Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


14. Stát české koruny v době stavovské, jeho složení, orgány (1434-1620)

  • po porážce husitství až do bitvy na Bílé hoře
  • znovuupevnění feudalismu, reformace, náběhy k absolutismu i velkodušné pokusy o nastolení šlechtické volební monarchie
  • vrchol právní kultury, velkolepá zákonodárná činnost
  • též střety mezi stavy navzájem (šlechta x měšťané)
  • znovuupevnění feudalismu (1434 – 1500) – šlechta ve spolupráci s městy usiluje o upevnění otřeseného feudálního řádu i státního aparátu
  • doba předbělohorská a počátky vzniku habsburského soustátí – nástup Habsburků, budování správy, porážkou prvního protihabsburského povstání (1546-7) je posílena panovnická moc, vzniká řada významných zákonodárných projektů, české právnictví výrazně ovlivněno humanismem
  • stavovské povstání (1618-1620) – vydána nová česká stavovská ústava, mění se struktura České koruny, viz. 20. České stavovské povstání a jeho státoprávní program

Ekonomický, společenský a politický vývoj

  • od porážky husitství do 1620 se rozvinul stavovský feudální stát
  • charakteristický je podíl stavů na výkonu správy, zákonodárství a soudnictví
  • stavy = jednotlivé vrstvy stavovské společnosti, uzavřené, podílely se na výkonu státní moci, nadány různou mírou politických práv (v Čechách tři, které tvoří „politický národ“)
    1. panský – vyšší šlechta
    2. rytířský – nižší šlechta
    3. měšťanstvo – obyvatelé svobodných měst
    • církevní feudalita – preláti v důsledku husitství vymizeli z právního života
    • jde o uzavřené společenské skupiny/vrstvy, rozlišovaly je rozsah politických práv a podíl na moci (to odpovídalo hospodářské moci jednotlivých stavů)
  • právo zakotvuje výsady (privilegia) jednotlivých stavů i jejich významné vztahy (obsahem stavovského práva)
  • základní společenská vrstva feudalismu - poddaní venkovští a obyvatelé poddanských měst nejsou stavem, neměli žádná politická práva
  • stavovská forma státu vedla ke střetům mezi stavy a panovníkem → jak silné jsou stavy, tak slabý je panovník a naopak
  • střet stavů s panovníkem – v každém vhodném okamžiku se stavy snaží omezit panovníkovu moc a naopak
  • určující pro vývoj ekonomiky stále šlechtický velkostatek, který od naturální výroby přechází ke zbožní – intenzivní zemědělská výroba, zakládání rybníků, chov ovcí
  • podnikatelské snahy šlechty vedou ke střetům s městy – nerespektování městského monopolu
  • vyhrotili se zejména při kodifikaci šlechtického práva v roce 1500

Mírový plán krále Jiřího z Poděbrad

  • po porážce radikálních husitů
  • do čela státu se po dlouhé době opět český panovník – Jiří z Poděbrad – heslo: „spíše rozvahou a opatrností nežli zbraněmi“
  • myšlenky o nastolení míru mezi státy – Evropa zmítána vnitřními rozpory, úpadek papežské moci pokračuje stejně jako úpadek moci německého císaře + na jihovýchodě Evropy se objevují osmanští Turkové
  • myšlenka vytvořit evropský svaz národů, mezinárodní organizaci, dbající o zachování míru (+ obrana proti Turkům), odstranění válek mezi národy, řešení mezinárodních sporů, užívání mírových prostředků a smírčích komisí
  • svaz měl mít světský charakter a měl být tvořen ze samostatných suverénních států, které jsou si rovny a spolupracují, otevřeno každému dalšímu státu, který by se chtěl připojit
  • na organizaci neměla mít vliv ani církev, ani německá říše (byly zdánlivě nadnárodní, ale ve skutečnosti omezovaly suverenitu evropských států a nutily jim svoji vůli)
  • úprava vytváření vůle národů (hlasováním) a opatřování financí
  • struktura: shromáždění delegátů (congregatio), rada panovníků (consilium), mezinárodní rozhodčí soud, sekretariát
  • roku 1464 se plán stal předmětem jednání – pro byl polský král Kazimír i uherský král Matyáš. Cesta (16.5.1464) za francouzským králem Ludvíkem (měl získat titul prezidenta) byla neúspěšná – papežská kurie zamezila přijetí návrhu tím, že zasáhla prostřednictvím francouzských prelátů. Poselství dorazilo zpět jen se spojeneckou smlouvou o přátelství s Francií.
  • Mírový návrh nalezl své naplnění až při založení OSN a UNESCO se k nim přihlásilo při 500.výročí vzniku návrhu

