Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


30. výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva EU

  • SD pojímá přednost práva EU jako přednost absolutní, myšleno před vnitrostátním právem jako celkem, včetně ústavních předpisů členských států, přičemž přednost mají i sekundární prameny práva jako směrnice, nařízení apod., ale ne všechny členské státy, resp. ústavní soudy členských států, s takovýmto absolutním pojetím zásady přednosti souhlasí
  • důležité rozsudky judikující aplikační přednost EP před VP: Internationale Handelsgesellschaft, Costa v. ENEL
  • Konkrétních důvodů, proč ústavní nebo nejvyšší soudní instance nepřijaly bez výhrad absolutní přednost práva EU, lze nalézt celou řadu.
  1. demokratický deficit práva EU. I přes postupné zvětšování kompetencí Evropského parlamentu klíčová role v legislativním procesu stále přísluší výkonným orgánům. Nepříliš významný vliv na unijní normotvorbu mají nadále národní parlamenty
  2. problém identity. Snahou členských států je zachovat si osobitost svých právních řádů, která nalézá své vyjádření nejčastěji právě v ústavních předpisech. Jako příklad lze uvést ústavní důraz na ochranu sociálních práv v Itálii nebo Španělsku. Právo EU však směřuje spíše k harmonizaci právních předpisů a z vnitrostátního pohledu tak může narušovat vnitrostátní právní svébytnost.
  3. obavy ÚS, že unijní právo nenabízí dostatečnou ochranu lidských práv a svobod. Tato výhrada v současné době po přijetí Listiny základních práv EU poněkud ztrácí na své aktuálnosti, ale v 70. letech byla v popředí (viz. Solange)
  4. soudní zplnomocnění, představující institucionální zájem národních ústavních soudů o stupňování své autonomie a kontroly nad právními a politickými procesy.
  • soudní dialogy nejsou vedeny pouze horizontálně, ve smyslu pouze mezi SD a ústavními soudy, ale nepřímo i mezi ústavními soudy navzájem. Pokud tedy některý soud nastavil principu přednosti ve své rozhodovací činnosti určité meze, mohl tím tak inspirovat soudy ostatní.
  • Je však nutné zdůraznit, že odmítavé postoje soudů členských států vůči absolutní přednosti jsou spíše příležitostné a především se ze strany národních soudů v podstatě nikdy nejednalo o otevřenou „vzpouru“ vůči absolutnímu primátu, ale spíše o vymezení podmínek a okolností, za nichž by aplikační přednost před vnitrostátním právem byla právu EU upřena.
  • Spolkový ústavní soud v Německu (SÚS) - nejdůležitější ústavní soud co se týká EP, jako první uznal EP jako právní systém sui generis vedle vnitrostátního a mezinárodního práva, jeho argumentaci kopírují italský ÚS, francouzská Ústavní rada i český ÚS
  • nepřekročitelné hranice vymezené SÚS: stát akceptuje EP dokud nezasahuje do identity ústavního řádu členského státu, nenahrazuje ústavy, přenos kompetencí ze státu na EU určuje stát, ne EU
  • Zřejmě nejznámějším případem týkajícím se střetu unijních norem a vnitrostátních ústavně zaručených základních práv je německé případy Solange (čti „zólange“, překlad „dokud“). Jedná se o dvojici rozhodnutí německého SÚS, označovaných jako Solange I a Solange II.
  • V rozhodnutí Solange I z roku 1974 SÚS shledal ochranu základních práv na úrovni tehdejšího Společenství jako nedostatečnou, a proto si vyhradil právo přezkumu komunitárních (unijních) norem se Základním zákonem (německou ústavou), pokud by příslušná komunitární úprava mohla narušit základní ústavně zaručená práva německých občanů. SÚS judikoval, že zatím nelze pohlížet na EU jako zákonodárce vždy demokratického, může dojít k tomu, že úroveň ochrany ZP v Německu bude vyšší než ta v EU, poté se použije německá úprava
  • Později svůj názor SÚS změnil a v rozsudku Solange II (1986) judikoval, že stupeň ochrany základních práv na evropské úrovni je už srovnatelný s úrovní německou, přičemž dokud tento stav potrvá, SÚS nemá důvod přezkoumávat slučitelnost komunitárních (unijních) norem se Základním zákonem a omezovat tak jejich aplikaci v Německu. Může se ale stát, že pokud se ochrana ZP v EU sníží, vrátí se SÚS k Solange I.
  • na Solange navázaly ÚS Itálie, Francie, ČR, Polska, Slovenska stejnou argumentací
  • Rozhodnutími SÚS se inspiroval i český ÚS, který v nálezu Cukerné kvóty III (z roku 2006) uvedl, že současný standard ochrany základních práv uvnitř EU nezavdává podle názoru ÚS příčiny se domnívat, že má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná v ČR. Pokud by však došlo k ohrožení českých ústavních fundamentů, ÚS bude českou ústavnost chránit.
  • Slovenské důchody (Landtová vs. Česká správa sociálního zabezpečení)
    • Skutková podstata – přiznání nižšího starobního důchodu pouze za odpracovanou dobu na území ČR (v době Československa), i když judikatura Ústavního soudu doposud z tohoto principu dovozovala povinnost vyplácet k starobnímu důchodu tzv. vyrovnávací příspěvek do výše, jaký by osoba pobírala, pokud by se všechny doby odpracované na území bývalé československé federace posuzovaly podle českých právních předpisů a v českém důchodovém systému. NSS vznesl předběžnou otázku a případu se věnoval Soudní dvůr EU, a to ve svém rozsudku C-399/09 ze dne 22. 6. 2011.Ten dospěl k závěru, že judikatura Ústavního soudu ve věci slovenských důchodů se sice příčí zásadě zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, avšak je akceptovatelná tehdy, pokud by se stejné pravidlo výplaty vyrovnávacího příspěvku vztahovalo nejen na české státní příslušníky, ale též na migrující občany ostatních členských států EU. Čeští zákonodárci proto výplatu jakéhokoliv vyrovnání či dorovnání zrušili
    • Rozhnodutí ÚS - Ústavní soud ve svém rozhodnutí akcentoval tezi (plynoucí též z doktríny německého Spolkového ústavního soudu), že ústavní soudy zůstávají i v podmínkách EU vrcholnými ochránci ústavnosti, a to i případně proti eventuálním excesům ze strany unijních orgánů. V tomto směru se Ústavní soud domnívá, že evropské nařízení regulující koordinaci důchodových systémů mezi členskými státy nelze vztahovat na zcela specifickou situaci rozpadu československé federace. Tato problematika není srovnatelná s posouzením nároků ze sociálního zabezpečení s ohledem na zápočet dob získaných v různých státech, nýbrž jde o problematiku důsledků rozdělení federace a rozdělení nákladů na sociální zabezpečení mezi nástupnické státy.
  • V současnosti se český Ústavní soud stále staví ke komunitárnímu právu spíše pozitivně. Také znovu podpořil eurokonformní výklad českého ústavního práva, ovšem s tím, že: „v případě jasného konfliktu mezi domácí ústavou a evropským právem, který nelze zhojit žádnou rozumnou interpretací, musí mít ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko, přednost.“

