Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


42. Metodologické direktivy interpretace práva

CELSUS ve 29. knize Digest: Znát zákony neznamená rozumět jejich slovům, ale pochopit jejich význam a právní moc.

Interpretace práva

= výklad právního (normativního) textu, tzv. heteronomní právo, s cílem objasnit jeho smysl (primární objekt interpretace) a to s ohledem na následnou aplikaci práva či jiné formy jeho realizace v praxi.

Objekt Interpretace

  1. primární: normativní právní akt (heteronomní právo) a normativní smlouva
  2. sekundární:
    1. Gerloch, A.: smlouvy, statuty tzv. autonomní právo (Gerloch, Teorie práva, 2001) srovnej
    2. Wintr, J.: hodnoty, principy, doktrinální názory, právní tradice, účel zákona, judikatura,důvodové zprávy k návrhům zákonů, historické okolnosti přijetí zákona (occasio legis), morální přesvědčení společnosti, ekonomické, sociologické poznatky (Wintr, J.: Metody interpretace práva, 2013) Dle Jana Wintra k sekundárnímu objektu interpretace někdy má resp. může být přihlédnuto.

Čl. 95 (1) Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu = normativní opora rozlišování objektů interpretace práva

Druhy výkladu dle subjektu interpretace

Prof. Gerlocha rozlišuje podle subjektu interpretace tyto druhy výkladu:

  1. laický výklad - kdokoli
  2. doktrinální výklad - právní věda
  3. legální výklad - zákonodárce ex post (odporuje to principu dělby moci v demokratickém právním státě, kde pravomoc vykládat normy je svěřena soudům) x legální definice (předem)
  4. výklad Ústavního soudu - čl. 87 a 89 Ústavy
  5. výklad orgánů aplikujících právo - závazný v daném případě
  6. výklad vyšších soudů (judikatura) není právně závazný a to ani pro nižší soudy s výjimkou daného případu v rámci přezkumu rozhodnutí. Faktický význam.
  7. služební (interní) výklad (veřejná správa) - vztahy nadřízenosti a podřízenosti, služební závaznost pro podřízené pracovníky není zde externí závaznost. Přezkum cestou správního soudnictví
  8. autentickývýklad - orgánem moci veřejné, který normativní právní akt vydal.

Kompetenční vs. Procedurální postup

Z hlediska závaznosti: 2 typy interpretačních postupů:

  1. kompetenční postup: zákonem stanovená kompetence
    1. obecně závazný výklad
      1. zákonodárný sbor (legální výklad) není v ČR
      2. ústavní soud
      3. absentuje v právním řádu - ČR
    2. služebně závazný výklad: vztahy subordinace
  2. procedurální postup: závaznost ve vztahu k určité proceduře
    1. právní závaznost právního názoru vyšší instance vůči nižší v případě řádných opravných prostředků nebo v rámci řízení o ústavní stížnosti či v řízení o dovolání

Gerloch, Boguzsak:

  • Pomocí interpretace lze vyplňovat mezery v právním řádu de lege lata, nikoliv však de lege ferenda (tím by byla překročena hranice mezi výkladem a tvorbou práva)
  • Prof. Gerloch (Teorie práva, 2002) rozlišuje standardní a nadstandardní metody interpretace práva:
    • Standardní metody (základ interpretace)
      1. Jazykový: syntaktický, sémantický, gramatický
      2. Logický:
        1. Arg. a contrario
        2. Arg. a simili
        3. Arg. per eliminationem
        4. Arg. per analogiam legis
        5. Arg. per analogiam iuris
        6. Arg. a fortiori a maiori ad minus
        7. Arg. a fortiori a minori ad maius
        8. Arg. ad absurdum
        9. Arg. a silentio legis
      3. Systematický
        1. Adekvátní
        2. Extenzivní
        3. Restriktivní
        4. Arg. a rubrica
        5. Implicitní derogace výkladovými prostředky
  • Nadstandardní metody (doplněk nemusí být vždy použity) - argumentace e ratione legis (argumentace účelem zákona)
    1. Historický
    2. Teleologický
    3. Komparativní
    • Argumentace e ratione legis (smyslem, duchem, účelem zákona), překračuje samotný výklad textu. Závěry nesmí být ve zjevném rozporu s textem a výsledky standardních metod, pokud se má jednat o interpretaci. (Pokud je závěr v určitém rozporu s výsledkem, dosaženým standardními metodami, nejedná se o výklad, ale o dotváření práva)

Ústavní soud

Ústavní soud vymezuje, kdy je vhodné k dotváření práva přistoupit:

Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21.05.1996 (Advokátní přímus v řízení před Ústavním soudem): „vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. (…) V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“

Pl.ÚS 33/97 ze dne 17.12.1997 (Suspenzivní veto prezidenta republiky - počítání lhůty podle čl. 50 odst. 1 Ústavy): „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.