Organizace českého feudálního státu

  • z husitských bojů vyšel stát jako relativně centralizovaný, s vybudovanou zemskou a v českých zemích i krajskou správou
  • za Jiřího z Poděbrad upevněna státní administrativa, posílena autorita královské moci i mezinárodní prestiž, oslabená německá říše již neznamenala nebezpečí
  • znovu bylo potvrzeno 1464 připojení Moravy, knížectví slezských, Horní a Dolní Lužice, upevněny i vztahy k tzv. německým zahraničním lénům (organizačním základem správy těchto zemí byla pověřena tamní šlechta)
  • organizačním základem správy těchto zemí byly orgány, které vznikly zčásti již za feudální rozdrobenosti, ale ve stavovském státě nabyly nové podoby → vliv na jejich fungování i kontrolu si přisvojila šlechta, panovník si pak zřizoval pro své vlastní politické cíle orgány zvláštní

Ústřední orgány

Panovník

  • král v Čechách, markrabě na Moravě, lenní pán a kníže ve Slezsku, markrabě v Lužici
  • vliv stavů se uplatňuje zejména při dosazování panovníka na trůn – vedle zásady dynastické, jejímž principem je přijímání, je tu i princip volby krále, kde se nepřihlíží k dynastickým nárokům
  • sesazen byl v době husitské Zikmund, v roce 1619 odmítnut nárok Ferdinanda II., svobodnou volbou byl zvolen Jiří z Poděbrad, Ferdinand I., Friedrich Falcký ⇒ stavům nastupující králové potvrzovali jejich práva a často byli nuceni je rozšiřovat – korunovační reversy (při přijímání), volební kapitulace (při volbě)
  • pravomoci: moc vojenská, vypovídal válku, uzavíral mír, svolával zemskou hotovost, šlechta byla nucena bránit zem proti zjevnému napadení státu, panovník nemohl zavazovat stát k jeho škodě, soudní moc měl omezenu – královský soud komorní a dvorský pod kontrolou stavů, královská moc se omezuje na předsedání soudu zemskému a právo udělovat milost (teprve Ferdinand I. vytvořil apelační soud a tím získal větší kontrolu nad výkonem městského soudnictví)
  • omezená i moc zákonodárná – příslušela spíš stavovským sněmům, které svolával (od Ferdinanda I. bylo svolávání sněmů proti vůli nebo bez vědomí krále hrdelním zločinem), panovník měl právo zákonodárné iniciativy, propozice (královské návrhy) – projednávaly se přednostně, k platnosti usnesení nutný souhlas krále – vyslání zástupců krále (relátorů) k zápisu (vkladu, relaci) usnesení do zemských desek
  • nezávislý byl formálně ve správě regálů – mohl vydávat majestáty a privilegia, nabývat práva i je propůjčovat – ovšem kontrola stavů (při ochraně mince a horního regálu)
  • lenní moc krále uvnitř země byla neomezená, ve sféře lén zahraničních podléhala kontrole stavů a vyžadovala souhlas českého zemského sněmu
  • moc nad církvemi – ochrana výkonu náboženství, dohled na dodržováním kompaktát, schvalování konfesí, pronásledování a trestání kacířů, zavádění řádů
  • finanční moc rovněž omezena – finanční důchody mu plynuly z královských měst, klášterů, cel, mýt, ungeltů, regálů, z odúmrtí – vybírání daní podléhalo souhlasu sněmu
  • v případě korunovací a svateb nebylo souhlasu sněmu třeba
  • správní moc panovníka závislá na vůli šlechty – v otázce obsazování úřadů, navíc úředníci byli jmenováni doživotně ⇒ byli na králi nezávislí
  • král byl proto mnohdy považován za prima inter pares (první mezi rovnými) – zvláště za Vladislava II. (šlechta ke králi: Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni.)
  • v době nepřítomnosti krále se vyvinula praxe zastupování místodržiteli či královskými hejtmany, jejich pravomoc podrobně upravena 1528

