13. Systematika pramenů práva eu a jejich vzájemné vazby
- pramen práva = formy v nichž je obsaženo objektivní právo (objekt. právo = právní normy tj.
obecně závazná pravidla chování)
- hierarchizace evropských norem podle právní síly není upravena primárním právem, ale
postupně se vyvíjela díky ESD
- dělení práva EU:
- z hlediska obsahu: institucionální (ústavní) x hmotné (materiální)
- dle autora právního aktu:
a) členské státy- primární právo, terciální právo, akty zástupců členských států v Radě,
částečně i tzv. smíšené smlouvy
b) orgány EU – sekundární právo (včetně tzv. vnějších smluv + částečně i tzv. smíšené
smlouvy), judikatury evropských soudů
Právo EU – dělení:
1) PRIMÁRNÍ PRÁVO(a prameny práva rovnocenné primárnímu právu)
- tvoří ho soustava mnohostranných mezinárodních smluv (normativní právní smlouvy dle
obecné teorie práva, smlouvy právotvorné – partikulární dle teorie mezin. práva)
zakládající mezi smluvními stranami v určitém regionu zvláštní práva a povinnosti
- z hlediska svého významu v systému práva EU a ve vztahu k ostatním pramenům práva je
považováno za „ústavní právo“, „základní ústavní chartu“, jíž jsou podřízeny ostatní
prameny evropského práva
- do primárního práva patří:
a) Zakládající smlouvy
- SEU (Smlouva o Evropské unii)
- SFEU (Smlouva o fungování EU – dříve Smlouva o založení ES)
- SESAE (Smlouva o založení evropského společenství pro atomovou energii) – 1957,
Římská smlouva
b) Novelizace těchto smluv:
- Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtská smlouva(1992), Amsterodamská
smlouva (1997), Niceská smlouva (2001), Lisabonská smlouva (2007)
c) Veškeré přílohytěchto smluv (protokoly a prohlášení – dnes celkem 37
d) Smlouvy o přistoupeníjednotlivých členských států
e) „Akty“ předvídané Smlouvami(např. akt o všeobecných přímých volbách do EP)
f) Listina základních práv EU a její „vysvětlení“
- zakládací smlouvy doprovází 65 prohlášení, jimž není výslovně přisouzena jakákoliv
právní závaznost – mají interpretační význam
- vzájemné vztahy mezi součástmi primárního práva:
- vztah mezi smlouvami navzájem: mají stejnou právní sílu, SEU – základní ustanovení
a SFEU doplňuje
- vztah Smluv s SESAE: není zmíněn – jde o rovnoprávné akty mezin. práva
- vztah LZP a Smluv: Smlouvy jsou speciální vůči LZP (při duplicitě práv se použijí
podmínky ve Smlouvách, LZP je použije jen při aplikaci práva
EU)
2) NEPSANÉ PRAMENY PRÁVA
- ty prameny, které vznikají spontánně: právní obyčeje, soudní precedenty, právní principy
a) Právní obyčej
- v právu EU jen okrajově (v činnosti orgánů EU)
b) Obecné právní zásady
- obecné regulativní ideje, které musí normotvůrce dodržovat kvůli konsistenci
právního řádu
- mají vyšší míru obecnosti než právní normy a mohou být navzájem rozporné
- jejich základ vychází z právních řádů členských států
- zavazují orgány EU
- mají vyšší hierarchické postavení než sekundární právo
- závazné i pro členské státy, pokud jednají v rámci evr. práva
- za urč. podm. jsou i přímo použitelné
- obsahem: hodnoty společné všem člens. státům
- zásady společné právním řádům členských států:
- nullum crimen, nulla poena sine lege, ne bis in idem, zásada hierarchie norem
založená na rozdílu mezi obecnými předpisy a prováděcími opatřeními v rámci
sekundárního práva
- zásady odvozené z povahy práva EU jakožto společenství práva:
- právní jistota a její projevy:
- legitimní očekávání,zákaz retroaktivity (výjimky: pokud je to nezbytné pro
uskutečnění sledovaného cíle obecného zájmu a je náležitě respektováno
legitimní očekávání dotčených osob)
- respektování nabytých práv, publicita, dobrá víra, srozumitelnost právních
předpisů
- řádná správa, proporcionalita – přiměřenost, právo na efektivní soudní ochranu,
