Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


33. ODPOVĚDNOST EU ZA ŠKODU

EU může odpovídat za škodu na základě smlouvy i mimo smlouvu.

Smluvní odpovědnost (čl. 340/1 SFEU)

* Smluvní odpovědnost může nastat, poruší-li EU soukromoprávní smlouvu při výkonu své co nejšířeji chápané způsobilosti k právům a právním úkonům v jednotlivých členských státech při nabývání majetku, zaměstnávání pracovníků atd. Do této kategorie zahrnujeme:

* smlouvy k zajištění dodávek zboží služeb orgánům EU * smlouvy pracovní s personálem EU * smlouvy k provádění politik EU, uzavírané orgány EU (nejčastěji Komisí a agenturami) na základě pravomoci stanovené sekundárním aktem

* tyto smlouvy je třeba odlišit od jiných vícestranných aktů v rámci práva EU

* od vnějších smluv – mezinárodně právní akty jejichž stranou je nečlenský stát nebo mezinárodní organizace * od interinstitucionálních dohod – jen mezi orgány EU * terciárních – mezi členskými státy, jež usnadňují uplatňování práva EU

* Rozhodné právo. Smluvní odpovědnost se řídí právem rozhodným pro danou smlouvu, ať už z rozhodnutí smluvních stran nebo podle kolizních norem MPS. Právo EU neobsahuje komplexní úpravu smluvního práva, a proto půjde většinou o vnitrostátní právo; výjimku představuje úprava postavení personálu EU a dodržování zásad transparentnosti, publicit a nediskriminace, včetně používání např. pravidel o veřejných zakázkách. * Sudiště. Spory z těchto soukromoprávních smluv soudí příslušné soudy členských států. Výjimku představují možnosti, kdy příslušným bude

* Tribunál na základě rozhodčí doložky (čl. 272 SFEU) * Soud pro veřejnou službu pro zaměstnanecké spory EU

Mimosmluvní odpovědnost EU (čl. 340/2 SFEU)

* Mimosmluvní odpovědnost se naopak zakládá přímo na právu EU. Příslušná žaloba zahajuje autonomní řízení, jež původně bylo chápáno jako důsledek rozhodnutí o neplatnosti aktu EU (25/62 Plaumann) → není tedy třeba napřed žalovat na neplatnost, aby náhrada škody byla přípustná (5/71 Schoppenstedt).

Často naopak žaloba na náhradu škody může být prostředkem k dosažení neplatnosti důsledků právního aktu. Naproti tomu podmínky použitelnosti této žaloby jsou velmi přísnéa vedou k zamítnutí velké části žalob.

Podmínky mimosmluvní odpovědnosti

* Ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti EU za škodu je třeba splnit 5 kumulativních podmínek:

- škodná událost: protiprávní porušení normy EU - norma EU má za cíl udělení práv jednotlivci - porušení normy EU je dostatečně závažné - škoda - příčinná souvislost mezi škodou a škodnou událostí nebo zaviněním

Judikatura SDEU výslovně hovoří o třech (2,3,5), zbývající jsou v nich ale obsaženy. Tyto podmínky mají být v zásadě stejné, jako podmínky obdobné odpovědnosti členských států

- Škodná událost

Škodná událost znamená protiprávní jednání orgánu EU – konání či opomenutí. Jednání musí být protiprávní a přičitatelné EU.

- Nedostatek protiprávnosti vylučuje náhradu škody, i když jde o projekt EU, v jehož rámci byl jednotlivec poškozen –> dříve SDEU nevylučoval odpovědnost EU, vznikla-li neobvyklá a zvláštní škoda (neobvyklá „přesahuje meze hospodářského rizika vlastním činnostem v dotčeném odvětví“ a zvláštní „zasahuje konkrétní kategorii hospodářských subjektů nepřiměřeným způsobem v porovnání s ostatními subjekty.“ Platí totiž, že hospodářské subjekty musí nést rizika své činnosti (T-333/03 Madar, bod 102). - Přičitatelnost porušení EU

Žalobce se náhrady škody podle čl. 340/2 SFEU domůže pouze tehdy, prokáže-li, že škoda vznikla působením orgánů EU nebo jeho zaměstnanců při výkonu jejich funkcí.