Královská rada

  • poradní orgán panovníka, původně zcela v rukou panstva, ve 14.století rozšířena i o zástupce vedlejších zemí, od 15.století i nižší šlechta
  • ve stavovském období tvořena nejvyššími zemskými úředníky a přísedícími většího zemského soudu
  • neměla pevně stanovená pravidla
  • Ferdinand I. vytvořil vlastní tzv. tajnou radu – měla nahradit radu královskou, jež byla pod vlivem stavů

Královská kancelář

  • jeden z nejdůležitějších orgánů České koruny do poloviny 18.století
  • v předhusitském období šlo o expedici královských písemností (místo, kde se vyhotovovaly královy listy) – v čele stál pronotář či kancléř vybíraný z duchovních (zpravidla vyšehradský probošt)
  • kancléř odpovídal za to, že se listiny vycházející z kanceláře shodovali s vůlí krále
  • ve stavovském období funkci nejvyššího kancléře království českého zastával představitel vyšší šlechty → nástroj k prosazení vlastní politiky a kontroly panovníka
  • kancléř nyní odpovídal králi i stavům
  • od Vladislava II. sídlili čeští králové často mimo zemi → byla zřízena tzv. expozitura české královské kanceláře – vedená dvěma místokancléři, cestovali za hranice s králem
  • styk se Slezskem a Lužicemi se děl pouze německy – obstarávala ho tzv. německá expedice české královské kanceláře, vedená německým místokancléřem
  • úřad kancléře se stal jakýmsi „předsednictvem vlády“ – koordinoval složitý systém státní správy
  • v době vlády Rudolfa II. se vžil název Česká dvorská královská kancelář – užíván od počátku 17.století až do roku 1749, kdy zanikl

Hejtmanství německých lén

  • ve druhé polovině 15.století zřízen zvláštní úřad pro složitou správu zahraničních lén – v čele králem jmenovaný hejtman
  • jurisdikce a korespondence týkající se lén
  • dispozice s lény a jakékoli změny v podstatě držby však v pravomoci českého zemského sněmu

Královský mincmistr

  • původně králův úředník spravující mincovní regál (právo krále razit mince) – kontrola jakosti, řízení oběhu, zákaz vývozu mince domácí a regulace dovozu zahraničních – k tomu vydány panovníkovy mincovní řády (Karla IV. Z 1378, Jiřího z Poděbrad z roku 1469)
  • ve stavovském období zesílil vliv stavů na dosazování úřadu mincmistra – král jej může vybírat jen z příslušníků stavů
  • dohlížel současně i na zachovávání horních zákonů a horního regálu → plnil i funkce soudní – soud od roku 1534 v Kutné Hoře