následuje původní verze otázky z roku 2011

(převzato z diplomové práce Heleny Komárkové „Nadstátnost komunitárního práva: vývoj, důsledky v oblasti práva a úprava v “Reformní smlouvě”)

Český ústavní soud svůj postoj ke komunitárnímu právu přesvědčivě vyjádřil v roce 2006, kdy rozhodl ve dvou případech, které tvoří základ jeho dalšího právního názoru – ve věci produkčních kvót cukru (Nález Ústavního soudu z 8. března 2006, Sp.zn. Pl.ÚS 50/04) a podobně jako polský ústavní tribunál také v otázce evropského zatýkacího rozkazu. (Nález Ústavního soudu ze 3. května 2006, Sp.zn. Pl.ÚS 66/04)

V prvně zmíněném rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil nutnost interpretace domácího práva v souladu s právem komunitárním, s tím, že po vstupu země do EU nelze ústavněprávní přezkum komunitárních otázek provádět zcela izolovaně, bez ohledu na kritéria a meze regulace stanovené komunitárním právem a v minulosti dotvořené judikaturou ESD. („Ač tedy referenčním rámcem přezkumu Ústavním soudem zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku České republiky, nemůže Ústavní soud zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo. Jinými slovy, Ústavní soud v této oblasti interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva komunitárního.“Nález Ústavního soudu z 8. března 2006, Sp.zn. Pl.ÚS 50/04, část VI., A.) Přenos pravomocí státu na orgány společenství v České Republice po tzv. euronovelevychází z čl. 10a české ústavy, který ovšem podle Ústavního soudu tyto pravomoci ES pouze propůjčuje, a to k takovému výkonu, který je slučitelný s uchováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu.

V navazujícím rozhodnutí týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu se pozice Ústavního soudu posunula směrem k otevřenějšímu výkladu evropského práva, s tím, že „vzhledem k doktríně ESD o přednosti komunitárního práva může Ústavní soud svou pravomoc vůči normám tohoto práva uplatňovat pouze za určitých okolností. Podle ESD v oblastech, které jsou upraveny výlučně komunitárním právem, má toto právo přednost a nemůže být popřeno referenčními kritérii národního práva, a to ani na úrovni ústavní.“Jak dále Ústavní soud pokračuje „Podle této doktríny tedy Ústavní soud nemá pravomoc rozhodovat o ústavnosti norem evropského práva, a to ani za situace, pokud jsou obsaženy v právních předpisech České republiky. Jeho kompetence posuzovat ústavnost českých norem je tedy, ve stejném smyslu, omezena.“ Toto rozhodnutí a především jeho odůvodnění bylo některými soudci považováno za neomluvitelný posun v právním názoru Ústavního soudu.

