Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


18. Úprava čs. státního občanství v letech 1918-1945

  • obecná úprava čs. státního občanství se objevila ve smlouvě podepsané v Saint Germain 10. září 1919
  • upravovala především státní občanství příslušníků německé, rakouské a uherské národnosti na území ČSR a základní práva a svobody všech občanů
  • až do 9. dubna 1920 nebyl v Československé republice vydán žádný zákon o státním občanství
  • do této doby byla praxe občanství posuzována dle domovské příslušnosti; vycházela z toho, že dnem 28. října 1918 vzniklo i zvláštní československé státní občanství, zakládající trvalý svazek jednotlivce s novým státem
  • praxe v českých zemích se řídila také dle zákona z 1. prosince 1867 (č. 142/1867 ř. z.) o všeobecných právech státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené

Ústava 1920

  • v Ústavě Československé republiky z roku 1920 se pak stanovilo, že státní občanství v Československé republice je jediné a jednotné
  • podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československá měl určit zvláštní zákon
  • v Ústavě bylo dále uvedeno, že příslušník cizího státu nemůže být zároveň příslušníkem Československé republiky; Ústava neřešila případy dvojího státního občanství

Ústavní zákon o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé

  • státního občanství se dotýkaly mnohé právní předpisy
  • základním zákonem v tomto směru se stal ústavní zákon z 9. dubna 1920 (č. 236/1920 Sb. z. a n.) o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé
  • navazoval na mezinárodně právní úpravu
  • zákon vycházel ze zásady, že československými státními občany byly od 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo na území někdejšího Rakouska-Uherska, které se stalo součástí Československé republiky; toto ustanovení platilo i pro bývalé občany říše Německé
  • osoby, které se narodily na území Československé republiky, byly pokládány za státní občany Československa, pokud nebyl prokázán opak
  • členové habsbursko-lotrinského rodu nemohli nabýt občanství a domovské právo v Československu, jejich dřívější občanství a domovské právo v této republice zaniklo
  • československé státní občanství se přiznávalo také těm osobám, které příslušely svým domovským právem k některé obci někdejšího Rakouska-Uherska ležící mimo území Československé republiky, pokud se tyto osoby staly státními úředníky nového československého státu
  • čs. státní občanství nabyli i ti ostatní občané rakousko-uherští, kteří pocházeli z rodičů majících na území ČSR domovské právo nebo bydliště
  • zákon upravoval také problematiku pozbývání státního občanství a poskytoval možnost volby (opce) občanství - v případu oblasti bývalého R-U to bylo možné do lhůty jednoho roku, v případě Německé říše do dvou let od nabytí účinnosti zákona
  • k provedení samotného zákona bylo vydáno vládní nařízení č. 601/1920 Sb. z. a n.
  • státní občanství upravoval také ústavní zákon č. 152/1926 Sb. z. a n. o udělení štátného občianstva československého niektorým osobám.

Vliv mezinárodních smluv na vznik státního občanství ČSR

  • státního občanství a ochrany menšin se dotýkala rovněž smlouva mezi Rakouskem a Československem ze 7. června 1920 (č. 107/1921 Sb. z. a n.)
    • tato smlouva, vycházející z mírové smlouvy s Rakouskem (507/1921 Sb. z. a n.), považovala za důležité pro získání státního občanství státních zaměstnanců domovské právo
    • pro účely nabytí státního občanství byli příslušníci obou států rozděleni do tří skupin:
      1. do první skupiny patřili osoby, které získaly do 28. října 1918 v Rakouské republice domovské právo; tyto osoby byly považovány za rakouské státní občany
      2. do druhé skupiny patřili ti, kteří měli řádné bydliště v Rakousku, ale domovské právo nabyli až v době mezi 29. říjnem 1918 a 28. únorem 1919, eventuálně do tohoto termínu podali žádost o udělení domovského práva nebo získali domovské právo v některé z rakouských obcí na základě desetiletého pobytu v této obci; tyto osoby měly právo rozhodnout se ve lhůtě jednoho roku od nabytí působnosti smlouvy o státním občanství a ochraně menšin pro státní občanství československé
      3. u třetí skupiny bylo rozhodující výlučně domovské právo
  • otázku státního občanství upravovaly i jiné bilaterální smlouvy
  • například smlouva o státním občanství mezi republikou Československou a říší Německou (č. 308/1922 Sb. z. a n.)
    • tato smlouva vycházela z mírové smlouvy versailleské (č. 217/1921 Sb. z. a n.)
    • státní příslušnost československá nebo německá nebyla určována na základě domovské příslušnosti, ale na základě mateřského jazyka
    • za „Čechoslováka“ se měl považovat německý státní příslušník, který hovořil od dětství „československým“ jazykem jako jazykem mateřským; pokud by ovšem pocházel „od otce německé rasy a německého jazyka“, neměl se považovat za „Čechoslováka“; za „Čechoslováka“ byl pokládán pouze tehdy, když otec zemřel nebo nežil s rodinou
    • zajímavý byl případ Hlučínska, kde se bývalí říšsko-němečtí občané stali československými státními občany dnem nabytí působnosti versailleské smlouvy; mohli však ve lhůtě dvou let optovat pro německé státní občanství
    • osoby, které žily na území Československa po nabytí působnosti versailleské smlouvy, a byly německými státními příslušníky, zůstávaly německými státními občany i nadále
    • osoby, které se narodily na území ČSR, získávaly státní příslušnost jen tehdy, pokud neměly na základě svého původu jinou státní příslušnost
    • s výjimkou Hlubčicka a Hlučínska byla potvrzena německá státní příslušnost těm osobám, které v době nabytí platnosti versailleské smlouvy bydlely v Německu