Soudy s celostátní působností

  • tato část je rozpracována v otázce 17. Soudní soustava za stavovského státu
  • až do 16.století byla soudní organizace vedena pouze na úrovni zemí, při osobě krále však existovaly soudy s celostátní působností, byly i v době stavovské – soud komorní a dvorský
  • komorní soud
    • vznikl koncem 14.století – jako snaha panovníka čelit ovládnutí ostatních soudů šlechtou
    • zasedal pravidelně v královské komoře
    • původně předsedal panovník – jeho působnost na všechny země Koruny
    • za Vladislava II. ztratil svou působnost ve vedlejších zemích a začal konkurovat zemskému soudu českému, kterému výhradně náleželo rozhodovat v záležitostech týkajících se svobodných šlechtických statků
    • soudil i spory proti královské výsosti (crimen laese majestatis)
    • jen před komorní soud se strany předvolávaly obesláním
    • od reformy Vladislava II. předsedal nejvyšší hofmistr – členy zpravidla 12 přísedících, z nich 8 pánů a 4 rytíři
  • dvorský soud
    • rovněž celostátní působnost, do jeho kompetence spory o léna uvnitř státu a o odúmrtě – 1497 se Vladislav II. vzdal odúmrtního práva
  • apelační soud
    • vznikl v polovině 16.století jako další orgán s celostátní působností, zřízen Ferdinandem I. roku 1548 po porážce protihabsburského povstání
    • měl soustřeďovat odvolání od všech soudů – to se pro odpor šlechty nepodařilo prosadit ⇒ odvolání především od soudů městských, nebo od soudů stavovských ze Slezska a Lužice
    • první byrokratický soud v českých zemích – základ příští soudní výstavby trojinstančního systému v období absolutismu
    • členové jmenováni a placeni panovníkem (v čele prezident, členy 6 šlechticů, 4 doktoři práv a 4 zástupci měst)
    • sehrál významnou úlohu při sjednocování českého městského práva – při prosazování Koldínovy kodifikace, významně ovlivnil praxi městských soudů

Česká komora

  • Ferdinand zřídil další orgán – rada komory královské – tzv. česká komora
  • v čele prezident a 4 radové – všichni placeni králem
  • úkol: organizovat jednotně správu financí panovníka bez ohledu na stavy a to pro celou Korunu
  • navíc správa komorních statků, městského a církevního majetku, v jednotlivých zemích se ale přesto vyvinuly jednotlivé finanční zemské orgány → kontrolovala a dohlížela nad celým státem

Generální sněm

  • vrcholný, společný orgán všech zemí českého státu – stavovský sněm nazývaný generální, aby se odlišil od sněmů jednotlivých zemí – objevil se už ve 13.století
  • za Karla IV. se již schází pravidelně
  • svoláván panovníkem, scházely se buď tak, že zástupci zemských sněmů poslali své zástupce s instrukcemi nebo tak, že tito zástupci rozšířili český sněm a utvořili tak sněm generální – finanční náklady nesla vysílající země
  • místem jednání zpravidla Praha
  • předmětem jednání otázky nástupnictví na trůn, vzájemné státoprávní poměry jednotlivých zemí, mezinárodní smlouvy, otázky náboženské
  • každá země jeden hlas, ochrana proti majorizaci – usnesení totiž zavazovalo jen ty země, které pro něj hlasovaly → platnosti nabývalo okamžitě, netřeba dodatečný souhlas zemských sněmů, pouze pokud by mělo obecný ráz
  • slibný vývoj přerušil Ferdinand I. – snažil se využít tuto instituci pro své vlastní cíle – pro získání rychlého souhlasu stavů s finanční výpomocí panovníkovi k vedení permanentních válek proti Turkům
  • nový vzestup myšlenky generálního sněmu přineslo až stavovské povstání 1618-1620

