ekonomickým základem pro lenní vztahy, feudální společnost – vztahy vazala a seniora
  • Rozdělení vlastnického oprávnění k půdě – právo vlastnické (holé, přímé, má jej senior) a právo užívací (užitkové, má jej vazal)
  • Lenní pyramidy – složité vztahy, kontinentální: vazal mého vazala není mým vazalem / anglická: vazal mého vazala je mým vazalem
  • Mimořádný význam langobardů – Libri feudorum (12.st. v Lombardii), obsahují původní langobardské zákony lenního práva + pozdější zákonodárné počiny a místní zvyklosti
  • Lenní vztah – základem je smlouva, kdy si obě strany slibují věrnost a loajalitu, zprvu ústně, později písemně, uzavírání doprovázeno ceremoniálními akty
  • Senior – právní vlastník, lenní pán, přiděluje půdu vazalovi v léno, má povinnost vazala chránit vojensky, zabezpečit mu nerušenou držbu léna, spravedlivý soudní proces (pokud to neplní, může mu vazal odmítnout poslušnost)
  • Vazal – faktický vlastník, lenník, povinnost vojenské služby, věrnosti, účast na seniorově soudu a v radě, povinnost finanční pomoci při mimořádných příležitostech (pokud neplní – odebrání léna)
  • SŘŘ – příčina oslabení panovníka, lenní přímus, vzniká zeměpanská výsost
  • Francie – nejprve feudální rozdrobenost, postupně silní panovníci centralizují území
  • Anglie – Domesday Book, normané, Vilém Dobyvatel – léna družiníkům, Jindřich Plantagenet – král Anglie vazalem fr krále (Normandie)
  • Pojmy – odúmrť: půda vymřelého vazalského rodu se vrací panovníkovi / lenní přímus: panovník si odumřelé léno nesmí ponechat, musí je do roka a do dne udělit / lenní stát: rozdrobený, dvojkolejnost moci, slabý panovník
  • Historická období – raně feudální (panovník postupně uděluje léna) / feudální rozdrobenost (slabá ústřední moc, dvojkolejnost st. moci) / období překonávání feudalismu

10A) Prameny práva ve středověké a raně novověké Evropě

  • Právní obyčeje – nejstarší pramen práva, spontánní vznik, ustálené a všeobecně přijímané normy chování, předávané z generace na generaci, vynutitelné, původně nepsané, ale vznikaly sbírky obyčejů → právní knihy (soukromé sepsání právních obyčejů), právní obyčeje ustoupily až v 19.a 20.st., dnes se ještě užívají v Anglii, v islámském právu a právu některých zemí Asie a Afriky
  • Anglie – common law (obecné právo platné pro celé království, anglosaské + normanské obyčeje + panovníkova činnost zákonodárná a soudní), ekvity (soudní činnost Lorda Kancléře, rozhoduje dle právního přesvědčení), právní knihy (Ranulf Glanwille – Traktát o právech a obyčejích království Anglie / Henry Bracton – Knihy patery o právech a obyčejích Anglie), zákony (statuta, akta, ordonace, proklamace), Domesday Book – kniha posledního soudu, 11.st., soupis majetku a osob, důkazní prostředek ještě dlouho dlouho po vzniku, viz Anglie
  • SŘŘ – právní partikularismus – právo říšské (královské zákonodárné akty: privilegia, Zlatá bula Karla IV., Věčný zemský mír, Constitutio Criminalis Carolina + zákony říšského sněmu), právo zemské (právní knihy – Saské a Švábské zrcadlo, kodifikace – Maxmiliánův kodex, ALR), viz 32A
  • Francie – stavovský a teritoriální partikularismus, právní obyčeje, základní zákony království, královské zákonodárné akty (ordonace, proklamace, edikty, deklarace), formuláře, právní knihy (Obyčeje bovezského kraje), viz 28A
  • Rusko – kodifikace: Novgorodská a Pskovská soudní listina, zákoníky: Suděbnik, Carský Suděbnik, zákonodárné akty panovníka: Vojenský a námořní zákon, viz 37A

