Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


4. Vznik členství v EU

V současné době má EU 28 členů (Čl. 52 SEU). EU byla roku 1952 založena 6 zeměmi: Belgie,Francie,Itálie,Lucembursko,SRN aNizozemsko.


Dne 9.7. 1961 byla podepsána asociační úmluva EHS s Řeckem. Koncem července 1961 požádalo Irsko, Velká Britániea Dánskoo přistoupení k EHS. V dubnu 1962 následuje žádost Norska.V mezidobí probíhají jednání o přistoupení s Velkou Birtánií. Přistoupení Velké Británie ztroskotává na vetu francouzského prezidenta de Gaulla. Dne 10.5.1967 podává Velká Británie opět žádost o přistoupení, stejně jako Irskoa dne 11.5.1967 Dánsko. Dne 24.7.1967 následuje Norskoa dne 28.7.1967 Švédsko. Vlastní jednání o přistoupení začínají po přípravách v červenci 1970. O jeden a půl roku později, dne 22.1.1972, jsou podepsány smlouvy o přistoupení s těmito státy. V červenci 1972 hlasuje britská Dolní sněmovna pro vstup Velké Británie. Dne 22.10.1972 se Dánskovyjadřuje v referendu pro vstup. Zatímco Norsko dne 25.9.1972 v referendu vstup odmítá, dne 1.1.1973 vstupuje v platnost smlouva o přistoupení Velké Británie, Irskaa Dánska. K dalšímu rozšíření dochází přistoupením jihoevropských států. V roce 1979 je uzavřena smlouva o přistoupení Řecka (vstoupila v platnost ke dni 1.1.1981), v roce 1985 byly uzavřeny smlouvy o přistoupení Španělskaa Portugalska (vstoupily v platnost 1.1.1986). Dne 25.9. 1993 byly podepsány smlouvy o přistoupení čtyř tehdejších členských států ESVO (Finska,Norska, Rakouskaa Švédska. Norskoreferendem podruhé přístup odmítlo; ostatní tři státy se staly členy 1.1.1995. Reformní proces následujících let byl ve znamení rozšiřování EU: Amsterodamská a Niceská smlouva znamenaly značné změny. Zejména jsou to institucionální konsekvence pro kandidáty vstupu, které jsou obsaženy v příloze Niceské smlouvy (Protokol o rozšíření EU). Na straně kandidátských států, které se měly stát roku 2004 státy členskými, byla přístupová kritéria stanovena v Kodani roku 1993, politická, právní a ekonomická transformace, tedy zavedení demokratického režimu právního státu a sytém svobodného tržního hospodářství, jakož i proces přibližování národních právních řádů konceptu EU. V ústavách kandidátských států byly zakotveny speciální úpravy o přístupu. Ve všech těchto státech, s výjimkou Kypru, se konala referenda o přístupu. Proces rozšiřování EU dosáhl podpisy přístupových smluv dne 16.4.2003 v Athénách svého vrcholu: 8 středo- a východoevropských států (Polsko, Maďarsko, ČR, SR), tři baltské státy (Litva, Estonsko aLotyšsko) a tři státy středomořské (Slovinsko, Maltaa Kyprsvojí řeckou částí) se po uskutečnění ratifikačního procesu přístupu všemi dosavadními členskými státy a státy přistupujícími k 1.5.2004 staly členskými státy a v témže roce se zúčastnily voleb do EP. V roce 2007 přistoupilo Bulharskoa Rumunsko. V říjnu 2005 byla zahájena přístupová jednání s Tureckema Chorvatskem.


Postupně se přidružovaly další země, EU se rozšířila celkem šestkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irskoa Spojené království. Řeckose připojilo v roce 1981, následováno Španělskema Portugalskemv roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52% obyvatel hlasovalo proti setrvání v EHS.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakouskoa Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovenskoa Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunskoa Bulharsko.


Proces rozšiřování EU není ukončen. Existují však i evropské státy, které zájem o členství nemají, mezi které patří Švýcarsko, Norsko, Běloruskoa Rusko. Všechny ostatní evropské státy zájem o členství mají. Mezi poteciální členské země patří: Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbskoa Kosovo, z nichž Černá Hora a Srbsko podali žádost.


Právo EU upravuje odděleně přistoupení k EU (Čl. 49 SEU), pozastavení členských práv (Čl. 7 a 8 SEU) a dobrovolné vystoupení.


Podmínky pro vznik členství


* Materiální – byly stanoveny na zasedání Rady EU v Kodani v červnu 1993 jako tzv. kodaňská kritéria (dříve nebyla stanovena kritéria, která by musely nové členské státy splnit) z důvodu rozšiřování EU do střední a východní Evropy, tyto země se odlišovaly od dříve přistupujících zemí.