V současnosti se český Ústavní soud stále staví ke komunitárnímu právu spíše pozitivně, jak je ostatně patrné také z nedávného rozhodnutí o posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR, kdy konstatoval jeho slučitelnost, s tím, že přenos pravomocí nemůže jít tak daleko, aby narušil samu podstatu republiky jako svrchovaného (Zajímavá je také definice suverenity, kdy Ústavní soud říká, že suverenitu však již dnes nelze chápat absolutně, neboť v tomto pojetí jde spíše o suverenitu praktickou. V tomto smyslu není přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým a kontrolovaným způsobem, pojmovým oslabením svrchovanosti státu, ale naopak může v důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Tato otázka blíže viz odst. 107 Nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 19/08 ze dne 26.11.2008) a demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a aby založil změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu. Také znovu podpořil eurokonformní výklad českého ústavního práva, ovšem s tím, že: „v případě jasného konfliktu mezi domácí ústavou a evropským právem, který nelze zhojit žádnou rozumnou interpretací, musí mít ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko, přednost.“ (Viz odst. 85 Nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 19/08 ze dne 26.11.2008)

Navigace (obsah)

1. Vývojová stádia evropské integrace | 2. Význam Maastrichtské smlouvy a Amsterdamské smlouvy | 3. Význam Lisabonské smlouvy | 4. Vznik členství v EU | 5. Pojem a obsah členství v EU | 6. Rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy | 7. Pozastavení a zánik členství v EU | 8. Princip posílené spolupráce | 9. Pojem a působnost práva EU | 10. Princip loajality | 11. Princip subsidiarity | 12. Princip proporcionality | 13. Systematika pramenů práva EU a jejich vzájemné vazby | 14. Primární právo EU a jeho vnitrostátní účinky | 15. Nařízení EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od směrnic EU | 16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU | 17. Následky nenáležité transpozice směrnic EU | 18. Rozhodnutí (druhy, povaha a odlišnosti) | 19. Judikatura Soudního dvora EU jako pramen práva EU | 20. Obecné právní zásady jako pramen práva EU | 21. Hlavní metody výkladu práva EU a jejich specifika. | 22. Postupy pro přijímání změn primárního práva EU | 23. Legislativní proces v EU. | 24. Metody a nástroje harmonizace právních předpisů členských států EU | 25. Právní základ a autonomie práva EU | 26. Specifika práva EU vůči mezinárodnímu právu | 27. Princip přímého účinku (použitelnosti) práva EU | 28. Princip nepřímého účinku práva EU | 29. Princip přednosti práva EU - jeho zakotvení a projevy | 30. Výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva | 31. Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU | 32. Sankce v právu EU | 33. Odpovědnost EU za škodu | 34. Pojetí základních práv v právu EU | 35. Systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU) | 36. Geneze a obsah Listiny základních práv EU | 37. Vztah Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva | 38. Přehled institucionální struktury EU | 39. Evropská rada (složení, fungování, pravomoci) | 40. Rada EU (složení, fungování, pravomoci) | 41. Evropská komise (složení, fungování, pravomoci) | 42. Evropský parlament (složení, fungování, pravomoci) | 43. Evropská centrální banka | 44. Zdroje, výdaje a schvalování rozpočtu EU | 45. Soudní dvůr (složení, pravomoci, úloha) | 46. Tribunál (složení, pravomoci, úloha) | 47. Přehled druhů řízení před Soudním dvorem EU | 48. Řízení o předběžné otázce | 49. Řízení o žalobě neplatnosti | 50. Řízení o žalobě pro porušení Smluv | 51. Pojem zboží a hlavní zákazy, na nichž je volný pohyb zboží založen | 52. Výjimky ze zásady volného pohybu zboží | 53. Zákaz cel a opatření majících rovnocenný účinek | 54. Zákaz kvantitativních omezení a opatření majících rovnocenný účinek | 55. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní | 56. Zásada vzájemného uznávání (princip země původu) ve volném pohybu služeb, zboží a osob | 57. Unijní občanství – pojem a základní charakteristika | 58. Práva unijních občanů ve vztahu k orgánům EU | 59. Právo pobytu a práce unijních občanů | 60. Omezení volného pohybu unijních občanů | 61. Schengenský systém | 62. Svoboda usazování v EU | 63. Pojem kapitálu a platby a omezení volného pohybu kapitálu a plateb | 64. Pojem hospodářské a měnové unie | 65. Pakt o stabilitě a růstu | 66. Zneužití dominantního postavení v EU | 67. Kartelové dohody v EU | 68. Kontrola fúzí v EU | 69. Veřejné podpory v EU | 70. Prosazování soutěžního práva EU | 71. Právní povaha tzv. vnějších smluv EU a řízení o posudku slučitelnosti | 72. Zvláštnosti právního režimu SZBP | 73. Prostor svobody, bezpečnosti a práva | 74. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech | 75. Charakteristika jedné z následujících politik EU: zemědělská, dopravní, ochrany spotřebitele a životního prostředí

**

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code