Texty na Ius wiki vznikají pro studenty právnických fakult. Jsou dílem studentů, odborníků a dalších příspěvatelů. Rozpracované texty nejsou určeny k citování. Informace na těchto stránkách nejsou relevantním zdrojem právních informací, neslouží jako právní poradna a v žádném případě nemohou nahradit konzultaci s právními profesionály!


01. Pojem práva

  • Pojem právo nelze jednoznačně vymezit, neexistuje jednotná definice tohoto pojmu. Odpověď na otázku „co je právo?“ je totiž výsledkem určité konvence a kontextu (Varvařovský, 2014). Maršálek v knize Právo a společnost (2008) hovoří o kulturní a historické podmíněnosti pojmu práva a z ní plynoucí nemožnosti nalézt shodu na tuto otázku.
  • Prof. Gerloch v učebnici Teorie práva konstatuje, že právo je multidimenzionální fenomén (zahrnující rovinu normativní, sociální, axiologickú, mocenskú a informační) a vícevýznamový (polysémní) výraz, který je postavený na pojmové dichotomii (objektivní vs. subjektivní právo, pozitivní vs. přirozené právo, veřejné vs. soukromé právo, hmotné vs. procesní právo).
  • Pokud chceme právo definovat, musíme definovat všechny jeho roviny (aspekty):
    • Normativní rovina - právo je specifický systém pravidel, která regulují chování lidí ve společnosti
    • Sociální rovina - právo je systém společenských vztahů, které ovlivňují obsah právních norem regulujících společenské chování, a také výsledek normativní regulace.
    • Axiologická rovina - právo je prostředkem pro prosazování a naplňování hodnot, které jsou předmětem právní úpravy
    • Mocenská rovina - právo je prostředkem realizace veřejné moci, vnitrostátní i mezinárodní politiky státu
    • Informační rovina - právo je nositelem informací pro adresáty právních norem.
  • S označením práva jako fenoménu nesouhlasí L. Pospíšil. Ve své knize Etnologie práva poukazuje na nutnost odlišit termíny „pojem“ a „fenomén“. Zatímco fenomén je jev existující ve světě mimo naše myšlení, pojem je kategorií, která je mentálním konstruktem a která je složená z jednotlivých sociálních fenoménů „Oprávněnost pojmu práva proto nespočívá v jeho objektivní existenci, ale v tom, že jakožto analytický nástroj má svou heuristickou hodnotu. Jelikož pojem práva není absolutní a protože jevy týkající se sociální kontroly představují objektivní, nečleněné kontinuum, proto i právo může být a bylo definováno mnoho způsoby.
  • Dále Leopold Pospíšil navazuje na 4 prvkovú definici pojmu práva v díle K. Llewellyna a E. A. Hoebela (souhrn těchto 4 atributů označili jako autoritu práva), Pospíšil k tomu přidává prvek pátý a to formu práva:
    1. vynutitelnost imperativu
    2. nadřazenost (v konfliktu s jinými hodnotami právo vítězí)
    3. systém (organizovaný prvek)
    4. oficiálnost (oficiální publicita)
    5. forma práva
  • Právní praxe předpokládá pojem práva jako samozřejmý. Rozlišení pojmu „právo“ od toho, co již právem není („neprávo“) nabývá na významu až v situacích, kdy právní praxe řeší neobvyklé/složité případy („hard cases“, viz Alexy).
    • Jedná se zejména o situace vyplňování mezer v právu v kontextu soudcovského rozhodování,
    • a dále například o situace „nemorálního práva“ v kontextu mechanismů tranzitivní spravedlnosti (systém mechanismů usilující o nápravu křivd spáchaných předchozím politickým režimem v době přechodu společnosti od autoritativního politického režimu k režimu novému).
  • V poválečné Evropě je problém rozlišování práva od tzv. nepráva spojen zejména se stíháním zločinů nacismu a s Radbruchovou formulí a na ní navazující diskusí o vztahu práva a morálky mezi zástanci přirozenoprávní teorie a zástanci teorie pozitivního práva. K tomu více např. Hollander, 2012.
  • Radbruchova formule: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako nenáležité právo spravedlnosti ustoupit.
  • Na Radbrucha navázala judikatura Spolkového soudu SRN z roku 1968 týkající se aplikace nařízení o říšském občanství z roku 1941, na jehož základě bylo emigrovaným Židům odňato státní občanství a konfiskován jejich majetek. Soud stanovil 2 podmínky, při jejichž splnění je právní norma neplatná ex tunc (pravá retroaktivita):
    • rozpor právní normy s „fundamentálními principy spravedlnosti“, a současně
    • intenzita rozporu dosáhne „nesnesitelnou míru“
  • Lon Fuller v knize Morálka práva tvrdí, že pojem práva nelze definovat, aniž bychom zcela opomenuli důvody, pro které lidé akceptují a dodržují právo. Fuller v této souvislosti mluví o morálce, která umožňuje právo (vnitřní moralita práva) a osmi podmínkách legality:
    1. obecnost právních norem
    2. povinná publikace právních norem
    3. zákaz pravé retroaktivity právních norem
    4. jasnost a srozumitelnost formulace právní normy
    5. bezrozpornost právního řádu
    6. stálost práva v čase
    7. nepřípustnost toho, aby právní normy požadovaly nemožné chování
    8. požadavek interpretace a aplikace právních norem v souladu s formulací právní normy
    • Důsledky neúspěchu: „Naprostý neúspěch v kterémkoli z těchto osmi směrů nevede jen ke špatnému systému práva, vede k něčemu, co se správně vůbec systémem práva nenazývá, leda snad v pickwikovském pojetí, podle kterého se i o neplatné smlouvě stále ještě dá říci, že je určitým druhem smlouvy“ a dále „… jedná-li se o dodržování pravidel, existuje mezi státem a občanem určitá reciprocita…Je li toto pouto reciprocity zcela a s konečnou platností státem přetrženo, nezbývá nic, na čem by bylo možno založit občanovu povinnost pravidla dodržovat.“ * Na Fullera a jeho podmínky legality odkazuje též Ústavní soud ČR například ve věci Pl. ÚS 24/07 (návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - daňová část) v kontextu požadavku požadavku jasnosti zákonů, nebo ve věci Pl.ÚS 77/06 (legislativní přílepky a jejich ústavnost, bod41) v kontextu obecnosti právních norem jakožto výsledku parlamentního rozhodování. * Oproti tomu zástanci pozitivněprávní teorie odmítají distinkci práva od nepráva a řešení konfliktu práva a morálky v případech nemorálního práva vidí v právu na občanskou neposlušnost (Hart, Pojem práva, 1961). * Lze tedy shrnout (Hollander, 2012) „demokratické právní myšlení se soustředilo na hledání kritérií „morálního minima práva“. Ačkoli řešení jsou různá, jak přirozenoprávní tak i pozitivněprávní myšlení akceptují určité „morální minimum“, kterým lze „zasáhnout“ do pozitivního práva (a to „Radbruchovou cestou“ spočívající v jeho deklarování za neplatné ex tunc, resp. „cestou Hartovou“, tj. zrušením a nahrazením pozitivním právem novým, a to s retroaktivními účinky“ * Více otázka právo a morálka