Kodaňská kritéria vyžadovala, aby „..uchazečská země dosáhla stability institucí zaručujících demokracii, zákonnost, zajištění lidských práv a respektování a ochrany lidských menšin, měla fungující tržní hospodářství a byla schopna odolávat konkurenčním tlakům a tržním silám v rámci Unie, byla schopna převzít závazky vyplývající z členství, včetně plnění cílů politické, hospodářské a měnové unie. (Závěry předsednictva ze zasedání ER v Kodani 1993)


* Mezi ně patří:

  1. Politická – uchazeč by měl být stabilním, demokratickým, právním státem, dodržovat lidská práva
  2. Ekonomická – uchazeč by dále měl mít fungující tržní ekonomiku, která je schopná začlenění do vnitřního trhu EU
  3. Správně-soudní – dostatečná kapacita převzít na sebe závazky vyplývající ze členství – pod tuto podmínku spadá aplikace a dodržování právních pravidel EU, kterou mají ostatní členové, přebírá veškerá práva a povinnosti ze Smluv
  4. (dostatečná schopnost EU absorbovat uchazeče, aniž by došlo k narušení EU – jedná o podmínku spíše pro EU, než pro uchazeče) – to je podmínka, která brání přístupu Turecka do EU


* Formální (procedurální)


Žadatel o členství v EU zašle žádost Radě. Po LS Rada informuje EP a národní parlamenty o přijaté žádosti. Rada rozhodne o udělení statutu kandidátské země, obsahující mj. přístup k některým fondům EU, a to jednomyslně po konzultaci s Komisí a se souhlasem EP; EP musí vydat v této věci souhlasné stanovisko absolutní většinou svých členů; může tedy toto řízení blokovat. Tj. první fáze přijetí je souhlas Rady. Poté Rada rozhodne o zahájení jednání o přistoupení. Následuje vlastní jednání o podmínkách přistoupení a vnitrostátní harmonizace. Jednání završuje podpis dohody o přistoupení, odkdy má přistupující získat statut pozorovatele v orgánem EU, účastní se všech pracovních jednání, vyjma těch, kde se jedná o tento stát a bez hlasovacích práv. Konečná dohoda předpokládá ratifikaci všemi smluvními státy – členskými státy i kandidátem – podle jejich ústavních předpisů.


* Uvedeny v Čl. 49 SEU:


Každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v Čl. 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii. O této žádosti je informován EP a vnitrostátní parlamenty . Žadatelský stát podává svou žádost Radě, která rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu EP, který se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Kritéria pro přistoupení, na nichž se dohodne ER, budou zohledněna .Nová věta přidaná pro LS. ER může zpřísnit kritéria přistoupení, jež vycházejí z tohoto článku dle svého uvážení.

Podmínky přijetí a s ním spojené nezbytné následky úpravy smluv, na nichž je EU založena, jsou předmětem dohody mezi členskými státy a žadatelským státem. Tato dohoda vyžaduje ratifikaci všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“


- Podání žádosti Radě – v současné době má podanou Island, ale jeho členství je zatím sporné, prožívají finanční krizi, nemají fungující ekonomiku, jedná se, zda není zasažena natolik, že není možné jeho členství a část islandské opozice se obává omezování rybolovu. (stále je na tom lépe než ekonomika řecká, turecká, rumunská, bulharská)

  1. Pouze evropský stát se může stát členským státem EU – např. přihlášku podalo Maroko

U této podmínky se bere v potaz geografický náhled – Evropa je vymezena pohořím a řekou Ural, Bosporským průlivem a Černým mořem – při takovémto vymezení Evropy by sem patřila Gruziea Ázerbájdžán, ale už ne Kazachstán

A dále politické, kulturní a civilizační hodnoty, které daný stát uznává, aby mohl být považován za evropský (př. Berlusconi prosazuje do EU Izrael, i když geograficky není v Evropě)

  1. Zahájeny přístupové rozhovory a následně sjednání přístupové smlouvy

V této fázi je třeba vyhodnotit podanou žádost – splňuje-li nebo bude-li splňovat materiální podmínky členství. Orgány EU rozhodnou o zahájení přístupových oficiálních rozhovorů (negociace). Pro tuto chvíli se uchazečský stát stává státem kandidátským. Dnes jsou těmito státy: Chorvatsko, Makedonie (nejsou zahájeny negociace, protože se neví, pod jakým jménem bude Makedonie do EU vstupovat), Turecko


V současné době prožívá problémy Řecko, velkým problémem je např. to, že státní zaměstnanci zde chodí do důchodu v 53 letech a dostávají 90 % platu, proto se Německo brání pomoci půjčkou Řecku z rozpočtu EU. Řecko musí nejprve snížit výdaje, aby mohli žádat o pomoc.