* Škodná událost přičitatelná zaměstnanci orgánu EU – právo EU rozeznává osobní zavinění a zavinění služební. Jednání zaměstnance může být kvalifikováno za služební zavinění, pokud představuje „nutné prodloužení poslání svěřené orgánům“(9/69 Sayag). Způsobí-li takové jednání škodu, odpovídá za ni EU a ne zaměstnanec - ten je dle čl. 12 a) Protokolu o výsadách a imunitách vyňat z přímé odpovědnosti za taková jednání. * Škodná událost přičitatelná orgánům EU – odpovědnost orgánů EU za normativní akty * Spoluodpovědnost EU a členských států – 3 alternativy

- Členský stát špatně provádí řádnou normu EU: odpovědnost je na členském státu - Členský stát řádně provádí protiprávní normu EU: odpovědnost EU a příslušnost SDEU nastává v případě, že vnitrostátní orgány se nepodílely na vzniku škody (89,91/86 CNTA, body 17-20) - Škoda vznikla působením orgánů EU i členského státu: žalobce musí nejprve vyčerpat všechny prostředky a odškodnění u členského státu (Francovich), než může SDEU rozhodnout o zbytkové odpovědnosti EU


Spoluodpovědnost EU a poškozeného – žalobce musí žalovat EU a o spoluodpovědnosti se rozhoduje před SDEU (145/83 Adams, srov. pozn. p. č. 1191).




- Cílem porušené normy je přidělení práv jednotlivci

Porušené pravidlo musí mít za cíl přidělení práv jednotlivci, anebo jen nepřímo chrání jeho zájmy (články 34,45, 49 SFEU a řada směrnic). SDEU nepovažuje tuto podmínku za splněnou u mezinárodních závazků EU – odmítání přímého účinku ustanovením tzv. vnějších smluv (T-52/99 T. Port).

- Dostatečná závažnost porušení normy EU

Většina aktů EU má hospodářské důsledky a k ochraně normativní aktivity hospodářské politiky přijal SDEU ochranářský přístup, který není pro žalobce příliš výhodný: „jde-li o normativní akty obsahující opatření ekonomické politiky, odpovědnost Společenství za škodu, kterou utrpěli jednotlivci v důsledku těchto aktů, může nastat vzhledem k ustanovení článku (340/2 SFEU) pouze, došlo-li k dostatečně závažnému porušení základního pravidla, ochraňujícího jednotlivce.“ Pravděpodobnost, že jde o závažné porušení, je tím větší, čím menší je volnostuvážení státu a čím přesnější je formulace prováděného ustanovení.

- Škoda

Škodlivé následky přijetí nebo udržování vnitrostátního opatření, odporujícího právu EU.

- Příčinná souvislost

Musí existovat příčinná souvislost mezi porušením a škodou.

Řízení o náhradu škody

* Aktivní legitimace žaloby na mimosmluvní odpovědnost není v SFEU omezena. Pasivní legitimace leží na EU → žalovat lze jen ji, nikoliv její orgány či zaměstnance, byť fakticky škodu způsobili oni. Lhůta pro podání žaloby je 5 let. Žalobci se mohou přímo obrátit na SDEU. * Rozsah náhrady škody: hradí se jak skutečná škoda,tak ušlý zisk (včetně ztráty obchodní příležitosti či úroků, ne však tzv. ztráta naděje); lze přihlížet i k morální újmě. Škodu je třeba ocenit v penězích, protože SDEU může přiznat pouze náhradu škody. SDEU ovšem může rozhodnout o odškodnění obecně i v případě, kdy škodu nelze přesně vyčíslit. V takovém případě odkáže strany na vzájemnou dohodu o konkrétní výšce částky. * Pozoruhodný je nízký počet rozhodnutí o mimosmluvní odpovědnosti EU. Všechna rozhodnutí byla vydána v souvislostech výkonu normativních pravomocí EU v oblasti ekonomické politiky.