12A) Stavovská a absolutní monarchie v evropských právních dějinách

  • Stavovská monarchie – vláda panovníka omezena stavy, které králi radí, poskytují finance, schvalují daně, postupně získávají privilegia, spolupráce v zákonodárné oblasti, panovník je tak silný, jak slabé jsou stavy a naopak
  • Absolutní monarchie – jednotlivec či úzká skupina, centralizace moci – VM, ZM, SM, byrokratický aparát (věrný panovníkovi, ten je platí), panovník nad zákonem, svrchovanost nad církví, šlechta ztrácí postavení
  • Francie – stavovská monarchie: organizovaná správa a soudnictví, rozvinutý právní řád, silná politická moc rozdělena mezi krále a privilegované stavy, panovník uděluje privilegia, první mezi rovnými, vydává ordonace (ty mu registruje parlament – též soudní orgán, vznikl ve 13.st., když neregistruje, panovník se tam dostaví, odebere jim na čas pravomoci a registruje si to sám), postupně se vyvinul v suverénního panovníka, jehož vůle je zákonem, 1302 – Generální stavy (duchovní, šlechta, měšťané), legislativní sněm, poradní sbor, schvaluje daně, financování války, svolávány a rozpouštěny králem, 1614 – 1789 nesvolávány ⇒ období absolutní monarchie: vzorový stát, centralizace, byrokratizace, král je živoucí zákon, intendanti – prodloužená ruka krále v provinciích, profesionální armáda, finance z daní
  • Anglie – absolutismus: neustálý boj panovník X parlament, Jindřich VII. Tudor – touha po klidu a stabilitě po 100leté válce a válce růží, oslabení šlechty a parlamentu, absolutismus s respektací parlamentu (ale ten je odročen a nezasedá), zavádí Soud Hvězdné komory (trestné činy proti panovníkovi), Jindřich VIII. – reformační parlament, zákony proti katolické církvi, vznikl Soud Vysoké komise (činy proti anglikánské církvi)… viz Anglie
  • SŘŘ – volební monarchie, slabý panovník, reálná moc na území zemí, tj. tzv. knížecí absolutismus
  • Rusko – stavovská monarchie: zemské sněmy, bojarská duma, postupné omezování šlechty a vznik samoděržaví, carský absolutismus: za Romanovců, byrokracie, potlačovací aparát, likvidace stavů, vrchol – Petr I. a Kateřina Veliká (osvícenské reformy)