respektování práva na obranu u správních orgánů EU (právo být slyšen,
seznámení se spisem při správní kontrole,…)
- zásady mezinárodního práva
- ESD je při zaplňování mezer evropského práva výkladem nepreferuje
- odmítnuty, pokud jsou neslučitelné s evropským právem
- výhrada nesplněné smlouvy – tj. zákaz ospravedlnit nesplnění své povinnosti
poukazem na předchozí nesplnění jiné povinnosti jinou smluvní stranou
představující jistý druh svépomoci
- povinnost vyčerpat vnitrostátní právní prostředky před žalobou u ESD (X
existence přímých žalob k ESD)
- některé mezinárodněprávní interpretační metody (metoda teleologická, extenzivní
výklad závazků členských států,…)
c) Základní lidská práva
- hlavní prameny (čl. 6 SEU):
- Listina základních práv EU (postavení primárního práva)
- Evropská úmluva o lidských právech 1950
- ústavní tradice společné členským státům EU
- další mezinárodní nástroje ochrany LP, k nimž členské státy přistoupily/s nimiž
spolupracovaly, jež jsou pro čl. státy závazné mezinárodněprávně (Evropská
sociální charta, Charta ES základních sociálních práv pracovníků, Všeobecná
deklarace LP, Mezinárodní pakt o občans. a polit. právech,…)
- do přijetí SEU i judikatura ESD
- ochrana ZLP zavazuje: orgány EU
členské státy při aplikaci vnitrostátního práva, norem EU
- LZPEU
- postavení primárního práva
- obsahuje nejen základní práva, ale i právní zásady
- ustanovení nepřinášejí nový nárok pro jednotlivce (mají být aplikována
v souladu s pravidly stanovenými právem Unie a vnitrostát. práv. předpisy a
zvyklostmi)
- Smlouvy jsou vůči LZPEU leges speciales
- LZPEU přestavuje vůči zákl. právům uznaným právem EU jen minimální
standard
- její výklad nesmí odporovat tradicím čl. států
- obsah:
- třídění zákl. práv do 6 hlav: důstojnost, svobody, rovnost, solidarita,
občanská práva, soudnictví
3) VNĚJŠÍ SMLOUVY
- MS uzavírané mezi EU a třetími státy/mezinár. organizacemi
- hierarchicky stojí mezi primárním a sekundárním právem
- přednost před sekundárním právem – vnější smlouvy jsou závazné pro orgány EU
(sekundární akty je nutno vykládat v co největším možném rozsahu v souladu
s uvedenými smlouvami)
- zavazují členské státy
- aby mohly být uzavřeny, musí platit, že jejich uzavření :
- předvídá primární právo – tj. Smlouvy
- je nezbytné k dosažení cílů Smluv v rámci politiky Unie
- je stanoveno právně závazným aktem Unie
- se může dotknout společných pravidel nebo změnit jejich oblast působnosti
4) SEKUNDÁRNÍ PRÁVO
- akty, jež přijímají orgány vzniklé na základě primárního práva tj. orgány EU
- sekundární akt lze přijmout, pokud existují pravomoci k jeho přijetí a dodrží se rozpočtová
kázeň
- druhy sekundárních aktů:
1) právně závazné
a) legislativní: nařízení, směrnice a rozhodnutí přijímané na základě primárního práva
b) nelegislativní: akty přijímané na základě zmocnění v legislativním aktu
- delegované: akty s obecnou působností přijímané Komisí, jež doplňují/pozměňují
nepodstatné prvky nařízení či směrnice
- povinnou součástí aktu slova „v přenesené působnosti“
- prováděcí: přijímané zásadně Komisí (výjimečně Radou) – je-li třeba pro provádění
právě závazných aktů stanovit členským státům, které mají povinnost
provádět akty EU, jednotné podmínky
- povinnou součástí aktu slovo „prováděcí“
- akty SZBP - zvláštní postavení i režim přijímání
2) nezávazné
- doporučení, stanoviska a další nezávazné akty
- další dělení na akty individuální(rozhodnutí s adresátem) X normativní(s obecnou
působností)
- uvnitř jednotlivých kategorií mezi výše uvedenými akty není hierarchie
A) Nařízení
- má obecnou závaznost (podobá se vnitrostátnímu zákonu) – upravuje konkrétní skutkové
situace pro abstraktně určené adresáty
- je závazné ve všech svých částech (nemůže být adresáty aplikováno selektivně)