(v obou příípadech zpravodaj Pavel Holländer)

V případě jednoznačného rozporu teleologického a jazykového výkladu tak má přednost výklad teleologický (pokud ten je jednoznačný) a je tak možný i výklad contra verba legis (v rozporu s dikcí zákona), jedná se zde tedy o situaci dotváření práva (k tomu také v ot. 43) Zároveň se nadstandardní metody uplatní v případě nejednoznačnosti textu.

Výkladové cíle

Pohled na metodologii právního výkladu lze postavit na tom, jaký je cíl výkladu. Např. F. Melzer rozlišuje výkladový cíl:

  1. Subjektivně historický: cílem výkladu je zjistit záměr historického zákonodárce.Tomu odpovídá především metoda historického výkladu = intencionalismus, intencionální originalismus
  2. Objektivně historický: cílem výkladu je zjistit, jaký účel hrála právní norma v době, kdy byla vydána, jak ji četl tehdejší adresát. Využívá se metoda historického výkladu, jazykového výkladu (je ovšem nutno brát v potaz význam slov v době vydání zákona)
  3. Subjektivně recentní: cílem výkladu je zjistit, jaký význam by normě přikládal historický zákonodárce, kdyby žil dnes a znal současný právní stav, stav společnost (někteří autoři prosazují tento výkladový cíl např. ve vztahu k americké ústavě) = „intencionální kontrafakualismus“
  4. Objektivně recentní: cílem výkladu je zjistit, jak rozumí normě dnešní adresáti, jakou roli dnes hraje ve společnost. Otázkou zůstává, zda v rámci objektivně recentního výkladového cíle dávat přednost výkladu jazykovému (a dalším standardním výkladovým metodám, celkově tedy formálně systematickým argumentům), nebo teleologickému výkladu

Na tom, který cíl je třeba výkladem sledovat, nepanuje zcela jasná shoda. V českém právním prostředí jsou nejsilnější subjektivně historický a objektivně recentní výkladový cíl:

* Subjektivně historický: je podložen argumenty dělby moci a demokratického principu

* Objektivně recentní: argumenty právní jistoty a vývoje právního řádu ve společnosti ⇒ ve výsledku se však v Čechách dává přednost spíše objektivně recentnímu výkladovému cíli

Wintr, J. Metody interpretace práva

Citujíc Winfrieda Hassemera (soudce německého ústavního soudu): „Rozlišuj dle znění zákona, dbej na systematickou souvislost, v níž zákon stojí, následuj cíl regulace, který měl zákonodárce před očima a řiď se smyslem, který má zákon dnes“, Jan Wintr (Metody a zásady interpretace práva, 2013) rozlišuje jazykový, systematický, historický a teleologický výklad jako 4 tradiční (standardní) metody interpretace práva, které k interpretaci práva dostačují, ostatní metody jsou dle Wintra pouze jejich variací.

Srovnej § 2 NOZ: (1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. (2)Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. (3)Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Principiální charakter interpretačních metod:

  • normativní charakter výkladových metod: abstraktní normativní věty
  • příkazy k optimalizaci, kt. se při aplikaci vzájemně poměřují

Metodologické direktivy/příkazy/normativní věty interpretace práva

  • Jazykový výklad: Přikládej zákonnému ustanovení jen ten význam, který plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti
  • Systematický výklad: Vykládej každé ustanovení zákona ve shodě s ústavním pořádkem a zásadami, na kterých spočívá daný zákon.
  • Historický výklad: Zákonnému ustanovení přikládej význam, jaký plyne z jasného úmyslu zákonodárce.
  • Teleologický výklad: Vykládej každé ustanovení zákona s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.

Wintr, J: 49 zásad interpretace práva

​​​​

SZ (striktně závazné) - od striktně závazné interpretace se interpret nesmí odchýlit, protože by jednal protiprávně. Ex: zásada výkladu respektujícího nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu. Z (Závazné) - závazná zásada musí být při interpretaci respektována, její ignorance by zakládala protiprávnost, nicméně v konfliktu s jinými zásadami se může stát, že nepřeváží. Příkladem je zásada interpretace podle obecného jazyka. R (Relevantní) - relevantní zásada je zásada, která může být použita, případně by měla být použita, nicméně její ignorance nezakládá protiprávnost. Například zásada nevytváření nadbytečných ustanovení. P (Podpůrné) - podpůrné zásady se používají výjimečně ve složitých případech, jejich argumentační síla je nejslabší, například zásada komparativního výkladu. ===== Prameny ===== * Gerloch, Teorie Práva, 4. Vydání, str. 146 * Seminář doc. Kuhna * Sobek, T., Argumenty teorie práva * Melzer, F., Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace * Nalus.cz

Tisk/export
Sponzor
Sunnysoft
Odkazy
QR-Code