Inkolát

  • ius incolatum – právo obyvatelské = feudální státní příslušnost šlechtických obyvatel jednotlivých zemí
  • oprávnění k nabývání svobodných statků v jednotlivých zemích pro panstvo a rytíře a tím zisk politických práv – právo účasti na zemském sněmu, právo zastávat úřady
  • ovšem všichni šlechtici neměli k těmto právům stejný přístup – pouze čeští a moravští feudálové se mohli usazovat, kde chtěli, lužičtí, slezští se mohli bez podmínek usazovat na Moravě, v Čechách však jen se souhlasem zemského sněmu
  • pro získání inkolátu cizincem – zvláštní právní režim – vždy souhlas českého zemského sněmu (pro Čechy), k přijetí do stavů i souhlas stavů, dosavadní tituly příchozího nepovyšovaly nad domácí šlechtice (právně nebyly uznávány), dále zvláštní závazek – revers, že uchazeč nemá jiné povinnosti vůči jinému pánovi než českému králi a že se přizpůsobí českému právnímu řádu i králi → tento režim i při zakupování statků cizince v Čechách

Královská prokuratura

  • od 15.století v Čechách – významný královský úřad, podobně jako v ostatních zemích
  • původ v Římě – kde se z prokurátorů zastupujících jednotlivé strany vyvinuli státní úředníci zastupující stát
  • rozvinula se až po husitství, vznik souvisí se snahou upevnit rozvrácený královský majetek i požadovat statky neoprávněně šlechtou nabyté, vymáhat placení důchodů náležejících králi
  • jedním z prokurátorů např. Albrecht Rendl z Oušavy - spoluautor VZZ
  • úřad nabyl na důležitosti až po příchodu Habsburků, na Moravě vykonával pravomoc prokurátora královský podkomoří a až od poloviny 16.století byl na Moravě zřízen úřad prokurátora, pod jehož pravomoc patřilo i Opavsko
  • byl podřízen úřadu české komory
  • byl také radou komory, podával prostřednictvím komory zprávy o své činnosti panovníkovi – byl mu současně podřízen a dle jeho příkazů jednal
  • již od počátku existence úřadu zasedal královský prokurátor i v královské radě, v soudu zemském i komorním
  • povinnost střežit zájmy Koruny i panovníka v soudním řízení a oznamovat případy, kdy se někdo dotkl panovníkova jména (crimen lease majestatis), hájit majetkové zájmy krále a státních financi před soudy, vymáhat placení pokut, evidence královských odúmrtních nároků a jejich vymáhání
  • povinnost zastupovat kláštery, duchovní a svobodníky v právních sporech, vést exekuce na dlužné částky náležející státní pokladně

Organizace zemí

  • jednotlivé země (a mezi nimi stát České koruny) žily svým vlastním právním životem, správa v mnoha ohledech svrchovaná, meze stanoveny jen existencí společného státu
  • vše, co nepatřilo do kompetence ústředních orgánů, patřilo zemské správě – i výkon soudnictví a platnost práva
  • stavovství centralizovalo správu zemí