Rozhodčí řízení

* EU může do veřejnoprávních nebo soukromoprávních smluv, jejichž je stranou, vkládat rozhodčí doložky ve prospěch Tribunálu (čl. 272 SFEU). * Typicky se taková doložka objevuje v úvěrových smlouvách EIB či některých smlouvách Komise. Najdeme ji i ve vnějších smlouvách, jde-li o přidružení k některé unijní politice. * Členské státy mohou rozhodčí smlouvou nebo doložkou založit pravomoc Soudu k rozhodování sporů, které souvisejí s předmětem zakládací smlouvy (čl. 273 SFEU).

Navigace (obsah)

1. Vývojová stádia evropské integrace | 2. Význam Maastrichtské smlouvy a Amsterdamské smlouvy | 3. Význam Lisabonské smlouvy | 4. Vznik členství v EU | 5. Pojem a obsah členství v EU | 6. Rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy | 7. Pozastavení a zánik členství v EU | 8. Princip posílené spolupráce | 9. Pojem a působnost práva EU | 10. Princip loajality | 11. Princip subsidiarity | 12. Princip proporcionality | 13. Systematika pramenů práva EU a jejich vzájemné vazby | 14. Primární právo EU a jeho vnitrostátní účinky | 15. Nařízení EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od směrnic EU | 16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU | 17. Následky nenáležité transpozice směrnic EU | 18. Rozhodnutí (druhy, povaha a odlišnosti) | 19. Judikatura Soudního dvora EU jako pramen práva EU | 20. Obecné právní zásady jako pramen práva EU | 21. Hlavní metody výkladu práva EU a jejich specifika. | 22. Postupy pro přijímání změn primárního práva EU | 23. Legislativní proces v EU. | 24. Metody a nástroje harmonizace právních předpisů členských států EU | 25. Právní základ a autonomie práva EU | 26. Specifika práva EU vůči mezinárodnímu právu | 27. Princip přímého účinku (použitelnosti) práva EU | 28. Princip nepřímého účinku práva EU | 29. Princip přednosti práva EU - jeho zakotvení a projevy | 30. Výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva | 31. Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU | 32. Sankce v právu EU | 33. Odpovědnost EU za škodu | 34. Pojetí základních práv v právu EU | 35. Systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU) | 36. Geneze a obsah Listiny základních práv EU | 37. Vztah Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva | 38. Přehled institucionální struktury EU | 39. Evropská rada (složení, fungování, pravomoci) | 40. Rada EU (složení, fungování, pravomoci) | 41. Evropská komise (složení, fungování, pravomoci) | 42. Evropský parlament (složení, fungování, pravomoci) | 43. Evropská centrální banka | 44. Zdroje, výdaje a schvalování rozpočtu EU | 45. Soudní dvůr (složení, pravomoci, úloha) | 46. Tribunál (složení, pravomoci, úloha) | 47. Přehled druhů řízení před Soudním dvorem EU | 48. Řízení o předběžné otázce | 49. Řízení o žalobě neplatnosti | 50. Řízení o žalobě pro porušení Smluv | 51. Pojem zboží a hlavní zákazy, na nichž je volný pohyb zboží založen | 52. Výjimky ze zásady volného pohybu zboží | 53. Zákaz cel a opatření majících rovnocenný účinek | 54. Zákaz kvantitativních omezení a opatření majících rovnocenný účinek | 55. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní | 56. Zásada vzájemného uznávání (princip země původu) ve volném pohybu služeb, zboží a osob | 57. Unijní občanství – pojem a základní charakteristika | 58. Práva unijních občanů ve vztahu k orgánům EU | 59. Právo pobytu a práce unijních občanů | 60. Omezení volného pohybu unijních občanů | 61. Schengenský systém | 62. Svoboda usazování v EU | 63. Pojem kapitálu a platby a omezení volného pohybu kapitálu a plateb | 64. Pojem hospodářské a měnové unie | 65. Pakt o stabilitě a růstu | 66. Zneužití dominantního postavení v EU | 67. Kartelové dohody v EU | 68. Kontrola fúzí v EU | 69. Veřejné podpory v EU | 70. Prosazování soutěžního práva EU | 71. Právní povaha tzv. vnějších smluv EU a řízení o posudku slučitelnosti | 72. Zvláštnosti právního režimu SZBP | 73. Prostor svobody, bezpečnosti a práva | 74. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech | 75. Charakteristika jedné z následujících politik EU: zemědělská, dopravní, ochrany spotřebitele a životního prostředí

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code