Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


35. systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU)

EHS jako nástroj hospodářské integrace členských států věnovalo základním lidským právům pouze okrajovou pozornost.


Evropské hospodářské společenství bylo primárně ekonomickým společenstvím, proto první uznávané svobody v rámci EHS byly základní tržní svobody.


Absence katalogu základních lidských práv v zakládacích smlouváchs dvěmi výjimkami a těmi jsou zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti a rovná odměna mužů a žen za práci stejné hodnoty.


První prolomení přístupu odmítajícího se zaobírat lidsko-právní problematikou na komunitární úrovni lze vystopovat v judikatuře Evropského soudního dvora. Vypracování doktríny základních práv ze strany tohoto judiciálního orgánu Společenství bylo v podstatě vynuceno dlouho trvajícími konflikty mezi ES a některými členskými státy v oblasti lidských práv (především těmi státy, které se vyznačují zvlášť vysokou úrovní rozpracování a ochrany práv jednotlivce). Zejména ústavní soudy Německa, Francie, Itálie a dalších odmítaly uznat nadřazenost práva ES a přednost jeho norem k právu vnitrostátnímu s poukazem na to, že komunitární právo zasahuje do ústavních norem členských států chránících lidská práva. Nadřazenost acquis communautaire se tak dostala do rozporu s tou skutečností, že v ES na rozdíl od ústavního práva členských států odpovídající úprava jednoduše chyběla.Východisko, které zvolil Soudní dvůr, spočívalo ve vypracování komunitární doktríny základních práv jako obecné zásady právní, jež zahrnovala také odhodlání Soudu zrušit každé ustanovení komunitárního práva, které bude odporovat lidským právům. Prvním judikátem, ve kterém Lucemburský soud demonstroval uvedený koncept ochrany lidských práv prostřednictvím obecných zásad právních, se stal případ Stauder (1969) . Lucemburský soud poprvé objevil cestu a vynalezl způsob, jak interpretovat lidská práva v rámci acquis communautaire. Prohlásil totiž, že i přestože tato práva nejsou výslovně uvedená v aktech primárního ani sekundárního práva, nicméně jsou „implicitně obsažená a uchována v obecných zásadách komunitárního práva, které Soudní dvůr musí chránit.


Z čeho ESD vyvodil koncept lidských práv v komunitárním právu:


1. ústavní tradice členských států (pokud se jedná o požadavek obecnosti, zdaleka se nepožaduje příslušná ústavní praxe plošně ve všech členských státech tzn. dané právo nemusí za ústavní považovat všechny členské státy)


2. mezinárodní smlouvy na poli lidských práv, které ratifikovala většina členských států ( Všeobecná deklarace, ačkoliv jde o soft law, Pakt o občanských a politických právech, Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropská sociální charta, Úmluva o právech dítěte, úmluvy Mezinárodní organizace práce…)


3. kazuistika Evropského soudu pro lidská práva.



V hierarchii samotného acquis communautaire obecné zásady právní se ocitají na úrovni pramenů primárního práva. To znamená, že v případě rozporu mezi obecnými zásadami právními a například sekundární legislativou ES, mají první z nich aplikační přednost a bezprostřední účinek.


Od 70. let rozhodnutí Soudního dvora uznávají jednotlivá základní práva a vymezují jejich dosah a meze. Šlo zejména o zásadu rovnosti, ochranu vlastnictví, svobodu podnikání, svobodu sdružování, svobodu názoru a slova, ochranu soukromí, náboženskou svobodu, právo na účinnou soudní ochranu nebo principy právního státu (zákonnost, ochrana dobré víry, zákaz retroaktivity apod.). Soudní dvůr opakovaně odmítl oprávnění členských států, resp. jejich soudů poměřovat právo EHS (ES) standardem základních práv příslušného členského státu.


Klíčové judikáty ESD:


Případ Stauder (1969):

Skutkový stav: SRN poskytovala příjemcům soc. podpory zlevněné máslo. Příjemci museli na poukazu k odběru másla uvádět jméno a adresu, jak plynulo z rozhodnutí Komise. Erich Stauder z Ulmu se obrátil na správní soud ve Stuttgartu s tvrzením, že povinnost uvádět své jméno a adresu je protiprávní. Správní soud položil ESD předběžnou otázku, zda je v souladu s obecně závaznými předpisy společenství, aby právo Společenství při poskytování zlevněného másla ukládalo příjemci soc. podpory povinnost pokaždé uvádět jeho jméno.

Závěry: Je třeba zjišťovat, a to prostřednictvím hodnotícího právního srovnání, společné hodnotové představy národního ústavního práva, zejména lidských práv, které musí být považovány za nepsanou součást komunitárního práva. ESD tedy usoudil, že výkon veřejné moci Společenství může být do jisté míry omezen ochranou základních lidských práv, a že tedy komunitární právo musí obsahovat určité garance základních lidských práv. Dále se v této věci poprvé objevuje maxima, že v případě různých jazykových verzí právního aktu Společenství je aplikovatelná ta, co nejméně zasahuje do lidských práv.


Případ Hauer :

Skutkový stav:Paní Liselotte Hauerová požádala o povolení k vysazení vinné révy na svém pozemku. To jí nebylo uděleno s ohledem na nařízení EHS, o opatřeních k přizpůsobení vinařství potřebám společného trhu, které zakazuje jakoukoliv novou výsadbu vinné révy. Paní Hauerová se tak obrátila na správní soud a tvrdila porušení jejích ústavou SRN garantovaných práv – svobodný výkon vlastnického práva a svobodnou volbu povolání. Správní soud se obrátil na ESD, aby přezkoumal slučitelnost nařízení s obecnými právními zásadami Společenství ( lidskými právy a svobodami, které za obecné právní zásady označil ESD ve věci Stauder).