Sněmy Zemské a Krajské

  • vrchol stavovské správy: každá země – svůj zemský sněm se svými stavy → závislé na složení stavovské zemské obce
    • v Čechách: páni, rytíři, měšťané; na Moravě: páni, preláti, rytíři, měšťané, totéž v Horní Lužici
    • ve Slezsku – vytváří se vedle sněmů jednotlivých knížectví i ústřední slezský sněm ve Vratislavi (tři kurie: v prvé knížata a privilegovaní páni, ve druhé šlechta a duchovenstvo zemí a měšťané vratislavští, ve třetí města ze zemí bez knížete)
  • českému sněmu předsedal král (nebo nejvyšší purkrabí), moravskému zemský hejtman, slezskému vrchní slezský hejtman a sněmům lužickým fojt
  • největší váhu český zemský sněm – střežil územní celistvost státu, volil panovníka → svolával ho král, výjimečně i zemští úředníci nebo zemský hejtman
  • 1547 – Ferdinand I. prohlásil svolávání sněmu bez panovníkovy vůle za zločin – urážka královské důstojnosti → trest smrti, konfiskace jmění a ztráta cti
  • v době stavovské se ustálila pravidla jednání
    • zahajoval panovník a ukončoval, jinak se ho moc neúčastnil
    • stavy jednaly odděleně v jednotlivých kuriích a volily si své předsedy – v kurii rozhodovala většina, hlasy se však spíše vážily podle majetku či důležitosti hlasujícího
    • k přijetí platného sněmovního usnesení – jednomyslný souhlas všech stavů – řada výjimek (např. Vladislavské zřízení zemské prosazeno i přes odpor měst)
    • sněm jednal o návrzích krále (přednostně) – o královských propozicích nebo o návrzích stavů – o obecných artykulích nebo o návrzích jednotlivců – zvláštní artykuly
    • k platnosti sněmovního usnesení – výslovný souhlas panovníka (sankce) → vysílání královských relátorů (šlechtici vybraní panovníkem) – zápis usnesení do ZD
    • sněmovní usnesení publikována tiskem od 16.století, nebylo to ale podmínkou platnosti (tak tomu bylo v Uhrách) – v Čechách stačil zápis do ZD, ty měly povahu veřejných právních knih – předpokládala se veřejná známost zápisu
  • pravomoci
    • povolovat zemské berně (stanovit výši daní, ke kterým se zavazovali šlechtici či královská města)
    • právo dávat souhlas ke svolávání zemské hotovosti
    • moc zákonodárná (její usnesení nejdůležitějším pramenem práva zvláště v 16.století)
    • moc správní (úprava náboženských otázek, přijímání cizinců, úprava mincovních a horních poměrů
  • v Čechách se vyvinuly i sněmy krajské – výrazně samosprávný charakter (všechny tři stavy)
  • před 1526 je svolávali zemští úředníci nebo i sami krajští hejtmané, od nástupu Habsburků bylo přísně zakázáno svolávání sněmů bez souhlasu panovníka, od 1549 byla takováto činnost považována za zločin urážky královského majestátu
  • kompetence: krajská správa, bezpečnost, opora zemského sněmu – zde zveřejňována usnesení zemského sněmu, zde usnášeny tzv. obecné artykule sloužící pro základ jednání na zemském sněmu, zde voleni delegáti nižší šlechty a měst na zemské sněmy → zárodky zastupitelské správy šlechtické
  • vývoj přerušen za vlády Ferdinanda I. → svolávány jen zřídka
  • již v 17.století o nich nikdo nic nevěděl a ve šlechtickém právu platil jejich zákaz

Zemští úředníci

  • soustředili ve svých rukou skutečnou výkonnou moc – jejich jmenování i kompetence ovlivněny vyšší i nižší šlechtou
  • v Čechách v čele zemské správy 12 nejvyšších zemských úředníků – představovali ministry feudálního státu
  • pevná pravidla o jejich jmenování, přísaze, pravomoci a pořadí
  • dohoda mezi šlechtou a Vladislavem II. v roce 1497 – panský stav 8 úřadů (prvních sedm + jeden purkrabí karlštejnský), 4 pro rytíře, měšťané mohli zastávat jen úřad podkomořího, to za předpokladu že uchazečem byl měšťan Starého města pražského, povýšený do šlechtického stavu
  1. nejvyšší purkrabí (hlava výkonného aparátu – velel zemské hotovosti, nejvyšší poprávce, vykonavatel i nositel policejní moci, v nepřítomnosti krále zasedal na zemském soudu, vedl soud purkrabský pro záležitosti sporů z dlužních úpisů), pomocníkem purkrabí hradu pražského, vojenský náčelník hradu a předseda soudu mezního, správce vězení na Hradě
  2. zemský hofmistr (předseda komorního soudu)
  3. zemský maršálek (jurisdikce v otázkách šlechtické cti v Čechách a na Moravě)
  4. nejvyšší komorník (agenda zemského soudu)
  5. nejvyšší zemský sudí (zemský soud větší)
  6. nejvyšší kancléř (v čele české královské kanceláře)
  7. dvorský sudí (předseda soudu dvorského, pro spory o odúmrtě a léna)
  8. nejvyšší písař (agenda ZD)
  9. podkomoří (agenda správy královských měst)
  10. DVA purkrabí karlštejnští (dva úředníci spravující hrad, klenoty a archiv – vliv na kontrolu nad obsazováním trůnu)
  11. purkrabí kraje hradeckého – předseda zvláštního soudu pro tuto oblast – obdoba pražského soudu purkrabského, soudil spory o dluhy mezi šlechtici navzájem a mezi šlechtici a měšťany
  • menší úředníci tvořili od 14.století vlastní kolegium – zasedali na menším soudu zemském a věnovali se agendě ZD
  • úřady měly samosprávný charakter – neplacení, příjmy z výnosu úřadu (poplatky za jednotlivé úřední výkony, nejvýnosnější Karlštejn), slib věrnosti a poslušnosti králi i stavům
  • nejvyšší úřady svěřovány šlechticům prakticky na doživotí, nebo dokud se ho nezřekli, král je nemohl odvolat, pokus domoci se úřadu za života jeho držitele trestán smrtí
  • útok na jejich bezpečnost, osobu, pověst v souvislosti s úřadem stíhán smrtí
  • na Moravě probíhal proces splývání úředníků olomouckých a brněnských – písař (spojen již ve 14.století), komorník a sudí
  • sbor moravských úředníků – 6 členů: český maršálek, komorník a sudí (pán), hofrychtéř, podkomoří a písař (rytíř), moravský hejtman byl pán
  • vláda ve Slezsku – tzv. ústřední zemská vláda – v čele vrchní zemský hejtman – vždy jeden ze slezských knížat