- je přímo použitelné v každém členském státě (automaticky zakládá práva a povinnosti
v právním řádu členských států) - existují ale i nařízení, která se nevztahují na všechny
členské státy
- používá se zejm. v oblasti výlučných pravomocí, kde je možno přijmout vlastní úpravu
(např. regulace zemědělských trhů, soutěž)
- může mít různou právní sílu podle toho, zda jde o nařízení legislativní/ delegované/
prováděcí
B) Směrnice
- specifický nástroj harmonizace úprav čl. států v oblastech, kde má EU jen nevýlučné
pravomoci
- adresáty směrnice: členské státy
- znaky:
- závaznost zamýšleného výsledku směrnice
- je ho dosaženo, pokud čl. stát zajistí řádné (obsahově správné a včasné) promítnutí
obsahu směrnice do vnitrostátního transpozičního opatření + zajistí jeho řádnou
aplikaci a vymahatelnost + oznámí transpoziční opatření Komisi
- uvážení čl. států ohledně volby formy a prostředků transpozičního předpisu
- minimální požadavky transpozice:
- musí přesně odrážet obsah směrnice (odchylky možné, pokud to dovoluje
směrnice/primární právo)
- způsob transpozice: jasný, přesný a transparentní
- transpozič. opatření – forma obecně závazného předpisu
- lhůta k dosažení účelu – většinou 2-4 roky
- před jejím uplynutím nejsou ustanovení směrnice přímo
použitelná
- důsledky neprovedení směrnice:
- ustanovení směrnice může být přímo použitelné/ mít nepřímý účinek
- možnost podání žaloby na náhradu škody jednotlivcem x čl. státu
- možnost podání žaloby na porušení Smluv
C) Rozhodnutí
- je závazné v celém rozsahu
- zpravidla má adresáty, nově (od LS) je ale mít nemusí
- má obecnou působnost
- jsou-li adresátem, čl. státy jsou povinny přijmout k němu potřebná prováděcí opatření
- přímý účinek a vykonatelnost
- významným typem rozhodnutí – rozhodnutí ESD
- autoritativní výklad práva EU x zaplňování mezer v psaných pramenech práva EU x
dovozování nepsaných pramenů práva
D) Akty sui generis
- akty, které nejsou uvedeny v čl. 288 SFEU (např. rozhodnutí zástupců vlád členských
států v Radě)
- ESD u nich přezkoumává, zda respektují požadavky primárního práva
E) Meziorgánové dohody
- upravují způsoby spolupráce mezi otgány EU navzájem (zejm. oblast rozpočtová a
rozhodovací)
- zavazují orgány politicky a morálně, právně jen je-li to dohodnuto
F) Nezávazné právní akty
- Doporučení
- není závazné, ale může mít jisté právní účinky (představuje obecný rámec určitých
činností EU)
- přijímá je hl. Rada, ale i Komise či ECB
- Stanoviska
- jsou obligatorně požadována v rámci některých řízení
- obsahuje posouzení určité právně relevantní situace
- adresáty: především čl. státy (i u doporučení)
- Sdělení Komise
- obsahuje výkladová pravidla, sděluje, jak bude rozhodovat v budoucnu – vytváří
soft law
- nejsou právně závazné, vytvářejí legitimní důvěru a očekávání
- Vysvětlení(vydáno k LZP)
- Rezoluce-prohlášení Rady - definují budoucí program činnosti některé oblasti
- nemají právní závaznost
G) Platné historické formy sekundárních aktů
- předpisy ve formách, jež současné primární právo nezná
- tyto akty zůstávají v platnosti i po LS, dokud nebudou zrušeny či nahrazeny
- Rámcové rozhodnutí (obdobou směrnice pro policejní a justiční spolupráci ve věcech
trestních), nemají přímý účinek
- společné akce, společné strategie a společné postoje – nahrazeny formou rozhodnutí
s příslušným obsahem (strategie, akce, postoj)
5) TERCIÁLNÍ PRÁVO
- MS mezi člen. státy EU navzájem, jež usnadňovaly fungování EU – časem ale
nahrazovány regulérním sekundárním právem
- je sporné, zda jde o pramen EP
- úmluvy za účelem harmonizace práva v zájmu FO a soukromých osob ve 4 oblastech,
úmluvy koordinující postupy čl. států v policejní a justiční spolupráci v trestních věcech,
