16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU
* právní akty sekundárního práva (dnes platí asi 1500)
- musí být jako akty nižší právní síly v souladu se všemi prameny primárního práva - obecně platí, že prováděcí právní akt musí být v souladu s aktem, k jehož provedení a na jehož základě byl vydán
- akt, který zavazuje pouze subjekty, jimž je adresován, tedy výhradně členské státy (x nařízení zavazuje obecně všechny členské státy)
- předepisuje jen výsledek, jehož má být dosaženo, formy a metody dosažení tohoto cíle jsou na vůli států
- většinou jsou směrnice adresovány všem členským státům obecně – v tomto smyslu mají tedy normativní (ne individuální) povahu
- zpravidla jsou stanoveny podrobně určité zásady, které mají být vtěleny do právních řádů ČS, a to způsobem, který je v ČS potřebný
- obsahují lhůtu, do které mají být transponovány do vnitrost. práva (větš. 2 – 4 roky)
- rozlišuje se: transpozice směrnice – přenesení jejího obsahu do vnitrost. předpisu
implementacesměrnice – kromě obsahu i faktické zajištění jejího respektování
- není-li implementována řádně a včas, mohou nastat tyto důsledky:
- může být vynucováno – podání žaloby na porušení Smluv
- neimplementovaná směrnice může získat přímý účinek – tj. jednotlivec se jí může dovolávat v soudním řízení (i když mu původně nebyla určena)
- neimplementovaná směrnice může získat nepřímý účinek – tj. vnitrostátní předpis může být interpretován v jejím smyslu, i když nebyl změněn
- vznikne-li neimplementací škoda jednotlivci, odpovědnost za škodu nese ČS
- slouží především ke sbližování (harmonizaci) obsahu vnitrostátních právních předpisů ČS – vnitrostátní předpisy musí splňovat určitý standart, který směrnice stanoví
- typ. oblasti: ochrana spotřebitele, daně, pracovní právo, právo obch. společností a další
Zásady:
- zásada přímého účinku (bezprostřední vnitrostátní účinek) – má právní norma, jestliže přiznává jednotlivcům (FO, PO) práva nebo povinnosti sama, bez prostřednictví jiné právní normy
- jednotlivec se může přímo dovolávat přímo účinné normy, která existuje mimo rámec vnitrostátního práva a soudní orgán je povinen tuto normu aplikovat
- dlouho se vycházelo z toho, že směrnice přímý účinek nemají, protože jej má vnitrost. prováděcí předpis – judikatura ESD se v této věci vyvíjela: Ratti 148/78 Marshall 152/84 (viz dále)
- přímý účinek směrnic je ve své podstatě jiný než přímý účinek zřizovacích smluv nebo nařízení → přímo účinná směrnice nemůže ukládat povinnosti jednotlivcům – proto se rozlišuje přímý účinek horizontální a vertikální:
- horizontální – má jej Smlouva o EU a nařízení
- takový akt může upravovat nejen práva jednotlivců, ale také jim stanovit povinnosti
- vertikální – mají jej směrnice (vzestupný vertikální)
- takový přímý účinek může uplatnit pouze jednotlivec vůči státu (ne stát vůči jednotlivci)
- soukr. osoba se může vůči státu domáhat svých subj. práv, která by jí náležela, kdyby byla S řádně transponována
- směrnice sama o sobě nemůže ukládat jednotlivcům povinnost
- přímý účinek může mít pouze S, která:
- obsahuje ust. pro jednotlivce podrobná a jednoznačná, že práva jednotlivce z ní lze vyčíst i bez vydání vnitrost. transpozičních předpisů
- nevyžaduje zvláštní opatření členského státu
- marně uplynula lhůta k transpozici směrnice
- přímý účinek S je spíše výjimkou
* tzv. nepřímý účinek směrnic – tento pojem nikdy nebyl ESD použit
- stav, kdy není dán přímý účinek směrnice, ale její obsah musí být brán v úvahu při interpretaci odpovídajících vnitrostátních předpisů
- vych. z rozsudku Von Colson a Kamann 14/83 (viz dále)
- dále rozs. Marleasing C-106/89
vztah nepřímého a přímého účinku
- nepřímý účinek se uplatňuje bez ohledu na případný přímý účinek normy
- zároveň jde o rub přímého účinku: obě zásady mají vést k užitečné aplikaci komunitárních norem
- v praxi má smysl zkoumat, zda komunitární norma má přímý účinek, pouze tehdy, kdy nelze uplatnit účinek nepřímý: nepřímý účinek totiž státní orgány musí zásadně uplatnit ex offo, zatímco přímý účinek jen výjimečně
Odlišení od nařízení EU:
- nařízení - závazný akt normativní povahy (je tím, co je ve vnitrost. právu zákon)
- obecně závazné na úrovni EU i na úrovni jednotlivých ČS
- závazné ve všech členských státech → může tedy přímo zavazovat ČS, tak jejich vnitrostátní subjekty (jednotlivce)
- používá se tam, kde je třeba vytvořit přímou unijní právní úpravu určité otázky, relativně nezávislou na vnitrostátním právu ČS
- typ. v soutěžním právu EU (ochrana hosp. soutěže na celém vnitřním trhu EU), pro otázky sociálního zabezpečení migrujících osob (na základě volného pohybu osob v EU), měnová politika a další
- přímý účinek získává vstupem v platnost (x S až vypršením lhůty k transpozici)
- zásadně je v ČS vyloučeno vydání prováděcího předpisu (x S jej předpokládá)
Judikatura vztahující se k této otázce:
Přímý účinek směrnice:
- Ratti 148/78
- soud v tomto rozsudku obecným způsobem stanovil předpoklady přímého účinku S, kterou ČS vhodným způsobem neimplementoval do národního právního řádu – šlo o přímý účinek vertikální