Správa krajská

  • po husitství prošla změnami, ale husitští krajští hejtmané se udrželi i po porážce husitství – ještě za Zikmunda drželi vládu v krajích
  • nástupce Albrecht jmenoval krajské hejtmany z pánů a rytířů, aby posílil svoji moc
  • 1440 - 1453 – na krajské správě spočívala mocenská rovnováha země
  • šlechtičtí obyvatelé zavazováni státní moci k poslušnosti pomocí právního řádu – zvláštními dohodami – tzv. landfrýdy
  • svazy, jednoty krajů – Hradecko, Chrudimsko, Čáslavsko, Kouřimsko (odtud vzešla moc Jiřího z Poděbrad)
  • hejtmané podle podmínek 1-2; pravomoc vojenská, výkon funkcí policejních a trestání zločinců, za vlády Jiřího z Poděbrad jako velitelé krajské hotovosti
  • následně obnova úřadů starých poprávců – v souvislosti s obnovením ústřední královské moci, až vláda Vladislava II. oslabila dědičné pozice poprávců → 1473-1480 v čele krajů opět hejtmané, pak je opět nahradili poprávci, kteří definitivně mizí 1499 – dohoda mezi stavy a králem v Bratislavě – tzv. Prešpurské zůstání → definitivně upevněna moc krajských hejtmanů
  • v každém kraji jmenováni 2 – zpravidla 1 katolík, 1 kališník – jeden pán, jeden rytíř
  • 1517 – sněmem přijat hejtmanský řád – stanovil práva a povinnosti hejtmanů v oblasti krajské policie
  • neměli už moc soudní, měli však rozsáhlou moc správní – výkon krajské policie
  • velení šlechtické krajské domobraně ale patřilo tzv. vojenským krajským hejtmanům – 1547 je zrušil Ferdinand I.