Důsledky smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší z roku 1938 pro československé státní občanství

  • v listopadu 1938, tedy až po Mnichovské dohodě, byla mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší sjednána smlouva (č. 300/1938 Sb.) o otázkách státního občanství a opce, která vycházela z připojení sudetoněmeckých území k Německé říši
  • podle této smlouvy nabývali českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci na „sudetoněmeckém“ území, s účinností od 10. října 1938 německou státní příslušnost a zároveň pozbývaly za určitých podmínek československé státní občanství; to bylo např. tehdy, když pozbyli dnem 10. ledna 1920 německou státní příslušnost
  • českoslovenští státní občané německé národnosti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště mimo bývalé československé státní území, nabývali s účinkem od 10. října 1938 německou státní příslušnost; zároveň pozbývali československé státní občanství, jestliže měli 10. října 1938 domovské právo v některé obci „připojené“ k Německé říši
  • československá vláda mohla do 10. července 1939 žádat, aby osoby německé národnosti, které byly československými státními občany a od 1. ledna 1910 se přestěhovaly na „nynější území Československé“, a jejich potomci opustili ve lhůtě tří měsíců ČSR; německá vláda se zavazovala je přijmout na své území
  • naproti tomu německá vláda mohla žádat, aby osoby německé národnosti, které dle ustanovení smlouvy zůstaly československými státními občany a od 1. ledna 1910 se přestěhovaly na území připojené k Říši, i jejich potomci, kteří byli československými státními občany, opustili ve lhůtě 3 měsíců Německou říši, vláda ČSR se zavazovala je přijmout na své území
  • smlouva dávala osobám neněmecké národnosti, které nabyly dle smlouvy něm. státní příslušnost, možnost optovat pro občanství ČSR; příslušníci něm. národnosti, kteří zůstali čs. státními občany, mohli optovat pro něm. státní příslušnost
  • k provedení smlouvy s Německou říší bylo vydáno vládní nařízení č. 301/1938 Sb.

Protektorátní národnostní úprava

  • na území Protektoráru ČM platili kromě právních předpisů vydaných protektorátními orgány také právní normy z předokupační doby a právní předpisy Německé říše
  • dle nařízení mohl protektor měnit protektorátní právo svým dekretem
  • na území protektorátu žili:
    • Němečtí říšští občané - podléhali jen říšským orgánům a soudům
      • tito občané měli zastoupení v říšském sněmu, měli výhody v oblasti pracovního práva, větší příděly potravin, mohli se sdružovat do organizací
      • dle nařízení z 20.4. s účinností od 15.3. se stali všichni Němci říšskými občany
        • udělení říšského občanství rozhodovaly pouze říšské orgány
        • žena zásadně sledovala v občanství manžela
    • Protektorátní obyvatelstvo - tvoří jej méněcennější skupiny
      • toto občanství bylo vytvořeno pro obyvatele české národnosti
      • měli řadu povinností navíc oproti Němcům a podléhali přísné kontrole
      • stali se jimi ti, kdo měli bydliště, domovské právo nebo nárok na udělení domovského práva na území Protektorátu
    • Obyvatelé, na které se vztahují rasové předpisy - především Židé

Ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské

  • dekretální zákonodárství řešilo v prvé řadě odsun (transfer) německé, popřípadě maďarské menšiny z ČSR
  • ještě před konečným rozhodnutím velmocí došlo k tzv. divokému odsunu bezprostředně po skončení válečných událostí (bylo odsunuto více než 650 000 Němců
  • odsun Němců dostal po Postupimské konferenci v srpnu 1945 také mezinárodněprávní základ, který byl konkretizován rozhodnutími Spojenecké kontrolní rady
  • odlišný výsledek mělo jednání o odsunu maďarské menšiny; západní velmoci se totiž postavily proti odsunu a tuto otázku měla řešit až pozdější dohoda obou států
  • pro vymezení osob, kterých se odsun měl týkat, byl klíčový ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské
  • konečná verze tohoto ústavního dekretu byla podepsána E. Benešem v závislosti na výsledku jednání Postupimské konference a vycházela z teorie, že z hlediska československého práva státní občanství ČSR u osob něm. a maď. národnosti přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR propustila ze svého státního svazku
  • jako osoby zbavené čs. státního občanství mohly být poté tyto osoby deportovány do okupačních zón v Německu
  • čs. právo sice neuznávalo ani pomnichovský právní vývoj, ani právní stav protektorátu, na jehož základě se většina čs. občanů německé národnosti stala říšskými občany, avšak muselo z tohoto faktu vyvodit určité důsledky
  • dekret vycházel z předpokladu, že stát. občanství mají být zbaveny ty osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly stát. občany Něm. říše a Maďarska, tedy států, s nimiž byla ČSR od září 1938 ve válečném stavu
  • ústavní dekret dále konstatoval, že státními občany ČSR nejsou ty osoby něm. nebo maď. národnosti, které dle předpisů cizí okupační moci nabyly státní příslušnosti německé nebo maďarské, a to zpětně od doby, kdy se tak stalo
  • na druhou stranu byla zdůrazněna nutnost vymezit okruh osob, na něž by se ustanovení o ztrátě občanství nevztahovala nebo kteří mohli případně o občanství požádat, zejména v případě občanů, kteří zůstali ČSR loajální; dle směrnice, kterou k provedení vydalo ministerstvo vnitra, se jednalo např. o osobu, jež
    1. byla z polit. nebo rasových důvodů vězněna v koncentračním táboře nebo ve vězení nebo „byla pro svoji věrnost k republice a loajalitu k českému neb slovenskému lidu jinak nacisty pronásledována“
    2. aktivně se účastnila bojů proti nacismu a za ČSR
    3. sloužila v čs. či spojeneckých jednotkách nebo v domácím odboji
    4. nebyla členem SS, SA, SDP, NSDAP nebo jiných nacistických organizací
    • za prokázání věrnosti ČSR se pokládala i politická činnost v emigraci, financování odboje apod.
  • státní občanství zůstávalo zachováno i těm osobám, jejichž rodinní příslušníci buď byli zavraždění za svoji antifašistickou činnost, nebo zemřeli v konc. táborech
  • o zachování občanství rozhodovalo z úřední povinnosti ministerstvo vnitra či okresní národní výbor (ONV), který mohl vydat tzv. zjištění o zachování státního občanství
  • občanství zůstalo zachováno i Němcům a Maďarům, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“
  • kromě toho existovala i další skupina osob, jež mohly o navrácení občanství požádat ve lhůtě 6 měsíců od dne publikace příslušné vyhlášky ministerstva vnitra; jednalo se o další kategorie německých antifašistů, a to na základě posudku zvláštních komisí
  • podrobnosti upravovala vyhláška ministerstva vnitra z 25. srpna 1945 č. 51/1945 Sb. a oběžník ministerstva vnitra z 24. srpna 1945
  • žádosti o navrácení občanství však nesmělo být vyhověno, „jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana“
    • mezi takové osoby patřili např. ti, kteří se stali členy zákonodárného sboru, byli soudci nebo vysokými státními úředníky, důstojníky nebo poddůstojníky nepřátelské branné moci, členy nacistických stran, organizací nebo hnutí, vedoucími hospodářskými činiteli německých podniků či příslušníky Sudetendeutschen Freikorps
    • čs. státní občanství také nemohlo být navráceno osobám, které se dopustily veřejných projevů proti ČSR nebo byly nositeli čestné hodnosti nebo vyznamenání „udělených nepřátelským státem nebo nepřátelskou institucí, jakož i těch, kdo „jakkoli spolupracovali s nepřítelem“ nebo „těžily nebo se pokoušely těžit hospodářsky nebo finančně pro sebe nebo osoby blízké z poměrů vzniklých obsazením čs. území nepřátelskou mocí
  • pro účely tohoto dekretu se provdané ženy a nezletilé děti posuzovaly samostatně
  • žádosti o navrácení stát. občanství, které podávaly manželky a nezl. děti čs. občanů, měly však být podle ustanovení dekretu posuzovány „blahovolně“ a až do rozhodnutí o žádostech byly považovány za čs. občany
  • lhůta pro podání žádosti o navrácení čs. stát. občanství u ONV byla stanovena od 10. srpna 1945 do 10. února 1946; o žádostech poté rozhodoval Zemský národní výbor
  • dekret postihoval ztrátou čs. občanství i Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, kteří se v době ohrožení ČSR dobrovolně ucházeli o něm. či maď. občanství
  • vzory všech osvědčení najdete v na str. 20-24 učebnice Vývoj čs. práva 1945-1989, 2009

Prameny

  • Dějiny českého a československé práva do roku 1945, Malý a kol., 3. přepracované vydání, str. 363-366, 4.vydání str.353-356
  • Dějiny česko-slovenského práva 1945-1989, str. 17-24
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code