23A) Srovnání průběhu reformace v Evropě

  • Datace – kořeny v 15.st., vrchol v 16.st.
  • Příčiny – rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí, ignorace poměrů ze strany papežství, potlačování kritiky, odpustky, nákladná správa majetku církve, nové církevní poplatky, apod., nejprve pouze pokus o reformu, ta se neprosadila, proto reformace, zezdola – z řad nižšího kléru
  • České země – počátek evropských reformací, Jan Hus (upálen 1415), husitství
  • Německo – reformní idee od Martina Luthera, postupně se je podařilo prosadit za podpory říšských knížat (tzv. knížecí reformace), Martin Luther byl proti odpustkům, zpochybnil autoritu papeže a koncilů, vyzdvihoval přímou komunikaci člověk-Bůh, to vše vedlo k jeho exkomunikaci a říšské klatbě ze strany císaře Wormským ediktem (byl nucen ji na nátlak říšských knížat sejmout, protestovali proti němu = protestanté), celá reformace vedla k vytváření zemských církví, reformace shora, vrcholem byl Augšpurský náboženský mír 1555 (rovnoprávnost obou náboženských stran, nezakotvil náboženské svobody pro poddané – koho země, toho víra, ius reformandi: právo reformovat ve své zemi církev + ius emigrandi: pro šlechtu a svobodné, emigrovat do jiné země) a Vestfálským mírem 1648 (poddaní již nemusí následovat svou vrchnost ve vyznání), platí summepiskopální teorie – kníže po augšpurském míru převzal pravomoc katolických biskupů a je na svém území nejvyšší biskup
  • Švýcarsko – 2 osoby: méně podstatný Ulrich Zwingli (Curych) a velepodstatný Jan Kalvín (Ženeva), propojení struktur měst a církve, zavedení čtyř kategorií volených hodnostářů (pastor/kazatel + presbyter/laický starší = tvořili konzistoř, tj. rada, zastupitelstvo církve, protože tam byli presbyteři, říkalo se tomu presbyterní zřízení, a dále doktor/učitel a diakon/služebník), velice přísný způsob života, též označení helvétství, šíření do Anglie (puritáni) a Francie (hugenoti)
  • Francie – hugenoti, pronásledováni (Bartolomějská noc, 1572), roku 1598 povoleni Ediktem nantským (ten cca o sto let později zrušil Ludvík XIV.
  • Anglie – reformace prosazena shora panovníkem, nešlo tak o reformování zkažené církve, jako o prosazení panovníkových zájmů: Jindřich VIII. se chce nechat rozvést s Kateřinou Aragornskou, papež mu to nedovoluje, tak J prohlásil papeže jen za římského biskupa, hlavou nezávislé církve jmenoval arcibiskupa Canterburského – vznik anglikánské církve (Church of England), byla zakázána katolická bohoslužba, atd. V anglii bylo mnoho náboženských směrů (puritáni – chtěli anglikánskou církev očistit od zbytku katolického liturgie, byli pronásledováni → přes Nizozemsko do Ameriky, 1620 Mayflower a Pilgrim fathers, dále presbyteriáni, independenti, baptiské, kvakeři)
  • Skotsko – podle Kalvína – Church of Scotland
  • Nizozemí – další střediska kalvínské reformace
  • Katolická reforma (protireformace) – Tridenský koncil (1582 Corpus Iuris Canonici), snaha o obnovený katolicismus, utužení kázně, zamezení zneužívání církevních úřadů, biskupové museli dozírat na činnost farářů, znovurozšiřování katolicismu pomocí kulturní činnosti, školství, charity, knih – svěřeno do rukou Jezuitů (Tovaryšstvo Ježíšovo, 1534 Ignác z Loyoly)

26A) Právní postavení panovníka evropských monarchií (do konce 18.st)

  • Rozdílné postavení v různých zemích a obdobích
  • SŘŘ – symbolem se stává upadání moci panovníka v důsledku feudální rozdrobenosti a decentralizace
  • Volební monarchie – dokládá slabost panovníka, volen kurfiřty (Nejprve 4 – Bula Venerabilem, později 7 – Zlatá bula Karla IV.)
  • Panovník je vrcholkem lenní pyramidy, ale je tu lenní přímus, reálná moc se přenáší na úroveň zeměpánů
  • Panovník – svolává sněm, uděluje privilegia, povyšuje knížata na krále (ne, že by nahradil sám sebe, ale knížata v jiných zemích - u nás byl takhle povýšen například Přemysl Otakar I.), zakládá univerzity, legitimuje nemanželské potomky, soudcem, je slabý – první mezi rovnými (příčiny: zeměpanská výsost, boj o investituru, městské spolky, reformace, německá selská válka, 30ti letá válka, Vestfálský mír 1648 – další posílení zeměpanské výsosti na úkor panovníka, země získávají mezinárodní subjektivitu), titul král X císař – jde jen o to, že císař je korunován papežem, jinak stejné pravomoci (viz vývoj SŘŘ)
  • Zeměpanská výsost – vznik z „pozemkové výsosti“ = obyvatelům určené panství nebylo podřízeno panovníkovi přímo, ale pouze skrze vlastníka panství – vykonával správu i soudnictví, vnitrostátní svrchovanost, vyvinula se v 11. – 13. století, vrcholem tzv. knížecí absolutismus (knížata absolutními vládci ve své zemi)
  • Francie – zpočátku slabý (první mezi rovnými), ovládá jen doménu kolem Paříže (tzv. Ile de France), největší úspěch panovníků té doby je zajištění trůnu potomkům, symbolem se stává postupné posilování moci panovníka v důsledku posilování královské moci a centralizace (od cca 12.století do doby absolutismu, vrcholem za stavovského státu Filip IV. Sličný a za absolutismu Ludvík XIV.)
  • Panovník – hlava lenní pyramidy, musí dodržovat základní zákony království (viz 30A), strážce míru a pořádku v zemi, nejvyšší soudce, ztělesnění národních zájmů, ceremoniál svěcení a pomazání, slib církvi a lidu, pravomoc vydávat právní předpisy, nařizovací pravomoc
  • Za absolutní monarchie je suverénem, koncentrace moci v jedněch rukách (viz vývoj Francie)
  • Anglie – symbolem se stává oslabování královské moci na úkor parlamentu