Správa městská

  • nejvíce v husitství získala královská města – hospodářsky, politicky i vojensky
  • městům ve stavovském období trvale přiznána stavovská oprávnění – politická práva, města ale byla nucena bojovat se šlechtou
  • rozmach městské samosprávy – prakticky nezávislá na státní moci
  • na počátku 16.století v Čechách – 30 měst královských a 9 věnných
  • měšťané svobodní, město vystupuje jako právnická osoba
  • uvnitř rozlišení na měšťany usedlé a neusedlé, mezi měšťany a ostatním obyvatelstvem → hluboká sociální diferenciace – z účasti na správě vyloučeni zejména chudí
  • právně zcela diskvalifikováni „lidé lehkovážní a neužiteční“ – jejich právní způsobilost značně omezena (např.rasové, biřici, pištci, tuláci)
  • měšťané měli právo přijímat do městského stavu nové příslušníky – uchazeč musel prokázat, že pochází z řádného manželství, musel zaplatit „příjemný“ plat, někdo z měšťanů se za něj musel zaručit, že bude plnit své povinnosti – vojenská služba, strážní služba, platy, dodržování policejních předpisů
  • vedoucí postavení Staré Město Pražské – Praha tehdy složena z několika samostatných měst – SMP, NMP, Menší Město (Malá Strana), Hradčany – podléhaly úřadu purkrabího Hradu pražského a Vyšehrad – poddanské městečko, jež patřilo vyšehradské kapitule
  • základní rysy zůstaly obdobné jako v době předhusitské
  • zvláštní postavení ve správě má městský písař – představitel městské kanceláře a výkonný úředník městské rady (na Starém Městě titul kancléř)
  • městská rada v čele městské správy – odstupující rada dala panovníkovi návrh na jmenování nové, členství v radě pro bohaté, základní protiklad národnostní (česko-německý) už zmizel
  • velká obec = všelidové shromáždění města začíná ztrácet na významu – objevuje se jen občas jako rys nespokojenosti
  • zlomem je porážka českého stavovského povstání v roce 1547 – Ferdinand I. se vypořádal s městy
    • konfiskace majetků měst – musela zaplatit do královské pokladny značné pokuty, vydat svá privilegia a král rozhodl, která si ponechají, nové daně
    • znovuzavedení úřadu královského rychtáře (ve třech pražských městech královští hejtmané) – hájil ve městech zájmy panovníka
    • jmenování městských rad nyní bez podílu obyvatelstva
    • jen tři věrná města (Plzeň, Ústí a Budějovice) – byla těchto opatření ušetřena
    • později byla opatření zmírňována, ale úřad královského rychtáře zůstal

Správa vrchnostenská

  • nejnižší správní jednotkou jsou panství, jen nevýznamné záležitosti ponechány vesnické samosprávě (systém panství a feudálních pozemkových vrchností se vyvíjí do pozdně feudální formy)
  • střediskem výkonu vrchnostenské správy šlechtické hrady a tvrze → úředníci šlechty
  • na církevních panstvích purkrabí, hejtmané či regenti – vedli správu panství; vykonávali soudnictví nad poddanými; starali se o vybírání dávek a berní; dbali o vojenské a policejní záležitosti
  • ve vesnicích dosazovali konšely a soudce; vedli registra – zapisovaly se především převody majetkové
  • řídili se zvláštními instrukcemi – vydávala je vrchnost – předpisy hospodářské i trestněprávní povahy
  • pro poddané byly šlechtou vydávány selské řády – tvořily základ právního života poddaných – obsahovaly pravidla pro chování poddaných mezi sebou navzájem i vůči vrchnosti
  • v čele správy poddanských vsí stál soudce – rychtář, či fojt a výbor konšelů nebo kmetů – jejich počet kolísal od 2 do 12 dle velikosti vsi
  • jmenování a odvolání záležitostí vrchnosti – selská samospráva byla téměř zlikvidována
  • účel: poslušnost poddaných, dozor nad vybíráním dávek a plněním roboty → zde mohl pomoci i státní aparát: zásah krajského hejtmana (pokyn dávala královská dvorská kancelář) nebo vojenská hotovost celého kraje, smyslem uvěznění vzbouřenců a vynucení slibu poslušnosti (po jeho složení propuštěni zpět na panství)

Prameny

  • státnicové otázky z Vakobobrů kontrolované s učebnicí (str.55-79)
  • organizece sem nejspíš nepatří, ale pro jistotu jsme ji uvedl
  • pokud někoho napadá jak to zestručnit, má možnost;)
Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code