- přímý účinek S slouží k uplatňování subj. práv jednotlivce, nikoli založení jeho povinností
- Marshall 152/84
- soud zde řešil, zda z netransponované směrnice může jednotlivci vznikat i povinnost – nelze
- horizontální přímý účinek nelze uplatňovat vůči jednotlivci
- povinnosti z neprovedené směrnice se může jednotlivec dovolávat jen vůči ČS
Nepřímý účinek směrnice
- Von Colson a Kamann 14/83
- rozsudek se snaží stanovit urč. obecná kritéria a požadavky pro stanovení povinnosti státu S transponovat do svého právního řádu
- řádná implemantace S zahrnuje i povinnost ČS zajistit jednotlivci takové nástroje, které mu realizaci jeho práv umožní, příp. jim pomůžou v jejich vymáhání
- první rozsudek, kde soud aplikoval doktrínu nepřímého účinku – tj. metodu účinku neprovedené S při výkladu předpisu nár. pr. řádu ve smyslu „znění a účelu směrnice“
- Marleasing 106/89
- výklad musí vycházet z cíle, účelu S, a proto překračuje i konkrétní ustanovení, které např. mělo být transponováno
- předmětem výkladu je celý úsek (odvětví) národního práva, ne pouze urč. předpis, do kterého byla S transponována
- soud zde i stanoví rozsah takového výkladu – musí být omezen základními principy práva
Prameny:
Týč, V.: Základy práva EU, 5. vydání
učeb. Občanské právo hmotné, 4. vydání
Analýza dopadu Lisabonské smlouvy
učeb. Úvod do evropského práva, 3. vydání + nová učebnice EP
http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_cs.htm
http://www.euroskop.cz/8917/sekce/primarni-pravo/
Navigace (obsah)
1. Vývojová stádia evropské integrace | 2. Význam Maastrichtské smlouvy a Amsterdamské smlouvy | 3. Význam Lisabonské smlouvy | 4. Vznik členství v EU | 5. Pojem a obsah členství v EU | 6. Rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy | 7. Pozastavení a zánik členství v EU | 8. Princip posílené spolupráce | 9. Pojem a působnost práva EU | 10. Princip loajality | 11. Princip subsidiarity | 12. Princip proporcionality | 13. Systematika pramenů práva EU a jejich vzájemné vazby | 14. Primární právo EU a jeho vnitrostátní účinky | 15. Nařízení EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od směrnic EU | 16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU | 17. Následky nenáležité transpozice směrnic EU | 18. Rozhodnutí (druhy, povaha a odlišnosti) | 19. Judikatura Soudního dvora EU jako pramen práva EU | 20. Obecné právní zásady jako pramen práva EU | 21. Hlavní metody výkladu práva EU a jejich specifika. | 22. Postupy pro přijímání změn primárního práva EU | 23. Legislativní proces v EU. | 24. Metody a nástroje harmonizace právních předpisů členských států EU | 25. Právní základ a autonomie práva EU | 26. Specifika práva EU vůči mezinárodnímu právu | 27. Princip přímého účinku (použitelnosti) práva EU | 28. Princip nepřímého účinku práva EU | 29. Princip přednosti práva EU - jeho zakotvení a projevy | 30. Výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva | 31. Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU | 32. Sankce v právu EU | 33. Odpovědnost EU za škodu | 34. Pojetí základních práv v právu EU | 35. Systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU) | 36. Geneze a obsah Listiny základních práv EU | 37. Vztah Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva | 38. Přehled institucionální struktury EU | 39. Evropská rada (složení, fungování, pravomoci) | 40. Rada EU (složení, fungování, pravomoci) | 41. Evropská komise (složení, fungování, pravomoci) | 42. Evropský parlament (složení, fungování, pravomoci) | 43. Evropská centrální banka | 44. Zdroje, výdaje a schvalování rozpočtu EU | 45. Soudní dvůr (složení, pravomoci, úloha) | 46. Tribunál (složení, pravomoci, úloha) | 47. Přehled druhů řízení před Soudním dvorem EU | 48. Řízení o předběžné otázce | 49. Řízení o žalobě neplatnosti | 50. Řízení o žalobě pro porušení Smluv | 51. Pojem zboží a hlavní zákazy, na nichž je volný pohyb zboží založen | 52. Výjimky ze zásady volného pohybu zboží | 53. Zákaz cel a opatření majících rovnocenný účinek | 54. Zákaz kvantitativních omezení a opatření majících rovnocenný účinek | 55. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní | 56. Zásada vzájemného uznávání (princip země původu) ve volném pohybu služeb, zboží a osob | 57. Unijní občanství – pojem a základní charakteristika | 58. Práva unijních občanů ve vztahu k orgánům EU | 59. Právo pobytu a práce unijních občanů | 60. Omezení volného pohybu unijních občanů | 61. Schengenský systém | 62. Svoboda usazování v EU | 63. Pojem kapitálu a platby a omezení volného pohybu kapitálu a plateb | 64. Pojem hospodářské a měnové unie | 65. Pakt o stabilitě a růstu | 66. Zneužití dominantního postavení v EU | 67. Kartelové dohody v EU | 68. Kontrola fúzí v EU | 69. Veřejné podpory v EU | 70. Prosazování soutěžního práva EU | 71. Právní povaha tzv. vnějších smluv EU a řízení o posudku slučitelnosti | 72. Zvláštnosti právního režimu SZBP | 73. Prostor svobody, bezpečnosti a práva | 74. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech | 75. Charakteristika jedné z následujících politik EU: zemědělská, dopravní, ochrany spotřebitele a životního prostředí