13A) Civilní a trestní proces ve středověku a novověku

  • Středověk – soudnictví primitivní, stejné pro trestní i civilní věci, nejvyšším soudcem v zemi zpravidla panovník, partikularita soudů (rozdílné pro šlechtu a poddané)
  • Principy: ústnost (i rozsudky ústně, bez odůvodnění, zapisovat se začaly až v 12. A 13.st.), veřejnost (na otevřeném prostranství před čumily), formálnost (přísně stanovená forma sporu, nedostavení se, přeřeknutí se u odříkávaní formule atp. – ztráta sporu), akuzační princip (zahájení na základě žaloby, pokud nebyla prokázána vina obžalovaného, mohl být souzen, oddělení procesních rolí orgánů – soudce, žalobce, obhájce), kontradiktornost (obstarávání důkazů je úkolem sporných stran, soudce rozhoduje dle svého uvážení – volní hodnocení důkazů), obě strany měly možnost vyjádřit se k věci
  • Pozdní středověk – od 13.století se prosazuje inkviziční princip (soudce je zároveň žalobcem i obhájcem, zahajuje řízení hned, jak se dozví o TČ), začíná se rozlišovat civilní a trestní proces, zvláštní církevní soudy (inkvizice – kacířství, čarodějnictví, tortura)
  • Civil – akuzační princip, dispozitivnost (soud zahájí řízení až na základě obžaloby, možno žalobu stáhnout), zásada písemnosti (listinné důkazy > než přísahy a svědectví → nutnost kvalifikovaných právníků, nákladnější a delší řízení než dřív)
  • Trest – inkviziční princip (efektivita a rychlost soudu), oficialita (ex offo – z úřední povinnosti, řízení zahájeno z úřední povinosti)
  • Procesní důkazy – racionální i iracionální, korunou je přiznání (neodvolatelné, často pomocí tortury), ústní svědectví (dost lidí neumělo psát, svědci museli být schopni svá tvrzení obhájit třeba i soudním soubojem), přísaha (text obyčejně stanoven), listina, ordál (boží soud, vody, železa etc.), soudní souboj
  • Novověk – postupně zásady úplnosti a legality důkazů (nutnost shody alespoň 2 důkazů, právní listina, zápis apod.), při nedostatku důkazů je obžalovaný propuštěn (základ presumpce neviny → „lepší svobodný zločinec, než-li zavřený nevinný“)
  • Odvolání – zprvu nebylo možné (středověk znal jen opravný prostředek proti soudci, kdy šlechtic vyzval soudce na souboj, poukazoval na špatný úmysl soudce), později se začíná prosazovat apelace (odvolání k vyššímu soudu), vzniká tak víceinstančnost
  • Formální hodnocení důkazů – existence hierarchicky uspořádaných důkazů, touto hierarchií je soudce vázán a musí dle ní rozhodovat
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code