Dalšími vedlejšími podmínkami jsou podmínky institucionální a finanční. Za účelem zmírnění těžkostí mohou být stanoveny lhůty a přechodné výjimky z vázanosti právem EU.

Existují trvalé a přechodné výjimkypro členské státy. ČR má 40 výjimek z práva EU, z toho 2 trvalé, a to ponechat nižší sazbu spotřební daně pro domácí ovocné destiláty a vyšší práh pro registraci k DPH.

Přístupová smlouva se předloží Radě EU, která jí musí přijmout jednomyslně, a poté EP, který musí přijmout většinou členů. Následuje ratifikační proces, kde je možné zablokovat vstup v několika fázích. Souhlas k ratifikaci v ČR nebyl dán Parlamentem, ale všelidovým hlasováním v roce 2003, kde se pro vyjádřilo 77 % a zúčastnilo se 60 % oprávněným hlasujících.

Navigace (obsah)

1. Vývojová stádia evropské integrace | 2. Význam Maastrichtské smlouvy a Amsterdamské smlouvy | 3. Význam Lisabonské smlouvy | 4. Vznik členství v EU | 5. Pojem a obsah členství v EU | 6. Rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy | 7. Pozastavení a zánik členství v EU | 8. Princip posílené spolupráce | 9. Pojem a působnost práva EU | 10. Princip loajality | 11. Princip subsidiarity | 12. Princip proporcionality | 13. Systematika pramenů práva EU a jejich vzájemné vazby | 14. Primární právo EU a jeho vnitrostátní účinky | 15. Nařízení EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od směrnic EU | 16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU | 17. Následky nenáležité transpozice směrnic EU | 18. Rozhodnutí (druhy, povaha a odlišnosti) | 19. Judikatura Soudního dvora EU jako pramen práva EU | 20. Obecné právní zásady jako pramen práva EU | 21. Hlavní metody výkladu práva EU a jejich specifika. | 22. Postupy pro přijímání změn primárního práva EU | 23. Legislativní proces v EU. | 24. Metody a nástroje harmonizace právních předpisů členských států EU | 25. Právní základ a autonomie práva EU | 26. Specifika práva EU vůči mezinárodnímu právu | 27. Princip přímého účinku (použitelnosti) práva EU | 28. Princip nepřímého účinku práva EU | 29. Princip přednosti práva EU - jeho zakotvení a projevy | 30. Výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva | 31. Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU | 32. Sankce v právu EU | 33. Odpovědnost EU za škodu | 34. Pojetí základních práv v právu EU | 35. Systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU) | 36. Geneze a obsah Listiny základních práv EU | 37. Vztah Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva | 38. Přehled institucionální struktury EU | 39. Evropská rada (složení, fungování, pravomoci) | 40. Rada EU (složení, fungování, pravomoci) | 41. Evropská komise (složení, fungování, pravomoci) | 42. Evropský parlament (složení, fungování, pravomoci) | 43. Evropská centrální banka | 44. Zdroje, výdaje a schvalování rozpočtu EU | 45. Soudní dvůr (složení, pravomoci, úloha) | 46. Tribunál (složení, pravomoci, úloha) | 47. Přehled druhů řízení před Soudním dvorem EU | 48. Řízení o předběžné otázce | 49. Řízení o žalobě neplatnosti | 50. Řízení o žalobě pro porušení Smluv | 51. Pojem zboží a hlavní zákazy, na nichž je volný pohyb zboží založen | 52. Výjimky ze zásady volného pohybu zboží | 53. Zákaz cel a opatření majících rovnocenný účinek | 54. Zákaz kvantitativních omezení a opatření majících rovnocenný účinek | 55. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní | 56. Zásada vzájemného uznávání (princip země původu) ve volném pohybu služeb, zboží a osob | 57. Unijní občanství – pojem a základní charakteristika | 58. Práva unijních občanů ve vztahu k orgánům EU | 59. Právo pobytu a práce unijních občanů | 60. Omezení volného pohybu unijních občanů | 61. Schengenský systém | 62. Svoboda usazování v EU | 63. Pojem kapitálu a platby a omezení volného pohybu kapitálu a plateb | 64. Pojem hospodářské a měnové unie | 65. Pakt o stabilitě a růstu | 66. Zneužití dominantního postavení v EU | 67. Kartelové dohody v EU | 68. Kontrola fúzí v EU | 69. Veřejné podpory v EU | 70. Prosazování soutěžního práva EU | 71. Právní povaha tzv. vnějších smluv EU a řízení o posudku slučitelnosti | 72. Zvláštnosti právního režimu SZBP | 73. Prostor svobody, bezpečnosti a práva | 74. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech | 75. Charakteristika jedné z následujících politik EU: zemědělská, dopravní, ochrany spotřebitele a životního prostředí

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code