úmluvy usnadňující výkon primárního práva
Navigace (obsah)
1. Vývojová stádia evropské integrace | 2. Význam Maastrichtské smlouvy a Amsterdamské smlouvy | 3. Význam Lisabonské smlouvy | 4. Vznik členství v EU | 5. Pojem a obsah členství v EU | 6. Rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy | 7. Pozastavení a zánik členství v EU | 8. Princip posílené spolupráce | 9. Pojem a působnost práva EU | 10. Princip loajality | 11. Princip subsidiarity | 12. Princip proporcionality | 13. Systematika pramenů práva EU a jejich vzájemné vazby | 14. Primární právo EU a jeho vnitrostátní účinky | 15. Nařízení EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od směrnic EU | 16. Směrnice EU a jejich vnitrostátní účinky. Odlišení od nařízení EU | 17. Následky nenáležité transpozice směrnic EU | 18. Rozhodnutí (druhy, povaha a odlišnosti) | 19. Judikatura Soudního dvora EU jako pramen práva EU | 20. Obecné právní zásady jako pramen práva EU | 21. Hlavní metody výkladu práva EU a jejich specifika. | 22. Postupy pro přijímání změn primárního práva EU | 23. Legislativní proces v EU. | 24. Metody a nástroje harmonizace právních předpisů členských států EU | 25. Právní základ a autonomie práva EU | 26. Specifika práva EU vůči mezinárodnímu právu | 27. Princip přímého účinku (použitelnosti) práva EU | 28. Princip nepřímého účinku práva EU | 29. Princip přednosti práva EU - jeho zakotvení a projevy | 30. Výhrady ústavních soudů členských států proti absolutní přednosti práva | 31. Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU | 32. Sankce v právu EU | 33. Odpovědnost EU za škodu | 34. Pojetí základních práv v právu EU | 35. Systém ochrany základních práv v EU (včetně uvedení 2 klíčových rozsudků Soudního dvora EU) | 36. Geneze a obsah Listiny základních práv EU | 37. Vztah Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva | 38. Přehled institucionální struktury EU | 39. Evropská rada (složení, fungování, pravomoci) | 40. Rada EU (složení, fungování, pravomoci) | 41. Evropská komise (složení, fungování, pravomoci) | 42. Evropský parlament (složení, fungování, pravomoci) | 43. Evropská centrální banka | 44. Zdroje, výdaje a schvalování rozpočtu EU | 45. Soudní dvůr (složení, pravomoci, úloha) | 46. Tribunál (složení, pravomoci, úloha) | 47. Přehled druhů řízení před Soudním dvorem EU | 48. Řízení o předběžné otázce | 49. Řízení o žalobě neplatnosti | 50. Řízení o žalobě pro porušení Smluv | 51. Pojem zboží a hlavní zákazy, na nichž je volný pohyb zboží založen | 52. Výjimky ze zásady volného pohybu zboží | 53. Zákaz cel a opatření majících rovnocenný účinek | 54. Zákaz kvantitativních omezení a opatření majících rovnocenný účinek | 55. Pojem služeb, zásada volného pohybu služeb a výjimky z ní | 56. Zásada vzájemného uznávání (princip země původu) ve volném pohybu služeb, zboží a osob | 57. Unijní občanství – pojem a základní charakteristika | 58. Práva unijních občanů ve vztahu k orgánům EU | 59. Právo pobytu a práce unijních občanů | 60. Omezení volného pohybu unijních občanů | 61. Schengenský systém | 62. Svoboda usazování v EU | 63. Pojem kapitálu a platby a omezení volného pohybu kapitálu a plateb | 64. Pojem hospodářské a měnové unie | 65. Pakt o stabilitě a růstu | 66. Zneužití dominantního postavení v EU | 67. Kartelové dohody v EU | 68. Kontrola fúzí v EU | 69. Veřejné podpory v EU | 70. Prosazování soutěžního práva EU | 71. Právní povaha tzv. vnějších smluv EU a řízení o posudku slučitelnosti | 72. Zvláštnosti právního režimu SZBP | 73. Prostor svobody, bezpečnosti a práva | 74. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech | 75. Charakteristika jedné z následujících politik EU: zemědělská, dopravní, ochrany spotřebitele a životního prostředí