Závěry:Základní práva a svobody patří k obecným právním zásadám, které musí ESD zajišťovat. Přitom vychází ESD ze společných ústavních tradic členských států a mezinárodních smluv o lidských právech, které ratifikovala většina členských států ( odkaz i na Evropskou úmluva o lidských právech a svobodách a na Štrasburský soud a jeho judikaturu). ESD přebírá standart ochrany lidských práv podle Evropské úmluvy včetně judikatury ESLP.


V roce 2000 (a opakovaně v roce 2007, v kontextu Lisabonské smlouvy) byla slavnostně vyhlášena evropská Listina základních práv, adresovaná institucím EU a rovněž členským státům při provádění práva EU. Lisabonská smlouva, podepsaná dne 13. prosince 2007, pozvedává Listinu na úroveň primárního práva EU a činí ji právně závaznou.

V roce 2003 rozhodla Evropská rada rozšířit činnost Evropského monitorovacího centra pro rasismus a xenofobii (European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia) a přetvořit ho na Agenturu základních práv (Fundamental Rights Agency). Tak se stalo s účinností od 1. března 2007.



Zmínky o základních právech v primárním právu:


Maastrichtská smlouva:

Čl. 6 SEU - Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům.

Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství.


Čl. 49 SEU – Každý evropský stát, který uznává zásady uvedené v čl 6 odst. 1, může požádat o členství v Unii.


Po Lisabonské smlouvě:


Čl. 6 SEU – Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv EU ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.

Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách.

Práva, svobody a zásady obsažené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny.

Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této Úmluvě se nijak nedotkne pravomocí Unie vymezených Smlouvami.

Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie.


Žalobou na neplatnost se mohou členské státy, orgány Unie i soukromé osoby domáhat zrušení aktu Unie, který je v rozporu s jejich subjektivními právy, pokud se jich právní akt bezprostředně a osobně týká.

Navigace (obsah)

1. Vývojová stádia evropské integrace | 2. Význam Maastrichtské smlouvy a Amsterdamské smlouvy | 3. Význam Lisabonské smlouvy | 4. Vznik členství v EU | 5. Pojem a obsah členství v EU | 6. Rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy | 7. Pozastavení a zánik členství v EU | 8. Princip posílené spolupráce | 9. Pojem a působnost práva EU | 10. Princip loajality | 11. Princip subsidiarity | 12. Princip proporcionality | 13. Systematika pramenů práva EU a jejich vzájemné vazby | 14. Primární právo EU a jeho vnitrostátní účinky | 15. Nařízení EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od směrnic EU | 16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU | 17. Následky nenáležité transpozice směrnic EU | 18. Rozhodnutí (druhy, povaha a odlišnosti) | 19. Judikatura Soudního dvora EU jako pramen práva EU | 20. Obecné právní zásady jako pramen práva EU | 21. Hlavní metody výkladu práva EU a jejich specifika. | 22. Postupy pro přijímání změn primárního práva EU | 23. Legislativní proces v EU. | 24. Metody a nástroje harmonizace právních předpisů členských států EU | 25. Právní základ a autonomie práva EU | 26. Specifika práva EU vůči mezinárodnímu právu | 27. Princip přímého účinku (použitelnosti) práva EU | 28. Princip nepřímého účinku práva EU | 29. Princip přednosti práva EU - jeho zakotvení a projevy | 30. Výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva | 31. Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU | 32. Sankce v právu EU | 33. Odpovědnost EU za škodu | 34. Pojetí základních práv v právu EU | 35. Systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU) | 36. Geneze a obsah Listiny základních práv EU | 37. Vztah Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva | 38. Přehled institucionální struktury EU | 39. Evropská rada (složení, fungování, pravomoci) | 40. Rada EU (složení, fungování, pravomoci) | 41. Evropská komise (složení, fungování, pravomoci) | 42. Evropský parlament (složení, fungování, pravomoci) | 43. Evropská centrální banka | 44. Zdroje, výdaje a schvalování rozpočtu EU | 45. Soudní dvůr (složení, pravomoci, úloha) | 46. Tribunál (složení, pravomoci, úloha) | 47. Přehled druhů řízení před Soudním dvorem EU | 48. Řízení o předběžné otázce | 49. Řízení o žalobě neplatnosti | 50. Řízení o žalobě pro porušení Smluv | 51. Pojem zboží a hlavní zákazy, na nichž je volný pohyb zboží založen | 52. Výjimky ze zásady volného pohybu zboží | 53. Zákaz cel a opatření majících rovnocenný účinek | 54. Zákaz kvantitativních omezení a opatření majících rovnocenný účinek | 55. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní | 56. Zásada vzájemného uznávání (princip země původu) ve volném pohybu služeb, zboží a osob | 57. Unijní občanství – pojem a základní charakteristika | 58. Práva unijních občanů ve vztahu k orgánům EU | 59. Právo pobytu a práce unijních občanů | 60. Omezení volného pohybu unijních občanů | 61. Schengenský systém | 62. Svoboda usazování v EU | 63. Pojem kapitálu a platby a omezení volného pohybu kapitálu a plateb | 64. Pojem hospodářské a měnové unie | 65. Pakt o stabilitě a růstu | 66. Zneužití dominantního postavení v EU | 67. Kartelové dohody v EU | 68. Kontrola fúzí v EU | 69. Veřejné podpory v EU | 70. Prosazování soutěžního práva EU | 71. Právní povaha tzv. vnějších smluv EU a řízení o posudku slučitelnosti | 72. Zvláštnosti právního režimu SZBP | 73. Prostor svobody, bezpečnosti a práva | 74. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech | 75. Charakteristika jedné z následujících politik EU: zemědělská, dopravní, ochrany spotřebitele a životního prostředí

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code